„Lehký soprán Martiny Jankové byl nucen do nižších poloh a v zatížení zvyšoval vibrato a v nižších polohách ztrácel nosnost.“

„Líbezného partu v Mahlerově symfonii se ujala Martina Janková, která se stala součástí orchestru. Tato role ji poněkud klidnila a zpívala lehce, měkce a hlas se jí nesl příjemně.“

„Mahlerova symfonie završila koncert, který v sobě nesl mnohá očekávání, a i když se všechna nenaplnila, byl to večer plný krásné hudby.“

Abonentní řada koncertů Filharmonie v divadle I měla 24. a 25. března druhé pokračování. Tentokrát byla přizvána ke spolupráci sopranistka Martina Janková, která si vydobyla mezinárodní renomé díky svému perlivému a jasnému sopránu, který ji předurčuje zejména k mozartovskému repertoáru. Deset let působí v opeře ve švýcarském Curychu a v České republice ji neslýcháme příliš často. I proto bylo její avizované vystoupení v Brně velkou společenskou i hudební událostí.

Filharmonii Brno řídil opět její šéf, dirigent Dennis Russell Davies, který vedle dirigentské povinnosti přijal i sólové vystoupení na klavír. To přišlo v neobvyklé árii, kterou napsal Wolfgang Amadeus Mozart pro mladou anglickou sopranistku Nancy Storaceovou. V árii, která obsahuje recitativ a následné rondo s orchestrálním doprovodem, je napsán i klavírní part, který údajně hrál sám Mozart.

Ale popořadě. Než koncert začal, vystoupil na pódium v pátek 25. 3. dramaturg filharmonie Vítězslav Mikeš a s ním dvě mladé ženy. Jedna v černých šatech, druhá jen ve sportovní mikině a kalhotách, a viditelně nebyly ve své kůži. Dramaturg je představil jako kolegyně, hudebnice, Oksana Tolmačova-Železňak je violoncellistka, druhá, Olena Sanžara, je kontrabasistka. Obě na útěku z Ukrajiny, z Kyjeva, jedna s dítětem. Obě přivezli hráči brněnské filharmonie z polské hranice do Brna a nyní jsou ve Žďáru nad Sázavou a už pracují. Obě ženy děkovaly svým kolegům za záchranu a zvaly publikum na benefiční koncert Pro Ukrajinu, který se uskuteční 30. března v Besedním domě a na kterém budou hrát společně s Filharmonií Brno. Kontrabasistka vypjatou situaci neustála a rozplakala se, což publikum chápalo a odměnilo obě ženy potleskem. Obě mluvily ukrajinsky a bylo to srozumitelné a výmluvné. I když jsme si všichni uvědomovali, jak je ta řeč odlišná od ruštiny i od češtiny.

Pak už pokračoval koncert podle programu. Nejprve připravila publiku dramaturgie filharmonie „předkrm“, který konvenoval charakterově se stěžejním programem. Serenáda Es dur, op. 7 je od mladičkého Richarda Strausse, kterému bylo necelých osmnáct let, když se rozhodl pro hudební dráhu a napsal svoji první skladbu, Serenádu Es dur pro třináct dechových nástrojů. Lyrické, ještě klasicistní dílko je pro dvě flétny, dva hoboje, dva klarinety, čtyři lesní rohy, dva fagoty a jeden kontrafagot. Snad z prostorových, nebo snad z časových důvodů seděli hráči vzadu na pódiu, na svých místech, na kterých sedí v orchestru. Hezky v řádku vedle sebe, v poslední řadě. Skladba je psána instrumentačně velmi plasticky, vedle sólových vstupů, které vyzněly velmi měkce, příjemně a v případě lesních rohů i majestátně, tu jsou části, kdy hrají spolu některé skupiny nástrojů a v neposlední řadě i celá skupina. Tady už se ale vytrácela sdělnost díla, celek nezněl kompaktně, a dokonce se i postupně vytrácela energie i dynamika. Jsem přesvědčena, že právě nekompaktní posazení hráčů v zadní části jeviště a nepříliš přátelská divadelní akustika způsobily, že dílo nevyznělo tak, jak by si interpreti i dirigent přáli.

Další část koncertu už patřila pěvkyni Martině Jankové, která přišla s úsměvem na tváři a v šatech holubí modři, které svítily a slušely. Nejprve zazněla árie Wolfganga Amadea Mozarta „Giunse alfin il momento“ – „Al desio di chi t´adora“, KV 577. Árii Zuzanky z Figarovy svatby známe s textem „Jak se závratně blíží ona kouzelná chvíle…“, kterou začala zpěvačka lehkým a zvonivým hlasem, s jemným vibratem a jasnou špičkou. Árie ale pokračovala další částí, kterou zkomponoval Mozart pro obnovenou premiéru Figarovy svatby, zřejmě pro Adrianu Ferrarese, která v ní Zuzanku zpívala. Árie se dnes v opeře už neuvádí. Začíná textem „Na přání těch, kdo tě zbožňují“ a je velmi efektní a náročná. Pěvkyně do ní vložila znatelné úsilí, které se ale podepsalo jak na kvalitě hlasu, tak na výrazu, a dokonce výšky vyšly jen díky forzi, která je poznamenala intonačně.

Další árie, „Ch´io mi scordi di te?“ – „Non temer“, KV 505 je recitativ a árie pro sólový hlas, klavír a orchestr a text byl převzat z Mozartovy opery Idomeneo. „Neboj se, nejmilejší, mé srdce bude navždy tvé…“ i v dalším textu prozrazuje, že se jedná o kalhotkovou roli. Árii, pokud se dnes zpívá, zpívají spíše mezzosoprány a je nutno přiznat, že v takovém případě to vyznívá lépe. Je to totiž part posazený poměrně nízko a má dramatický náboj. Lehký soprán Martiny Jankové byl nucen do nižších poloh a v zatížení zvyšoval vibrato a v nižších polohách ztrácel nosnost, přestože zpěvačka pracovala na dramatičnosti výrazu, postupně ho ztrácela. Tento výběr repertoáru nejspíš nebyl pro ni nejšťastnější.

Po přestávce zazněla Symfonie č. 4 G dur Gustava Mahlera. Projasněná, radostná první věta Die Welt als ewige Jetztzeit (Svět jako věčné nyní) s rolničkami je narušena disonantním napětím, ale zklidňuje ji lesní roh měkkým tónem Nicolase Pereze. Druhá věta s názvem Das irdische Leben (Pozemský život) je v podstatě rondo. Sólový houslový part v rukou primária Pavla Wallingera byl pevný, i když plánovitě skřípavý a naříkavý, až do závěru, který se zklidňuje přesným frázováním a housle měkce přecházejí z piana do pevného forte. Třetí věta Caritas je meditativní, pomalá, klidná plocha, tvořená tklivou melodií ve smyčcích a postupně tvořená dalšími nástroji. Ve čtvrté větě Morgenglocken (Ranní zvony) vyniká hobojové sólo Barbory Trnčíkové, které spolu s lesním rohem krásně ladilo. Vzepětí orchestru v bolestném vypjatém tématu je vystřídáno v páté větě Die Welt ohne Schwere (Svět bez tíže) lehkým tanečním rytmem, následováno accelerandem, vrcholícím blyštivými lesními rohy s korpusy nahoře. Diminuendo v napětí umocňuje rozložený akord harfy, který spolu se smyčci uklidňuje náladu. Poslední věta Das himmlische Leben (Nebeský život), kterou napsal autor nejprve jako samostatnou skladbu, je postavena na zpěvu dítěte, které líčí radostný život v nebi po smrti. Líbezného partu se ujala Martina Janková, která se stala součástí orchestru, a to i svým postavením mezi nástroji. Tato role ji poněkud klidnila a zpívala lehce, měkce a hlas se jí nesl příjemně, i když byla poněkud snížena srozumitelnost. Dirigent držel pevně orchestr v ostinátním rytmu, který postupně zklidňoval, a skladbu dokončily spodní tóny harfy.

Mahlerova symfonie završila koncert, který v sobě nesl mnohá očekávání, a i když se všechna nenaplnila, byl to večer plný krásné hudby, který přinesl pohodovou a radostnou náladu.

Foto: Vojtěch Kába