„Večer koncipovala dramaturgie jako výsostně bendovský, i když zněla díla dvou autorů.“

„Průzračná hra Edity Keglerové je zdánlivě nenápadná, plyne v absolutní pohodě a zanechává pocit lehkosti.“

„Dobrých recitátorů je zapotřebí a pardubické provedení Ariadny na Naxu na ně mělo štěstí.“

Pondělní večer v Pardubicích patřil tamní Komorní filharmonii pod taktovkou Jiřího Petrdlíka a Jiřímu Antonínu Bendovi. Právě jeho blížící se tří sté výročí narození se rozhodla dramaturgie koncertu zdůraznit provedením jeho melodramu Ariadna na Naxu ve spolupráci s recitátory Ivanou Jirešovou, Petrem Stachem a Apolenou Veldovou. Program doplnil Bendův cembalový koncert, kde se sólového partu ujala Edita Keglerová, a premiéra Ouvertury na téma BEnDA od Tomáše Illeho.

Blížící se třísté výročí narození českého skladatele Jiřího Antonína Bendy zajisté mimo jiné připomene, jak novátorské byly v mnoha ohledech postupy této osobnosti v klasické hudbě a v jejím tehdejším provozování. Benda byl hudebníkem všestranným a zároveň velkým praktikem, většinu svého aktivního života strávil v německých zemích. Pozoruhodné zůstává dodnes jeho důsledné uplatňování častých dobových požadavků osobního prožitku, jímž by měl interpret kterékoli skladby působit na své auditorium. Empatie vystupujících umělců představuje podle Bendy nejlepší cestu k navázání niterného kontaktu s posluchačem. Že asi nejdále přitom došel v oboru melodramu, je všeobecně známo.

A právě Ariadna na Naxu, první autorem dokončený melodram na libreto Johanna Christiana Brandese (podle původního textu Heinricha Wilhelma Gerstenberga ke kantátě Johanna Adolfa Scheibeho), se stala nosným pilířem programu dubnového koncertu Komorní filharmonie Pardubice připraveného v předstihu k Bendovu výročí (narodil se 30. 6. 1722 ve Starých Benátkách). Pardubický orchestr se do nastudování melodramu nepustil poprvé – zdejší pamětníci dodnes vyprávějí o dojmech, které v nich kolem přelomu tisíciletí zanechaly jak později vzniklá Medea, tak Ariadna na Naxu. Možná i proto byl nejnovější počin z daného oboru očekáván s poměrně velkým zájmem.

Samotný večer koncipovala dramaturgie Komorní filharmonie jako výsostně bendovský, i když zněla díla dvou autorů. Úvod večera totiž obstarala premiéra skladby zkomponované na objednávku Pardubických. Ouverturu na téma BEnDA pojal Tomáš Ille v sonátové formě typické pro období klasicismu. Osmiminutové dílko otevřené údery na tympány si pohrává s tématem rezonance písmen z klasikova příjmení, vyniká svěžestí a přístupností a zároveň vyjadřuje Bendovi hold, oproštěný od prvoplánového patosu. Pod citlivou taktovkou Jiřího Petrdlíka se tak posluchači mohli vhodně naladit na zbytek programu, který už patřil českému klasikovi.

Pochopitelně byl vybrán jeden z Bendových cembalových koncertů, konkrétně ten v tónině F dur. Jeho provedení se ujala Edita Keglerová, která má s interpretací této hudby řadu zkušeností. V textu tištěného programu k pardubickému večeru cembalistka sama uvedla, že dotyčný koncert vyjadřuje laskavost a klid. Obojí pak bezprostředně naplnila – její průzračná hra je zdánlivě nenápadná, plyne v absolutní pohodě a zanechává pocit lehkosti. Je to však virtuozita, která prožitek posluchače umožňuje. Stejně tak je důležité spolehnutí se na orchestrální doprovod, který se, jak je v Pardubicích zvykem, opírá o dokonalou a léty vybroušenou znalost období klasicismu, ale i o pevnou ruku dirigenta. Posluchači si od Edity Keglerové vyžádali přídavek a sólistka jim nabídla půvabný Menuet z Concertina C dur, samozřejmě od Jiřího Antonína Bendy.

S uváděním melodramů se dnes někdy spojuje otázka vhodnosti amplifikace mluveného slova prostřednictvím mikrofonů. Někdy je to, žel, nezbytné, i když těžko podezřívat třeba autory z konce 19. či začátku 20. století, že by s užitím podpůrných prostředků počítali. Tím méně Jiřího Antonína Bendu. V jeho případě je ovšem výhodou, že mluvené slovo a hudba se, až na několik extatických situací, nepřekrývají, ale plynule na sebe navazují. Dobrých recitátorů je ovšem i tady zapotřebí a pardubické provedení Ariadny na Naxu na ně mělo štěstí. Ivana Jirešová, Petr Stach i Apolena Veldová v tomto oboru působí jako zkušení profesionálové, jimž nedělá sebemenší potíže přizpůsobit své přirozené hlasové dispozice bez mikroportů i tak velkému prostoru, jaký má Sukova síň pardubického Domu hudby. Své hlasy přitom modulují nikoli s nadbytečnou razancí, ale v harmonickém souladu jak s požadavky textu, tak s akustickými okolnostmi prostředí. A nechybí jim ani onen zmíněný prvek empatie, tolik důležité pro citlivé odstínění všech poloh sdělovaného příběhu. Hudba může působit zprvu jako pouhý doprovod slova, Bendovo mistrovství však tkví v postupném rozvíjení témat na poměrně malých plochách, v jejich dramatičnosti, barevnosti a celkové uměřenosti. Společně tak úsilím všech zúčastněných a jejich přesným vedením může vzniknout věru působivý tvar. A tak tomu bylo i tentokrát. Zcela oprávněně se dostalo Jiřímu Petrdlíkovi, recitátorům i orchestru velkolepých ovací ze strany nadšeného publika. Dokázali, že poctivě připravený a skvěle provedený melodram rozhodně má i nadále v koncertním provozu smysl a nezaměnitelné místo.

*******

Foto: Komorní filharmonie Pardubice