„Titusz Tóbisz, svalnatý a tetovaný, tvrdý „macho“, je v našich končinách těžko napodobitelný.“

„Martin Bárta Jaga nehraje a nezpívá jako odpudivého křiváka, ale jako silnou a cílevědomou osobnost, nikoli skrytě intrikující, ale chladně a bezcitně kalkulující.“

„Režisér Oldřich Kříž příběhem doprovází tradičním, zkušeným, divácky přehledným způsobem.“

Otello je zralé a mistrovské dílo romantického hudebního divadla. Díky Verdiho hudbě i díky Boitově libretu. Plně o tom přesvědčuje také nová liberecká inscenace, třebaže Divadlo F. X. Šaldy neposkytuje ani na jevišti, ani v orchestřišti příliš velký prostor. Za pátečním premiérovým představením stáli dirigent Martin Doubravský a režisér Oldřich Kříž a v hlavních rolích pěvci Titusz Tóbisz, Lívia Obručník Vénosová a Martin Bárta.

Opernímu večeru dominovali všichni tři hlavní protagonisté, každý po svém. Slovenský tenorista Titusz Tóbisz má zázemí činoherce i sborového a muzikálového zpěváka, v posledních osmi letech i zázemí představitele některých vypjatých operních rolí. Pokud se Verdiho Otello v tuzemsku hraje málokdy, pak jistě i proto, že není k mání mnoho pěvců, kteří by roli vyzpívali a utáhli. Titusz Tóbisz má pro ztvárnění žárlivého, prchlivého a násilnického mouřenína všechny fyzické předpoklady. Hraje uvěřitelného chlapa – a vypadá tak – který je vladařem nejen v čele válečníků a na svěřeném území, ale i v manželství. Pěvecky využívá svůj mimořádně silný přirozený fond nadoraz. Zpívá, jak příroda umožňuje: ve vysoké poloze v maximální dynamice, která psychologicky skutečně odpovídá neovládaným emocím, rozkazům a výkřikům; v nižších polohách a ve zjihlé síle probleskují takové naturální zdroje jeho zpěvu, které se úplně nepřátelí s belcantem. Jako brutální Otello, svalnatý a tetovaný, i v momentě rozpoznání svého fatálního omylu nikoli zoufalá oběť osudu, ale spíše tvrdý „macho“, byl v rámci dramatu v podstatě obdivuhodný. A pěvecky v našich končinách těžko napodobitelný.

Sopranistka Lívia Obručník Vénosová, v libereckém divadle už řadu let spolehlivá hlavní diva, poskytla Desdemoně veškerý možný výraz, kterým vládne: především pevnou dramatickou rozhodnost a hlasovou nosnost, poskytující přesvědčivost jak v sebevědomí vládcovy ženy, tak i v obavách a zoufalosti, se kterou pak čelí nepochopitelnému a nevyhnutelnému osudu. O něco méně, ale snad stále dostatečně, vládne v hlase i poddajnou jemností, se kterou se vyrovnává s lyrickými scénami. Píseň o jívě s modlitbou zazněla v rámci inscenace, která není ani trochu něžná, odpovídajícím a uspokojivým způsobem; asi ne úplně jímavě, ale dojemně ano. Petra Vondrová jako Emilia jí byla výbornou partnerkou.

Dominantní postavou Verdiho Otella je Jago, voják, který nesnáší Otella a rozhodne se ho zničit – podstrčí Cassiovi Desdemonin šátek a vskutku ďábelsky povzbuzuje v Otellovi chorobnou žárlivost, která ho v zaslepenosti dovede nejen k zavržení, ale až k vraždě vlastní ženy… Martin Bárta Jaga nehraje a nezpívá jako odpudivého křiváka, ale jako silnou a cílevědomou osobnost, nikoli skrytě intrikující, ale chladně a bezcitně kalkulující. On a Otello, to je v této inscenaci opravdu kdo s koho. Otello prohrává, Jago však v závěru neslaví žádný triumf. Jen prchá… Mohutný hlasový fond má Martin Bárta plně pod kontrolou. Vévodí bravurní scéně se sborem, tak i komornějšímu rozhovoru. Stejně jako když zpívá František Zahradníček v současné českobudějovické inscenaci titulní postavu faustovské opery Mefistofeles od Arriga Boita, tak ani zde Martin Bárta nevkládá do zpěvu a hraní přespříliš vyhroceného charakterizačního výrazu. Přesto jím ztvárňovaná postava působí zřetelně, nesympaticky a nebezpečně.

Nedominantního Cassia zpívá Sergej Kostov, v dalších rolích se uplatnili Dušan Růžička, Josef Kovačič, Hynek Grania a Martin Bělohlávek a v ohnivé scéně tanečníci. Dobrou práci odvedl sbor připravený Lukášem Kozubíkem.

Oldřich Kříž, který je režisérem nové liberecké inscenace, má umělecké zázemí uznávaného operního pěvce. Klasickým Shakespearovým příběhem doprovází zpěváky základním, tradičním, zkušeným, neschematickým, divácky přehledným způsobem, který velikosti a významu divadla plně odpovídá. Neventilují se tu žádné ambice prezentovat nevídaný výklad, nesoutěží se s většími „národními“ divadly na pomyslné mezinárodní platformě. Režisér slouží cíli, kterým je poctivě a k publiku vstřícně zahrát světovou klasiku tak, aby nevznikal pocit nepatřičnosti mezi záměrem a provedením nebo mezi dramaturgií a reálnými možnostmi. Tak, aby se na Otella chodilo jako na poutavé divadlo. Týmu, ve kterém je s Křížem scénograf Daniel Dvořák a výtvarník kostýmů Roman Šolc, se takové divadlo, plně profesionálně, bez velkého kouzlení, podařilo i na nevelkém jevišti stvořit. Od úvodní bouře až po uškrcení nebohé nevinné ženy.

Partitura pětasedmdesátiletého skladatele je geniálně naplněna kompozičně i lidsky zralým hudebním ztvárněním dramatických situací, vystižením psychologie a emocí. Nese ji mohutný symfonismus s velkými sborovými scénami a s emotivně koncipovanými sólovými party. Dirigenta Martina Doubravského to vede na většině plochy k setrvale poměrně vysoké, respektive nejvyšší dynamice, která je na daný prostor i na komorní stránky dramatu možná až naddimenzovaná. Podporuje to na druhou stranu nicméně potřebný pocit, že nejde o bezzubé vyprávění, ale o opravdový osudový příběh. Představení má vizuálně, dramaticky i hudebně uspokojivou sílu.

*******

Foto: Karel Kašák