neděle, 17 duben 2022 18:44

Mozartova Kouzelná flétna neztratila svoji sílu ani ve vesmíru

Autorka:

Se stejným inscenačním záměrem vsadil režisér na povědomí publika, živeného Hvězdnými válkami či Vesmírnou odyseou a podobnými fantaziemi, a přenáší děj opery na jakousi neznámou planetu, na které ztroskotala pozemská vesmírná loď.

Režisérovi se podařilo na hudební vyjádření navázat a dokonce zbavit operu tradičního napětí a zatěžkanosti. Pěvci se dokázali uvolnit a odlehčit i ve vážných vztahových situacích.

Dirigent Ondrej Olos dění v orchestru i na jevišti propojoval se zkušeností ostříleného profesionála. O to větší uznání si zaslouží, neboť několik dní před premiérou onemocněl hlavní dirigent Pavel Šnajdr, který operu nastudoval a Ondrej Olos musel rychle kolegu zastoupit.

 

99

 

Janáčkova opera v Brně představila těsně před Velikonocemi, 13. a 14. dubna, další premiéru. Je plná kouzel a krásné hudby i zpěvu, tak, jak si ji přáli mít její autoři, Wolfgang Amadeus Mozart a Emanuel Schikaneder, majitel a herec předměstského Divadla auf der Wieden, pro které Mozart operu napsal a kde 30. září roku 1791 slavila triumf. A je také plná tajemství, stejně jako osud hudebního skladatele, který ji považoval za vrchol své operní tvorby a který tři měsíce po jejím uvedení záhadně zemřel.

Tajemství Kouzelné flétny se váže ke svobodnému zednářství, které se tehdy rozšířilo v Evropě díky osvícenství a mělo hodně příznivců mezi intelektuální elitou. Mozart byl údajně vídeňským velmistrem a do opery vtělil postuláty zednářství, což otevírá otazníky i kolem jeho náhlé smrti. Byla to odplata za to, že prozradil zednářské zásady? Nebo naopak za to, že jako zednář ohrožoval samé základy monarchie ve světle sousední francouzské revoluce, která stála život dokonce královnu, rakouskou princeznu? Spekulací je hodně, ale režisér brněnské inscenace Miroslav Krobot od tohoto problému zcela abstrahoval a zednářským podtextem opery se nezabývá a nechává operu promlouvat textem a hudbou k divákovi bezprostředně. Kdo chce, ten si i tohle v opeře najde.

Podobnost s prvním uvedením principála Schikanedera tu však je. Tehdy milovalo obecenstvo barevné a živelné divadlo plné příšer, dramatických, vizuálních a auditivních efektů a hereckých špílců. Dnes tomu vlastně není jinak. Se stejným inscenačním záměrem vsadil režisér na povědomí publika živeného Hvězdnými válkami či Vesmírnou odyseou a podobnými fantaziemi a přenáší děj opery na jakousi neznámou planetu, na které ztroskotala pozemská vesmírná loď. Smrt kapitána rozdělila posádku na dva nesmiřitelné tábory, jeden vede první důstojnice, manželka zesnulého velitele Královna noci, druhý tábor představuje druhý důstojník Sarastro, kterému velitel před smrtí předal velení. Dobro a zlo je rozdáno a prostředky boje rovněž a stav trvá už deset let.

 

114

 

Na neznámé planetě žije místní obyvatelstvo, míšenci zvířat a lidí, kteří se tu a tam zapojují do akcí i mimo hudební plán. Královnina dcera Pamina, která díky lásce a poslušnosti je matkou manipulována až k pokusu o vraždu, je unesena Sarastrem. Tamino je nezávislý vesmírný průzkumník, který má na pokyn Královny noci Paminu zachránit a na pomoc dostane od tria dam kouzelnou flétnu „vyřezanou z nejhlubšího středu tisíciletého dubu na blesků a hromu“, a pomocníkem mu má být místní „polopták“ Papageno. Tento „přírodní člověk“, jak se sám nazývá, je zdrojem mnoha zápletek a bezprostředního humoru, tuto roli si napsal a jistě velmi užíval sám Schikaneder. Opera vrcholí zasvěcovacími zkouškami obou milenců v režii Sarastra, projdou „chrámem“ a spojí obě znesvářené strany. Následně přiletí záchranná loď a všichni nastupují k odletu domů.

Libreto je upraveno docela logicky a nenásilně, když přijmeme základní myšlenku. Vše ostatní už pak funguje tak, jak to autoři napsali. Scéna Andreje Ďuríka je šedá a výtvarně členitá, zavádí diváka do prázdného vesmírného kamenného prostoru. Občas se snese shora něco jako „observatoř“ či modul, sloužící jako svatyně, který mění barvu za zvuků hromu. Shora, jako deux ex machina, sestoupí i záchranná loď na konci.

 

113

 

Lidé jsou futuristicky oblečení kostymérkou Janou Prekovou. Tamino a Pamina mají lehký světlý overal, pro utajení dostali velké motocyklové helmy. Královna noci má moderní, strohé a elegantní oblečení, její dámy jsou sufražetky ve sci-fi kostýmech. Sarastro k uniformě nosí dlouhé bílé vlasy vysloužilého rockera a Monostatos v jeho službách má jednotku stejně podivných uniformovaných kočkolidí s obrovskými pohyblivými ocasy. Nejvíc si kostymérka vyhrála s dvojicí Pa-Pa. Papageno je člověk s pavím ocasem, který se dá rozevírat, s do růžova barevným oblečením, ke kterému ladí i růžové vlasy pankáče. Namísto Panovy flétny, která zní z orchestru, má u pasu rumbakoule, které používá jako vábidlo. Zvonkohra, která ho má chránit, je větší starý tranzistor, který nosí jako kabelku. Jeho milá Papagena má stejně růžovou paruku a stejné oblečení jako on, které jí sluší a které se vyloupne až poté, co svlékne plášť ošklivé vrány. Samostatnou kapitolou je trio géniů, navlečených do obrovských světle tyrkysových nafouknutých dupaček s kapucemi. Tento model sice výtvarně působí dobře, ale pro zpěváky je to past, ve které se nemohou slyšet ani vidět do stran. Obyvatelé planety jsou většinou lidé se zvířecími znaky, jako je například pán s obrovskýma zaječíma ušima, mají na sobě civilní oděvy, které připomínají vetešnictví. Tato směsice podivností nepůsobí ale nijak zajímavě, spíš chaoticky, až nevkusně. V závěru opery přicházení všichni průzkumníci v zářivých zlatých oblecích a s pojízdnými kufříky nastupují k odletu. Přicházejí se s nimi rozloučit i obyvatelé planety, takže je na scéně chaos, při kterém jsou všichni obráceni zády k publiku, což nepůsobí dobře a účin opery poněkud snižuje.

Režisér nezapřel svoji předešlou činoherní praxi, naopak přiznal, že jde o jeho operní prvotinu. Kladem bylo, že vedl herce k přirozenému jednání na scéně i k přirozené mluvě, neboť jde o singspiel, tedy útvar, kde namísto recitativů je mluvená próza. Patří se všechny pěvce pochválit, že jejich mluvní projev byl v drtivé většině přirozený a jejich herecké projevy uvolněné a propracované. Už to, že inscenace je hrána i zpívána v němčině, by mohlo projev svázat do klišé. Režisér pomohl hercům i tím, že v určitých mezních situacích si vypomáhají českými glosami, které spolehlivě zcizují situaci a rozesmějí publikum i herce. Slabinou inscenace jsou akce sboru, zejména příchody a odchody, které jsou neuspořádané a chaotické. Sbor ještě na scéně vypadává ze hry, což je škoda, akce na jevišti tak postrádají přirozenou dohru. Ještě, že je tu choreografie Hany Achilles, která rozehrává ansámblové scény a neváhá Mozartovu hudbu rozpohybovat, což nijak nevadí, naopak navozuje veselou náladu.

 

120

 

V opeře je ale především důležitá hudba, o to víc, že je to hudba Mozartova. Autor měl mimořádnou schopnost vyjádřit emoce a vztahy, které když nejsou na jevišti akceptovány, obě složky spolu nefungují. Režisérovi se podařilo na hudební vyjádření navázat, a dokonce zbavit operu tradičního napětí a zatěžkanosti. Pěvci se dokázali uvolnit a odlehčit i ve vážných vztahových situacích. Naopak výstupy Sarastra i Královny noci dostaly prostor ke zpěvu a výrazu a nebyly rušeny vedlejšími akcemi. I proto jejich poselství vyznělo dobře, a kdo hledal u Sarastra hluboké filosofické a morální poslání, našel ho.

Orchestr hrál skvěle, lehce a čistě, s jasnou intonací a perlivými pasážemi a s kompaktními a vyrovnanými plochami v legatu i v napětí, vyzněly i mohutné dramatické celky. Dirigent Ondrej Olos dění v orchestru i na jevišti propojoval se zkušeností ostříleného profesionála. O to větší uznání si zaslouží, neboť několik dní před premiérou onemocněl hlavní dirigent Pavel Šnajdr, který operu nastudoval, a Ondrej Olos musel rychle kolegu zastoupit.

 

112

 

Obsazení pěveckých rolí je alternativní a obě varianty měly možnost se ukázat jak na první, tak na druhé premiéře. Samozřejmě, že první premiéra 13. dubna byla jako vždy slavnostnější a byla na ni upřena větší pozornost. Ale dlužno hned zkonstatovat, že i na druhé premiéře se objevily skvělé výkony, které si zasluhují pozornost. Proto se budu věnovat jednotlivým obsazením se srovnáním první a druhé premiéry.

Sarastro je role psaná pro bas, sluší ale i basbarytonům. Jiří Sulženko se jí zhostil zodpovědně, přesto mu nedokázal dát razanci a přesvědčivost, horní polohu měl zadušenou a spodní tóny sice vyšly, ale ne plně. Davidu Szendiuchovi zněl hlas hutně a vyrovnaně ve všech polohách a basová poloha mu vyšla přesvědčivě, stejně jako herecký projev.

 

117

 

Role Tamina je tenorová, je to mladý fanfarón, který postupně zraje v hrdinu. Oba představitelé byli pro obsazení ideální. Petr Nekoranec zpíval lehkým, ale pevným a jasným tenorem, jehož témbr si udržel až do konce představení. Daniel Matoušek začal poněkud pevněji a nosněji, ale nerozvrhl si dobře síly a ke konci představení vykazoval jeho hlas příměs únavy, přesto dovedl výkon do zdárného konce.

Paminu, mladou dívku, zcela v područí své matky, dokázala Jana Šrejma Kačírková dovést od naivity až ke statečnosti, její hlas zněl plně a kulatě. Role Paminy měla ve své době revoluční úlohu, neboť ukazovala, že žena je rovnoprávná s muži a zasluhuje si zasvěcení. Andrea Široká dala Pamině svěžest a jasný, pevný hlas a prokázala, že její pěvecké kvality jsou na stoupající úrovni. To zasvěcení si vskutku zasloužila, troufám si tvrdit, že to byl její zatím nejlepší životní výkon.

 

116

 

Královna noci je výjimečná role pro dámu koloraturního sopránu. Zcela výjimečně je tento typ hlasu zde použit pro zlou a cílevědomou ženu, která je ochotna jít přes mrtvoly a je schopna obětovat i vlastní dceru. Její koloratury nejsou výrazem perlivého šampaňského, ale přesně zatloukané hřebíky do rakve kohokoli, kdo jeho majitelce stojí v cestě. Je to role pro nebojácné a sebevědomé ženy. I Královna noci bojuje o uznání, že se vyrovná mužům. Na první premiéře dostala příležitost mladičká Doubravka Součková, která se prosazuje jak na scéně Janáčkovy opery, tak na ostatních scénách, včetně Národního divadla. Sebevědomí jí nechybí, jasný, zvučný a pichlavý soprán také ne, koloratury jsou přesné a pevné, jen nejvyšší tón jí do sbírky ještě chybí, ten musela vzít násilím. Ale ona i publikum dobře věděly, že tohle není zásadní věc, že pěvkyně má dobře našlápnuto. Na druhé premiéře byla Královnou noci Martina Masaryková, slovenská sopranistka, pro kterou už tato role ani v Brně není překvapením. Hlas je uvolněný a plný a koloratury jsou strojově přesné ve všech polohách. I herecky byla uvolněná a pravdivá.

Papageno je role komická, celou operu uvolňující a přirozeným projevem i hlasem dává najevo, že opera je vlastně o něm. Většinou ji zpívají barytonisté, na první premiéře překvapilo její obsazení Janem Šťávou. Mladý basista, jehož hlas má výjimečnou basovou barvu, má i přirozený komediální talent a roli Papagena si užíval, i když mu dal poněkud sarkastický naturel. Alternací mu byl mladý barytonista Tadeáš Hoza, který dal roli klukovský esprit a pevný a znělý baryton.

Monostatos, sluha, velitel stráží, má k jakési uniformě obrovský kočičí ohon, stejně jako jeho pomocníci. Je to nešťastný tvor, který se zamiloval do Paminy a Královna noci je ochotna mu ji dát za život Sarastra a Tamina. Na první premiéře ho skvěle ztvárnil Petr Levíček, jehož tenor se dobře nesl. Jeho alternant Vít Nosek byl rovněž bezchybný, ale poněkud méně výrazný.

 

118

 

Podle zednářských pravidel je posvátné číslo tři, proto obsazenost rolí tří dam, které jsou ve službách Královny noci. Trio bojovných Amazonek ale spíš zajímá milý a okouzlující mladík Tamino než boj za pochybnou svobodu. Daniela Straková-Šedrlová, soprán, Markéta Cukrová, druhý soprán, a Václava Krejčí Housková, alt, si role užívaly a hlasově spolu ladily a byly dobře barevně vyvážené a herecky sehrané. Na druhé premiéře Eliška Gattringerová, Jana Hrochová a Jarmila Balážová se profilovaly jako bojovnice i milostnice a jejich hlasy zněly rovněž vyváženě a zvučně. To však nelze říci o triu géniů, třech mumiích či batolatech, které mají provázet Tamina a Papagena. Zpívaly je mladé dívky z dětského sboru, jejichž hlasy záměrně zněly úzce a dětsky, ale byly slabé a spíš je bylo tušit než slyšet. Jejich hlasovou nevyzrálost umocňovaly ještě kostýmy, které je svazovaly v pohybu, přesto v nich náznakově tančily a kapuce kostýmu jim překážely ve schopnosti slyšet se navzájem. Jejich výkony v obou premiérách je proto nutné z tohoto pohledu hodnotit jako nadstandartní a obdivovat už jejich odvahu vystoupit takto na jeviště. Vizuální stránka byla sice efektní, ale z pohledu hudebního nefunkční. Eliška Crháková, Zuzana Vítková a Markéta Kolářová, které zpívaly obě premiéry, splnily v této misi nesplnitelné. Menší pěvecké role jako Mluvčí a Kněz v podání Davida Nykla a Jiřího Škarky, Ozbrojenci a Kněží Pavel Valenta a Petr Karas, podali standartní a spolehlivé výkony, i když by jim neškodilo jejich hlasy poněkud vyrovnat.

 

121

 

Inscenace Kouzelná flétna v podání souboru Janáčkovy opery Národního divadla v Brně splnila očekávání a přinesla divákům zajímavé, kvalitní a zábavné divadlo, podložené krásnou hudbou, se skvělým provedením. Bylo zajímavé sledovat, jak je opera přijímána generačně. Vedle mne seděli z každé strany dva představitelé krajní generace. Chlapec Sebastian, asi osmiletý, procházející klavírní výukou a objevující svět hudby a divadla, byl nadšen. Vstával a euforicky tleskal, byl jako u vytržení. Z druhé strany pán v pokročilém důchodovém věku, distingovaný a hudebně viditelně poučený. Po zvednutí opony se neudržel a hlesl „ježíšmaria…“. Na konci představení pronesl, že tohle si snad Mozart ani nezasloužil. Ale pak uznal, že Mozart byl bohém a měl rád vše výstřední a že by snad... „A víte, že si myslím, že Mozartovi by se to líbilo?“ řekl nakonec. Ano, proč ne, Mozartovi by se to určitě líbilo, měl smysl pro efekt a hravost a věděl, co publikum žádá. Tak přejme i dnešnímu publiku pohled Mozarta i toho malého chlapce. Proč ne? Proč by nemohla Kouzelná flétna rezonovat s celým vesmírem?

 

111

 

Foto: NdB / M. Olbrzymek

Karla Hofmannová

Hudební a divadelní publicistka, novinářka, kulturoložka

Pochází z Brna, kde žije a pracuje. Vystudovala pěveckou konzervatoř v Brně a kulturologii v Praze. Pracovala na různých pozicích v kultuře, jako zpěvačka, pedagožka, působila v marketingu a managementu kulturních institucí, což ji přivedlo ke kulturní politice a k žurnalistice. V současné době je v důchodu a působí jako nezávislý novinář, píše recenze především na opery a koncerty klasické hudby a realizuje rozhovory se zajímavými lidmi, kteří se profilují v oblasti kultury. Zajímá se o historii a cestování a jejím velkým koníčkem a relaxací jsou malá vnoučata.

Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.