sobota, 22 prosinec 2018 14:20

ČNSO se vlámal do Adventu – a skvěle

Autor:

 

„Zdálo se dokonce, že zvukaři vytahují kliky čím dál výš. Bohužel všechny.“

„Těleso je schopno nabízet klasické symfonie a činí tak ve své sezoně i na zájezdech, ale jeho silnou stránkou jsou přesahy.“

„Duší projektu byl Jan Hasenöhrl, úspěšný manažer, kterému to pořád skvěle hraje.“

 

Jazz-On-Screen-vyber-0012

 

Projekční plocha nad pódiem, na něm symfonický bigband, k tomu skvělí sólisté a nestárnoucí dirigent Carl Davis i jeho ležérní gesta a tři výstřední saka. Český národní symfonický orchestr připomněl v Obecním domě koncertem Jazz on Screen dobrý tucet filmů. Do předvánoční idyly s jejími rolničkami, svíčkami a pastýři vtrhl na chvíli velký svět se svými dramatickými i vášnivými příběhy a s ním stejně silné mezinárodní muzikantství amerického stylu.

 

Jazz-On-Screen-vyber-0016

 

Koncert neobsahoval nejznámější hity filmové hudby ani nic líbivého. Byl především malou antologií a současně ovšem i velkou poctou té části hudby pro filmový průmysl, která je ukotvena v jazzovém stylu a v aranžích se nijak nepodbízí. Často jde o docela náročnou hudbu. Program dal vyniknout charakteristickým znakům moderního jazzového hraní i emocím patřícím jednotlivým snímkům. Zazněl už v Praze v komorní sestavě v létě, nyní dostal velkou podobu. Včetně zvuku na horní hranici. Zdálo se dokonce, že zvukaři vytahují „kliky“ čím dál výš. Bohužel všechny. Je škoda, že se pak v takové mase ztrácejí kontrasty mezi náladami a že v ní také například zaniká zpěv. Vystupňovaná bravurnost, pevné rytmy a bezchybná souhra ale slavily úspěch.

 

Jazz-On-Screen-vyber-0024

 

Při pětadvaceti letech trvání je možné zopakovat, že si Český národní symfonický orchestr už dávno našel na tuzemské scéně své místo. Páteční program ho charakterizoval dobře. Těleso je schopno nabízet klasické symfonie a činí tak ve své sezoně i na zájezdech, ale jeho silnou stránkou jsou přesahy. Proto je v programech jím pořádaných letních Prague Proms tolik filmové hudby a symfonického jazzu a rocku. Proto nachází mezinárodní uplatnění při natáčení i koncertní prezentaci filmové hudby. Odlišuje se – a jak bylo vidět 21. prosince na vyprodané Smetanově síni, poptávka není v Praze malá.

 

Jazz-On-Screen-vyber-0048

 

Večer otevřela rychlá hudba Billa Contiho pro film Rocky. Už hned v ní nastavil Carl Davis natrvalo neměnnou vysokou laťku. Přestože diriguje výrazně úsporně, právem se spolehl na samostatnost, profesionalitu a motivovanost hráčů orchestru. Vedle podbarvujících smyčců, vhodně využívaných dechů, výrazných žesťů a sekce bicích v něm bylo několik muzikantů uvedených jmenovitě. Ke klavíru a klávesám usedl – a nejméně jednou s klávesovou foukací harmonikou v rukou – Vít Pospíšil, dále to byli kytaristé Lukáš Chejn a Tomáš Uhlík a u soupravy bicích Ondřej Pomajsl. Každý z nich měl řadu sól, ale především dávali spolehlivý základ celému aparátu i bohatě a složitě strukturovanému průběhu aranžmá. Zcela vepředu na pódiu byli na pozicích sólistů saxofonista David Fárek a trumpetista Jan Hasenöhrl a pro několik čísel také akordeonista Pavel Drešer. Na druhé straně od dirigenta se objevovali čtyři zpěváci.

 

Jazz-On-Screen-vyber-0029

 

Čínská čtvrť od Jerryho Goldsmithe přinesla lyričtější kontrast, Dvanáct opic s hudbou Astora Piazzolly a Paula Buckmastera se v náladě tanga dostalo k tísnivé, nápaditě moderně znějící vyhrocenosti a film Policajt nebo rošťák potom naopak v základu od Philippa Sardeho ke značně neobarokní stylizaci, včetně zakomponovaného cembala. Báječní Bakerovi hoši, to byl Dave Grusin a v jeho hudbě výrazná sóla sordinované trubky a saxofonu. V hudbě z filmu Casino Royale od Burta Bacharacha se objevila na pódiu první ze čtyř vynikajících afroamerických sólistů, Theresa Davis. V rytmicky chytlavé a skvěle vygradované písni Johna Bouttého z filmu Treme se k ní přidali i zbylí tři, mezi nimiž především mladý Merkell Lemar Williams po zbytek večera skutečně exceloval.

 

Jazz-On-Screen-vyber-0036

 

Po přestávce přišel na řadu Jimmy Webb a jeho trochu nostalgický MacArthur´s Park a pak pomalejší houpavá skladba od Vladimira Cosmy z filmu Buď zdráv umělče se sólem křídlovky a foukací harmoniky. Quincy Jones a film V žáru noci, to byla další příležitost pro sóla, Barbieriho Poslední tango v Paříži opět přivedlo na pódium Pavla Drešera a Tři dny Kondora od Dave Grusina se hudebně bohatě rozprostřely do několika odlišných částí. Duke Ellington byl zastoupen jako autor hudby k filmu Whiplash; Carl Davis nechal hrát samotný bigband bez smyčců a odešel si do zákulisí pro blyštivé sako na finále. Přišla show - smršť uvolněných vynikajících sól, ohlušující souborový zvuk s absolutně rovným zvukem trubek, strhující expozé bicích… Na vrcholu večera se ocitl akční film Mission Impossible, pro který Lalo Schifrin napsal a ČNSO zahrál strhující hudbu s tvrdými ostinaty bicích, výraznými sóly a nekončícím tahem, hudbu dramatickou a efektní. K tomu přibyly dva přídavky – píseň Juleho Stynea Let It Snow, spojovaná často s vánoční dobou, a pak ještě jednou, efektně gradovaná, celá vokálně-instrumentální skladba odkazující k filmu Treme. Dvaaosmdesátiletý Carl Davis se na stupínku roztančil. Do poslední chvíle šarmantně a nenápadně, s osobním charismatem, vedl celý aparát k neomylnému účinku. A při děkovačce neodolatelně s nevyřčenou otázkou nastavoval ucho k publiku: Neslyším nadšený křik…! Vzápětí se mu ho dostalo víc než dost.  

 

Jazz-On-Screen-vyber-0027

 

Je jasné, že v pozadí byl duší projektu na pódiu neokázale vystupující Jan Hasenöhrl, zakladatel a ředitel orchestru, úspěšný manažer, který může mít a má potěšení i z toho, že mu to pořád skvěle hraje.

 

Jazz-On-Screen-vyber-0051

 

Foto: archiv ČNSO

Petr Veber

Nepochází z uměleckého prostředí, ale k hudbě má jako posluchač i jako neprofesionální klavírista a varhaník blízko od dětství. Po gymnáziu vystudoval hudební vědu na Karlově univerzitě. Od poloviny 80. let působí jako novinář, hudební a operní kritik a autor textů o hudbě a hudebnících. Přes dvacet let byl zpravodajem ČTK zaměřeným na hudbu, kulturu a církve, od roku 2007 pak deset let v Českém rozhlase vedl hudební redakci stanice Vltava, pro kterou nadále pracuje jako publicista. Současně je jedním z dlouholetých průvodců vysíláním Českého rozhlasu D-dur, digitální stanice klasické hudby. Od 80. let vedle zaměstnání nepřetržitě přispívá do odborných českých hudebních měsíčníků, deníků i časopisů. Připravoval rozhovory a psal hudební reflexe do Lidových a Hospodářských novin, publikuje v Týdeníku Rozhlas i na internetu, píše texty k programům koncertů i obalům CD. Je autorem knihy Václav Snítil a jeho půlstoletí české hudby. Klasickou hudbu považuje za nenahraditelnou součást lidského života a snaží se o tom nenásilně přesvědčovat ostatní. Za hudbou cestuje stejně nadšeně, jako rád chodí po horách a fotografuje. Vážnou hudbu všech období, forem a žánrů ještě stále vyhledává, s potěšením poslouchá a dál poznává. V červnu 2018 se proto stal spoluzakladatelem hudebního portálu KlasikaPlus.cz...

Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.