„Většina návštěvníků měla ten krásný pocit objevování něčeho nového, zážitek, kdy je člověk přítomen výjimečné chvíli.“

„Tak krásně propojující se hlasy – barvou i technikou – se v živém provedení jen tak neslyší.“

„Kéž by se zrodila nová tradice: Ryba nejen před Vánoci, ale i před Velikonocemi. Jeho Stabat mater není o nic méně přístupné než vánoční ‚Rybovka‘.“

Týden před Velikonocemi je časem připomínání Kristovy oběti. Děje se tak nejen v srdcích a kostelích, ale i v hudebních sálech. Na programu jsou pašije i oratoria. Dramaturgie Symfonického orchestru hlavního města Prahy FOK pozvala na 12. dubna do kostela svatých Šimona a Judy dirigenta Zdeňka Klaudu se soubory L’Armonia Terrena a L’Armonia Vocale s předními sólisty, aby provedli monumentální duchovní dílo Jakuba Jana Ryby Stabat mater.

V povědomí českých posluchačů stále přežívá, že Jakub Jan Ryba je jen autorem nejoblíbenější vánoční skladby – České mše vánoční. Názor, že tomu tak není, se snaží už léta prosadit dirigent Zdeněk Klauda. Jeho zaujetí rožmitálským pedagogem a muzikantem ho spolu se Šimonem Kaňkou dovedlo k založení Festivalu Jakuba Jana Ryby, jehož je dramaturgem. Vedle tohoto každoročního vyvrcholení rybovského snažení Zdeněk Klauda soustavně uvádí Rybova díla a natáčí je na CD. Klauda, který je zakladatelem orchestru L’Armonia Terrena, se kromě orchestrální dirigentské činnosti významně věnuje práci v opeře Národního divadla a jeho zkušenosti ho dovedly i ke spolupráci na představeních Příhody lišky Bystroušky v anglickém Glyndebournu či Prodané nevěstě v drážďanské Semperově opeře. Pro pražské Národní divadlo nastudoval Mozartovu Kouzelnou flétnu.

Jakub Jan Ryba složil oratorium Stabat mater v roce 1805 a věnoval ho městu Plzeň, jehož představitelé si skladatelova talentu a schopností velmi vážili. V tomtéž roce ho dokonce jmenovali čestným měšťanem Plzně a jeho syna Viléma podporovali na studiích. Ryba věnoval Plzni více než stovku svých děl, ale Stabat mater mezi nimi vyniká svými mimořádnými kvalitami. Je to vrcholné a pravděpodobně nejzávažnější Rybovo dílo. Historie jeho uvádění je podobně pohnutá jako osud jejího autora, který v důsledku svého vnitřního ustrojení i letitým podceňováním a neporozuměním svého okolí se v roce 1815 – v padesáti letech – rozhodl pro dobrovolný odchod ze života. Toto oratorium nebylo a není často uváděno, přestože patří ke skvostům české hudební literatury. Notový materiál byl vydán teprve roku 2015, o rok později vznikla první nahrávka, o niž se zasloužil Zdeněk Klauda s orchestrem a sborem L’Armonia Terrena a L’Armonia Vocale se sólisty Simonou Šaturovou, Markétou Cukrovou, Jamesem Kryshakem a Adamem Plachetkou.

Na živém provedení 12. dubna se vedle Zdeňka Klaudy a zmíněných souborů podíleli sopranistka Slávka Zámečníková, mezzosopranistka Markéta Cukrová, tenorista Dean Power a barytonista Roman Hoza. V tomto výběru se projevily Klaudovy operní zkušenosti. Tak krásně propojující se hlasy – barvou i technikou – se v živém provedení jen tak neslyší. A neslyšené – o to působivější – je i samotné dílo. Troufám si říct, že většina návštěvníků (kteří neznali šest let starou nahrávku) měla ten krásný pocit objevování něčeho nového, zážitek, kdy je člověk přítomen výjimečné chvíli.

Hodinová kompozice začíná dramatickou Introdukcí plnou extrémního emocionálního vypětí, které končí velmi tichým zklidněním. První část Stabat mater dolorosa, kterou skladatel svěřil kvartetu sólistů, charakterizuje romantická melodičnost vyjadřující utrpení matky. Nesmírně lahodným hlasem zaujal irský tenorista Dean Power. Pěvec se zkušenostmi z operních domů v Mnichově, Curychu, Paříže, z festivalů v Glyndebournu či ve Wexfordu a letošní debutant v Salcburku se ukázal jako citlivý interpret oratorií. Jeho projev byl jímavý, nikterak okázalý. Nikdo ze sólistů nevyčníval, nesnažil se strhnout na sebe pozornost. Slávka Zámečníková, která je od září 2020 členkou Vídeňské státní opery a hostuje pod taktovkou Daniela Barenboima v Berlínské státní opeře, má po mém soudu „opernější“ hlas, než vyžaduje tak niterná skladba, jako je Stabat mater. Prosím čtenáře, aby to nechápal jako kritiku jedné z našich nejlepších a ve světě nejžádanějších zpěvaček, protože například v duu s Markétou Cukrovou zněly jejich hlasy harmonicky, velmi se k sobě barevně hodily a lahodily uchu posluchače. Sopránovou árii Eja Mater zazpívala Zámečníková tak, že se tajil dech. Toto „srdce celého díla“, jak poznamenává Zdeněk Klauda, nadchne posluchače jak virtuózním zpěvem (Zámečníkové výšky, trylky, koloratury byly v ten okamžik nedostižné), tak skladatelovou invencí. Markéta Cukrová je renomovanou a vyhledávanou interpretkou nejen oratorií, ale i písní a operních rolí, její erudice a ideálně zabarvený hlas její party povýšily k ideální interpretaci. Roman Hoza disponující nesmírně tvárným hlasem s krásnou barvou se v basové árii Fac, ut ardeat blýsknul jak svým plným, sytým, zvučným hlasem, který je velmi ohebný a tvárný, tak něžným, vroucným projevem, který vzbuzoval až dojetí.

K pronikavému zážitku večera nepřispěla jen samotná Rybova kompozice a pečlivě vybraní skvělí sólisté. Bezchybný výkon předvedla L’Armonia Terrena i sbor L’Armonia Vocale, jimž autor interpretaci nijak neusnadnil. S náročnými party se museli vyrovnat jak instrumentalisté, tak členové sboru, kterému skladatel přisoudil slavnostně duchovní vyvrcholení skladby.

Většina z nás dobře zná zejména Dvořákovo oratorium Stabat mater. Byla jsem proto velmi zvědavá, jak se s tímto tématem vypořádal Jakub Jan Ryba. Velmi osobně řečeno: byl to blesk z čistého nebe, poznání neuvěřitelně krásné a hudebně promyšlené skladby, která posluchače vrhá do temnot zoufalství, aby ho poté vyzdvihla k radostným okamžikům života. Není se čemu divit. Takhle to Jakub Jan Ryba uměl. Kéž by se zrodila nová tradice: Ryba nejen před Vánoci, ale i před Velikonocemi. Jeho Stabat mater není o nic méně přístupné než vánoční „Rybovka“.

Foto: Petr Dyrc