čtvrtek, 14 duben 2022 15:25

Hudební festival Antonína Dvořáka v Příbrami zahájila Česká filharmonie

Autor:

„Jiřímu Vodičkovi jistě pomáhá v úspěchu u publika krom zřejmé technické jistoty také jeho přirozené, sympatické chování na pódiu, s pocitem nadhledu a nonšalantní elegancí.“

„Druhá věta – světoznámé Largo – vyzněla kompaktně a ve výrazu přesvědčivě jak v choulostivém nástupu žesťů, tak v preciznosti frázování sóla v tématu anglického rohu.“

„Za výstavbu skladby a výrazový náboj náleží zvolání bravo panu Altrichterovi a celému orchestru, který hrál skladbu se zřetelnou chutí.“

 

006

 

Loňský ročník příbramského festivalu zakončila v říjnu 2021 Moravská filharmonie. Letošní, už třiapadesátý Hudební festival Antonína Dvořáka v Příbrami zahájila 12. dubna 2022 Česká filharmonie s dirigentem Petrem Altrichterem atraktivním programem, který vytvořila populární, posluchačsky velmi vstřícná díla Petra Iljiče Čajkovského a Antonína Dvořáka. V Čajkovského proslulém Koncertu D dur pro housle a orchestr se představil houslista Jiří Vodička. Ve druhé polovině vstupního večeru zazněla Dvořákova Devátá symfonie e moll „Z nového světa“. Program přenesla Česká filharmonie do Příbrami z jarního koncertu v Rudolfinu v Praze, kde ho prezentovala 9. dubna.

Přibližně čtyřicetiminutová kompozice Petra Iljiče ČajkovskéhoHouslový koncert D dur z roku 1878 – patří k populárním koncertantním skladbám svého druhu. Je to jeden z nejhranějších světových houslových koncertů, kde dominuje vcelku jednoznačně sólový nástroj, virtuózně koncipovaný, který je právě pro tuto zásadní vlastnost hojně vyhledáván sólisty. Výraz Čajkovského hudební mluvy rostl z vlivu Glinky, Schumanna, Liszta i Chopina, představuje mistrovskou stylizaci novoromantické hudební mluvy druhé poloviny 19. století.

Houslový koncert D dur je typem koncertantní skladby, která stojí a padá se sólistou. Volba koncertního mistra České filharmonie Jiřího Vodičky (od roku 2015) se ukázala být šťastná. Jiřímu Vodičkovi, hrajícímu na housle Gagliano z roku 1774, zřetelně sedí styl velkých romantických houslových koncertů, je mu zjevně blízký. Hned od první věty Allegra moderata zaujal svou nástrojovou virtuozitou, dlouhodechými frázemi hned od prvního tématu sonátové formy v Moderatu assai. Akustika prostoru v příbramském sálu není zdaleka tak optimální jako v Rudolfinu, takže pro plné akustické splynutí s daným prostředím potřeboval určitý „zahřívací“ čas, v polohově a rozsahem do nejvyšších tónů exponovaném partu. V dalších dvou tématech první věty již nabyl plnou technickou a výrazovou suverenitu, jakou jsem očekával. Nejvíce mne osobně zaujal přednesem druhé věty, v líbezné meditaci, sice ne tak efektní, jakými jsou u Čajkovského tři témata atraktivní první věty, ale zato velmi oduševnělé, procítěné ve výsostně čisté lyrice interpretace. Zadumaná mysl druhé věty, v dlouhodeché, jakoby stále nastavované a diminuované melodii, která se vymyká z periodicity klasických témat beethovenovských, nalezla báječné vypointování v jemně odvíjené dynamice, agogice a vnitřním ponoru do hudby. Samozřejmě, v krásné souhře s orchestrem, řízeným renomovaným dirigentem Petrem Altrichterem, jehož doprovazečské schopnosti, se snad až telepatickým smyslem pro vycítění jemností agogiky sólisty, jsou obdivuhodné. Rychlé, svižné, pro mne až velmi bryskní tempo třetí věty a především její cody bylo skoro až na hraně hratelnosti, nicméně vyšlo v souhře sólisty a orchestru výborně, akcentovalo zvolenou tektoniku dirigenta v jeho viditelné symbióze s výborným sólistou večera. Sólistovi jistě pomáhá v úspěchu u publika krom zřejmé technické jistoty také jeho přirozené, sympatické chování na pódiu, s pocitem nadhledu a nonšalantní elegancí.

 

004

 

Druhá polovina koncertu se nesla plně v duchu příbramského festivalu, jehož koncepce tkví v reprezentaci díla skladatele Antonína Dvořáka, o jehož pozici ve světové novoromantické hudbě není pochybností, ale v místě Dvořákových častých pobytů na Vysoké u Příbrami je cenné toto připomínat. Pro vstupní koncert byla zvolena jedna z nejpopulárnějších mistrových skladeb, kterou mám pro sebe uloženu za mnoho let poslechů, coby hudby na hranici takzvaného vyššího populáru, svou neobyčejnou vstřícností k posluchači, jehož si ihned získává svým melodickým bohatstvím. Dirigent večera, Petr Altrichter, je vyzrálou osobností, pokračovatelem silné dirigentské tradice v interpretaci Dvořákových symfonických děl od Talicha, Ančerla, Smetáčka, Neumanna až po Bělohlávka. Ctí zjevně silně zafixovanou tradici interpretace České filharmonie od skvělých provedení Ančerlových, ale přináší vlastní, osobité prvky ve výraznějším kontrastu pomalých a rychlých temp, v dynamice, ale i ve zvolené hudební artikulaci detailů. Jeho smysl pro tektoniku díla, tuto zásadní dirigentskou hodnotu, je zřetelný. Navíc se pod jeho vedením ve druhé polovině koncertu doslova rozezpívaly smyčcové nástroje orchestru do svítivého, vřelého charakteru výrazu, jakého nebývám u orchestrů častým svědkem. Tuto devízu přinesla hned první věta – Allegro molto. Homogenita zvuku orchestru byla dokonalejší než u Čajkovského, jako by se orchestr plně dostal do již řečené akustiky sálu, která není optimální. Ostatně na čtvrtý a pátý kontrabas nebylo ze středu sálu ani vidět, hráči byli „utajeni“ za portálem, na jeviště se již nevešli… Ale zvukově byla i tato skupina, přes tento handicap vizuální, zvukově výtečná. Druhá věta – světoznámé Largo – vyzněla kompaktně a ve výrazu přesvědčivě jak v choulostivém nástupu žesťů, tak v preciznosti frázování sóla v tématu anglického rohu. Ale i druhé elegické téma bylo v Poco meno mosso vymodelováno s velkým smyslem pro detaily. Ostře úsečně bylo voleno téma třetí věty v Molto vivace, s hybností výrazu scherzové radosti. Zaujala mne však zejména hudební epizoda velkého tónu (od čísla 175 partitury dané věty), kde pan dirigent krásně ztišil smyčcové nástroje a vyzdvihnul ono charakteristicky česky promlouvající téma patosu přírody v dřevěných dechových nástrojích. Bravo!

Čtvrtá část symfonie – Allegro con fuoco – nesla pečeť plné homogenity zvuku orchestru, jistoty jeho žesťových nástrojů, dirigentova pevného vedení temp, dynamiky a tektoniky. Vrchol symfonie vyšel znamenitě právě pro dirigentovu dynamickou sebekontrolu v předcházejících částech. I v prostoru nepříliš akusticky ideálním předvedl orchestr plné, zvukově vyvážené a zároveň kultivované forte, jaká i očekávám od tohoto předního orchestru. Přes neobyčejnou popularitu díla musím akcentovat, že vystavět dynamicky plně přesvědčivý vrchol zde není dirigentsky snadné, pro řadu reminiscencí, připomínku Larga, scherzového prvku, finále zní sólově, v unisonu, poté v plnosti celého orchestru. Výstavba se vydařila výborně, dojem ze čtvrté věty byl neobyčejně silný. Za výstavbu skladby a výrazový náboj náleží zvolání bravo panu Altrichterovi a celému orchestru, který hrál skladbu se zřetelnou chutí.

 

005

 

Publikum vyprodaného sálu v Příbrami reagovalo s nadšením po obou částech koncertu. Není divu, Česká filharmonie zde hrála po dlouhých šestačtyřiceti letech! Pro závěr koncertu měl pan dirigent Altrichter připraven přídavek, který okomentoval publiku velmi krásnými, prostými slovy. Ne, nebyl to některý z Dvořákových Slovanských tanců, jak bývá zvykem, v tom se vymanil vhodně z předlouhé tradice... Byla jím Elgarova Píseň lásky. S upřímnými slovy: „Tento dárek jsme pro vás připravili, název skladby nám dává to nejcennější, co vůbec v životě existuje…“ Skladba opravdu krásně doplnila dramaturgii koncertu, byl to výtečný nápad, byť se z díla Dvořákova nabízí celá řada půvabných malých forem pro realizaci přídavků.

Vstupní koncert festivalu v Příbrami se vydařil, početné publikum bylo zjevně nadšeno. Koncertu byl přítomen i ministr kultury Baxa, který v úvodu do večera pozdravil, spolu s ostatními členy organizačního týmu, publikum i hostující orchestr. Bravo, doufejme, že se celý festival ponese v tomto pozitivním duchu prvního koncertu.

 

001

 

Foto: HFAD 

Jiří Fuchs

Sbormistr, vysokoškolský pedagog a hudební publicista. Je autorem článků a recenzí pro regionální tisk, Cantus, hudební časopisy a hudební portály, zejména recenzí týkajících se sborových festivalů, koncertů, operních představení a CD.

Doc. Mgr. Jiří Fuchs je absolventem Hudební fakulty AMU v Praze v oborech zpěv a dirigování sboru. V letech 1971 - 73 hostoval jako student vícekrát na scéně Národního divadla (Figarova svatba a Prodaná nevěsta). Od roku 1972 do roku 1982 byl sólistou opery v Plzni. Současně začal od roku 1977 pracovat na Pedagogické fakultě v Plzni, kde vedl Akademický ženský sbor a úzce spolupracoval s plzeňským dirigentem Antonínem Devátým a na jeho doporučení se sbormistrem Josefem Veselkou. Od roku 1982 působil na Pedagogické fakultě v Českých Budějovicích. Založil a vedl tam úspěšně Jihočeský vysokoškolský sbor, se kterým dosáhl mnoha mezinárodních úspěchů - předních umístění v řadě prestižních soutěží Evropy. Provedl řadu novinek ze soudobé sborové hudby. V rozhlase natočil se sborem na 60 studiových snímků. V roce 1993 se habilitoval v oboru dirigování sboru. Je členem národních i mezinárodních porot soutěží v oblasti sborového zpěvu. V oboru sborového řízení byl na krátkodobých zahraničních stážích, přednášel na několika mezinárodních sympóziích o problematice sborové hlasové výchovy. Věnoval se též práci kulturně organizační, byl předsedou Jihočeské oblasti Unie českých pěveckých sborů, organizoval sborové festivaly a koncerty sborů. Za svou rozsáhlou hudební činnost byl oceněn Cenou Františka Chodury (1993) a Cenou Bedřicha Smetany (2013).

Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.