„Václav Luks samozřejmě neprovozuje hudbu k bohoslužbě. Předkládá současnému publiku umělecké dílo vyvázané z původních funkcí, ale přesto nadále životné.“
„Janovy pašije jako příběh a drama s operními prvky i jako sakrální reflexe, jako kázání v tónech, jsou plné emotivních okamžiků.“
„Bach nechává v předzvěsti velikonoční neděle zaznít naději.“
Janovy pašije Johanna Sebastiana Bacha budou mít za dva roky tři sta let. Zazněly poprvé v Lipsku na Velký pátek roku 1724 při evangelické bohoslužbě v Tomášském kostele. Když v naší době vyprodají koncertní sál, jako tomu bylo v úterý v pražském Rudolfinu, naznačuje to sice, že se doby mění a že chrámy už nejsou, co bývaly, ale znamená to také, že čas zapracoval ve prospěch tohoto díla, prověřil ho a přidal mu na všeplatnosti. Té, kterou Václav Luks s Collegiem 1704 umí tak přesně podchytit, poutavě zrealizovat a přímočaře předat.
Barokní orchestr Collegium 1704 se svým sborem uzavřel pražskou koncertní sezonu veledílem, jehož provedení dává plnou logiku hlavně a především doba velikonočního týdne. Pašije vyprávěné podle Janova evangelia, biblický záznam posledních hodin Ježíšova života doplněný meditacemi ve formě árií a kostelních písní, patří k nejzávažnějším a také nejtypičtějším kompozicím Johanna Sebastiana Bacha. I mimo chrám, v koncertní síni, dává poslech možnost zpřítomnit si podstatu křesťanské zvěsti. Ale i kdyby se posluchač rozhodl využít méně, tedy jen možnost vnímat krásnou hudbu, dramatickou i rozjímavou, je v té chvíli vystaven silným a svátečním podnětům, uměleckým i duchovním. Ani to není k zahození.
Václav Luks samozřejmě neprovozuje hudbu k bohoslužbě. Způsobem, znalecky poučeným v tom, jak se kdysi hrálo a zpívalo, předkládá současnému publiku pečlivě zarámované a vystavené umělecké dílo, nově nasvícené, vyvázané z původních funkcí, ale přesto nadále životné; dílo prostřednictvím námětu, textu, poselství i emocí a hudebního výrazu nadále propojené s křesťanskou vírou. Bachova hudba svědčí o Bibli, o době vzniku, o tehdejší teologii i o skladatelově osobní zbožnosti, ale zcela svobodně také velmi univerzálně a obecně působí svou krásou, harmonií, řádem a vznešeností. A biblický text, přednášený Evangelistou, stejně jako texty árií a písní, to vše společně připomíná kořeny a základy naší kultury, ukotvené v hodnotách a myšlenkovém světě židovství a křesťanství. Právě takto lze po dvě hodiny naslouchat Bachově duchovní hudbě, jeho zhudebnění velikonočního dramatu sahajícího od utrpení po naději.
Současně je možné i nutné Bachově hudbě naslouchat v plné otevřenosti projevům nemalé muzikality, kterou Václav Luks oživuje i generuje. Janovy pašije jako příběh a drama s operními prvky i jako sakrální reflexe, jako kázání v tónech, jsou plné emotivních okamžiků, prudkých proměn i tichých zastavení – dějových i osobních situací proměněných do hudby a vyžadujících od interpretů pečlivé ošetření.
Dílu se skutečně ten večer dostalo maximální možné pozornosti. Text, o který tu jde výjimečně hodně, zněl bez známek úsilí ve vší bohatosti a nekonečně výstižné mnohotvárnosti Bachova zhudebnění. Od úvodního sboru s působivými dynamickými proměnami a s opravdovostí, naléhavostí i klidem bylo zřejmé, že bude publikum účastno jedinečné a inspirované konstelace. Setkala se v ní pozornost hudební drobnokresbě se smyslem pro velkou hudební architekturu a bezchybná znalost materiálu se schopností postihnout vážnost výrazu. Z Václava Lukse toto vše vyzařovalo, skladba zazněla v usazené, promyšlené a inspirované podobě.
Sestava sólistů byla vyrovnaná. Všech šest pěvců bylo výrazem, jazykově i ryze technicky naprosto při věci. Sebastian Kohlhepp dal roli Evangelisty všechnu potřebnou dynamiku, přesvědčivost a sdělnost vyprávěcí dikce i dostatečnou lahodnost hlasu. Vznešenost a krása projevu barytonisty Christiana Immlera v úloze Piláta uchvacovala. Matthias Winckhler jako Ježíš nabídl měkký a ušlechtilý výraz. Sopranistka Sophie Junker nadchla křišťálově jasným, nosným a pozitivně příjemným zpěvem. Julia Böhme, zejména v árii Es ist vollbracht, naplnila sál emocemi. A tenorista Tobias Hunger, pokud nepřepínal výraz, zpíval dokonale hladce.
Sbor Collegium Vocale 1704 vstupoval do děje se samozřejmou dokonalostí, ať už zpíval klidné chorály, nebo znázorňoval davy. Přesně modeloval vřelé i vyhrocené pasáže, i v nejvyšších tempech byl virtuózní. Václav Luks iniciuje promítání emocí příběhu jak do vyprávění Evangelisty a do epických výjevů, tak do dynamického a tempového průběhu písní. Ani na chvíli tak nenechává nic probíhat formálně.
Pěkným okamžikem bylo, když se sólisté v závěru přidali mezi sboristy. Pro niterné, střízlivě hymnické zakončení. Janovy pašije neokázale vrcholí informací o uložení Ježíšova těla do hrobu. Na Velký pátek se ještě neoslavuje vzkříšení. Bach nicméně nechává v předzvěsti velikonoční neděle zaznít naději: Až mě ze smrti probudíš, nechť tě moje oči spatří v radosti, ó Synu Boží, můj Vykupiteli!
Provedení Janových pašijí je v tuzemském hudebním dění vzácným okamžikem, zdaleka ne každoročním. Do svátečního dojmu z úterního večera se promítá jak toto vědomí, tak skutečnost, že publikum chodí na koncerty Collegia 1704 kvůli němu, kvůli interpretům. Moc dobře ví proč.
*******
Foto: Petra Hajská
