„Hravost, ale i náročnost partu byla příležitostí pro Juventus Collegium FOK předvést své kvality, ale také si dosyta zahrát (a vyhrát).“
„Markéta Cukrová, excelentní interpretka písní, vystihla všechny valéry Mallarméovy poezie a kongeniálního Ravelova zhudebnění.“
„Kontrast strohého technického jazyka s hudební nápaditostí uvedl posluchače v úžas.“
S nápaditou dramaturgií se představil soubor Juventus Collegium FOK s hosty mezzosopranistkou Markétou Cukrovou a klavíristou Stanislavem Gallinem. V rámci cyklu FOK Obrazy a hudba zazněla ve čtvrtek 17. března v Anežském klášteře díla Sergeje Prokofjeva, Maurice Ravela, Jana Nováka a Dariuse Milhauda. Vyprodaný sál byl svědkem vrcholných impresionistických kompozic i zábavné hudební ironie.
Lehce ironicky vyzněl už samotný název koncertu Písně sladké Francie. Jak v doprovodném textu poznamenala Vlasta Reittererová, „písně ,sladké Francie‘ zněly přece jen jinak“. Neznámé, neohrané skladby, které snesou přídomek „hudební skvost“, vtáhly posluchače do svých rytmů, melodií, barev. Dramaturgie si vskutku pohrála s řazením skladeb i s návštěvníkem. Jako první zařadila Předehru na hebrejská témata, op. 34 Sergeje Prokofjeva, kterou ruský skladatel vytvořil v roce 1919 ve Spojených státech, kam ho pozval americký průmyslník Cyrus McCormick. A jméno jeho otce Cyruse Halla McCormicka zase hraje určitou roli v kompozici Dariuse Milhauda Zemědělské stroje, op. 56, která zazněla na závěr večera. Ale popořádku.
Juventus Collegium FOK, soubor založený v roce 2009, je co do počtu hráčů proměnlivý. Od dua po malý komorní orchestr. V Anežském klášteře vystoupil ve složení dvoje housle, viola, violoncello, kontrabas, dvě flétny, hoboj, klarinet, basklarinet, fagot a klavír. Prokofjevovu Předehru na hebrejská témata tedy hrál ve verzi pro malý orchestr z roku 1934 a nutno zdůraznit, že už jí si publikum zcela získal. Ve skladbě s nezaměnitelným prokofjevovským „drajvem“ s klezmerskými motivy – melodiemi a rytmy – i rozpětím od nostalgie po bezstarostnou tanečnost dostali velkou příležitost klavírista Stanislav Gallin a klarinetista Jan Czech.
Maurice Ravel je oblíbeným impresionistickým skladatelem. Jeho Tři básně Stéphana Mallarméa se však na našich pódiích často neuvádějí. Způsob, jakým je přednesla mezzosopranistka Markéta Cukrová za doprovodu ansámblu, byl jedinečný. Zpěvaččin sytý hlas ztvárňoval všechny barvy impresionistické kompozice, smyčce jako by „pluly“ v celkovém zvuku, dechy dobarvovaly celkové vyznění. Slovy Jiřího Karáska ze Lvovic Mallarméovy „tetelivé vibrace“ a „mátohy podvědomí“ Ravel převtělil ve snové hudební vyjádření. Jednotlivé zhudebněné básně věnoval Igoru Stravinskému, Florentu Schmittovi a Eriku Satiemu. Markéta Cukrová, excelentní interpretka písní, vystihla všechny valéry Mallarméovy poezie a kongeniálního Ravelova zhudebnění. Až po závěrečnou esenci zádumčivosti: „Ach, naivní polibek pohřební! Vydechnout cokoli, o čem se sní. Růže i potmě má svou krásu.“
To Jan Novák, který žil od roku 1968 v exilu, žák Bohuslava Martinů a Aarona Coplanda, tvůrčí a posluchači přístupný skladatel, navodil jinou atmosféru. Kompletní soubor přednesl jeho VII Metamorphosis in Pastorale L. V. Beethoven z roku 1983, dílo právě tak radostné a hravé, jako je Beethovenova Šestá symfonie zvaná Pastorální. Jan Novák ve své skladbě varioval a proměňoval motivy z této symfonie. Hravost, ale i náročnost partu byla příležitostí pro Juventus Collegium FOK předvést své kvality, ale také si dosyta zahrát (a vyhrát).
Dramaturgické překvapení přišlo na závěr v podobě proslulé, avšak málokdy u nás uváděné skladby Dariuse Milhauda Zemědělské stroje, op. 56 pro hlas a sedm nástrojů z roku 1919. A také pro recitátora, jehož role se zhostil dramaturg FOKu Martin Rudovský. Zaujatá recitace z katalogu zemědělských strojů („Zásobník je vybaven tolika přihrádkami, kolik má stroj radlic pro podmítku.“ – „Tento stroj je vybaven dlouhou, kulatou radlicí, která působí jako drenáž.“) by mohla napovídat, že půjde o hudební žert, což podpořilo i oblečení hudebníků – pracovní kombinéza, šátky na hlavách žen, všechno jak z budovatelských plakátů padesátých let. Zdání však klamalo. Něco už napovědělo oblečení zpěvačky – koncertní róba, která rozhodně neladila s oděvy muzikantů-družstevníků. Kontrast strohého technického jazyka s hudební nápaditostí uvedl posluchače v úžas. Šest částí nazvaných Žací stroj „Espigadora“, Sekačka na trávu, Samovaz, Kombinovaný secí stroj, Meliorační pluh a Obraceč sena Milhaud věnoval Jeanu Cocteauovi, Louisi Dureymu, Francisi Poulencovi, Arthuru Honeggerovi, Georgi Auricovi a Germaine Tailleferre. Z výčtu podnětných jmen je jasné, jak invenčně bohatá, elegantní, a nikoli ironická hudba zněla. Markéta Cukrová ji povýšila svým zpěvem a hráči svou zaujatostí, s níž tento kus interpretovali. A jakou roli hraje v této kompozici výše zmíněný Cyrus Hall McCormick, otec amerického hostitele Sergeje Prokofjeva? Jednoduchou – vynalezl americký sběrný žací stroj, jeden z těch, kterým se Milhaud nechal ve své skladbě inspirovat.
Večer v Anežském klášteře přinesl zajímavou dramaturgii a skvělé výkony účinkujících. A jak je v tomto cyklu zvykem, v úvodu večera se mluvilo o obrazu. O jakém jiném než francouzském! Kurátorka Monika Švec Sybolová podrobně rozebrala dílo Henriho de Toulouse-Lautreca Moulin Rouge.
*******
Foto: Petr Dyrc
