„Warnerova inscenace se zdá být jedním z nejlepších možných vystižení Janáčkovy Její pastorkyně co do vizuální a herecké stránky.“

„Robert Jindra k tomu přidává podrobně propracovaný orchestrální part, empatii navázanou na způsob vyprávění příběhu a hlavně nádhernou práci s tempy a divadelním časem.“

„Cornelia Beskow dokázala Jenůfě dát bezprecedentní dívčí mládí.“

Norská opera v Oslo má od soboty po příští čtyři týdny na repertoáru Janáčkovu Její pastorkyni. Za mimořádně působivou inscenací stojí dirigent Robert Jindra a britský režisér Keith Warner. Daří se jim vyprávět operní příběh reálně, i přes expresivní nárazy hodně lyricky, ani ne tak moderně, jako spíše rozumně současně, ale hlavně podrobně a nápaditě, velmi věrohodně. Pokud by někdo prohlašoval, že je to jedna z nejlepších Janáčkových Jenůfek, kterou kdy viděl – a lze takové reakce na sociálních sítích zahlédnout – bez větších rozpaků je možné se k němu přidat.

Její pastorkyňa je v románu Gabriely Preissové i v Janáčkově geniálním zpracování realistickým příběhem o nezralé lásce a hříchu, o odpovědnosti a pravé lásce, o morálce a jejím přecenění, o pokrytectví a pýše vedoucí až k pozdnímu zjištění, že člověk miloval víc sebe než toho druhého. Kostelnička se snaží před vsí zakrýt, že má její schovanka Jenůfa nemanželské dítě. I za cenu jeho utracení. Drama vrcholící přiznáním, drama, ve kterém otec dítěte opakovaně selhal a jeho bratr naopak dozrál, může pro Jenůfu přece jen skončit šťastně jen s největším úsilím a neuvěřitelnou dávkou štěstí…

Warnerova inscenace, připravená letos v březnu pro Norskou operu v Oslo v tamním jedinečném moderním divadle, se zdá být jedním z nejlepších možných vystižení Janáčkovy Její pastorkyně co do vizuální a herecké stránky. Robert Jindra k tomu přidává podrobně propracovaný a vedený orchestrální part, empatii navázanou na způsob vyprávění příběhu a hlavně nádhernou práci s tempy a divadelním časem. Inscenace je neuspěchaná, nevyhrocovaná, hluboce emotivní, jen na důležitých místech úderně expresivní. Těží v tomto smyslu z široce rozkročeného spektra nálad a emocí. Například z dojemného tichého rozhovoru Jenůfy a „mamičky“ na začátku druhého aktu. Ale stejně tak předtím z absolutního kontrastu mezi rozdováděnou rekrutskou scénou a zásahem přísné Kostelničky v prvním dějství nebo z drastického přerušení svatby před finále: zprávou o nalezení mrtvolky pod ledem a výkřikem ženicha, který teprve zastavuje dav, odhodlaný v té chvíli snad až k lynčování domnělé vražedkyně… Naprostý vrchol nicméně nacházejí režisér a scénograf spolu s dirigentem ve strmě vygradovaném závěru druhého dějství při slovech „Jako by sem smrt načuhovala“, kdy se zjitřené mysli Kostelničky v šokujícím a hrůzném okamžiku, pro publikum naprosto nečekaně a nevídaně, zjeví v pootevřených dveřích mrtvé děcko.

Keith Warner je britský režisér známý zejména z působení v Anglické národní opeře, podepsaný však pod desítkami inscenací po celém světě; výrazně se věnoval Wagnerovým operám, včetně Bayreuthského festivalu. Na Janáčkově opeře s ním v Oslo pracoval scénograf Jason Southgate a kostýmní výtvarnice Julia Müer, původem drážďanská umělkyně, která s ním pravidelně spolupracuje už druhé desetiletí. Nepřeznačili zbytečně téma ani potřebné kulisy a rekvizity. Zůstali vlastně tradiční, realističtí. Společně vytvořili hudební divadlo blízké verismu, do detailů propracované, strhující, rozehrané v zásadních obrysech i v doplňující dílčí drobnokresbě k mimořádně přesvědčivé komplexnosti. Robert Jindra ji podpořil a dotvořil velmi pozorným tvarováním hudby – jak v orchestru, tak v pěveckých linkách.

Titulní roli ztvárňuje mladá švédská sopranistka Cornelia Beskow, třicátnice, která se prozatím profilovala například jako Taťána, ale také už i jako wagnerovská Elsa a Senta. Jenůfě dokázala dát bezprecedentní dívčí mládí, ve vztahu se Števou bezstarostné i energické, později ale v utrpení zlomené a smutně odevzdané, ještě hodně dlouho posmutnělé. Herecky byla skvělá, v hlase má však už nyní o něco víc dramatické pronikavosti, než by byl ideál požadující přinejmenším stejný díl jímavosti… Její protihráčkou je v roli Kostelničky Susan Bullock, britská šedesátnice, celosvětově oceňovaná Straussova Elektra a Wagnerova Isolda. Roli zpočátku nedávala při premiérovém představení dostatek hlasu a byla trochu zklamáním, později se už rozezpívala. Nehrála tak, že by démonicky ovládala celé jeviště. Byla naopak mnohem slabší, možná ale paradoxně místy o to převážně uvěřitelnější.

Jako vznětlivý i dobrosrdečný Laca se pěkně, i když pěvecky trochu jednostrunně, uplatnil švédský tenorista Michael Weinius, jinak v divadlech po celé Evropě například Otello, Lohengrin, Tristan, Herodes, Siegmund, Cavaradossi nebo Peter Grimes, tedy hrdina. Slabošského Števu, věrohodně posíleného alkoholem, ztvárnil jako lehkomyslného mládence britský tenorista Paul Curievici, vystupující v mezinárodním operním provozu třeba jako Candide a jako sólista v řadě moderních oper. Obsazení doplňují Rosalind Plowright, Alexander Nohr a několik dalších pěvců do zdařilého celku.

Inscenaci provázejí slogany typu „Nejkrásnější opera o tom nejošklivějším v nás“ nebo „Kde je hranice toho, co můžete odpustit?“ a vyjádření, že tato opera ukazuje, že „…lidé se snaží konat dobro, ale přesto dělají chyby…“ Nad protagonisty příběhu se podle výkladu inscenátorů „…tyčí starý rodinný mlýn, ale také pohledy obyvatel vesnice, náboženská dogmata a pevné kodexy cti…“ a „…macecha z lásky k nevlastní dceři spáchá hrozný zločin…“ Prezentace projektu pro veřejnost současně připomíná, že Jenůfa – která učinila z Janáčka jednoho z největších operních skladatelů 20. století – není depresivní opera, ale že vyobrazuje planoucí naději na lepší svět.

Je zajímavé zažít pohled inscenátorů nezatížených četbou literární předlohy a prožitým pochopením detailů Janáčkových nápěvků mluvy. Režisér se nicméně do Janáčkovy hudby evidentně pečlivě zaposlouchal a vytěžil z ní dramatickou pravdivost jinými cestami. S češtinou se z pěvců dobře popasovala Susan Bullock, nejméně asi Michael Weinius. Všichni ale věděli, co zpívají, a odvedli s nezvyklým jazykem opravdový kus práce. A režisér každého z nich dovedl k uvolněnému hraní.

Warnerově inscenaci lze vytknout jen dvě věci. Vlastně drobnosti, ale přece jen hodně viditelné, protože chtě nechtě zcela zásadně spoluvytvářejí pointu představení. Jedna záležitost je scénografická: siluety větrných elektráren, které hyzdí horizont v samém závěru opery. Shazují vše předešlé, co se předtím po celý večer obešlo bez schválností a aktualizací. Jsou překvapivé, neústrojné, neuvěřitelné, odpudivé, zbytečné. Druhá je režijní: škoda, že se postavy obou hlavních hrdinů, odcházejících do lepšího života, přece jen alespoň na poslední vteřinu, než dozní poslední akord a zhasne světlo, nedotknou třeba jen špičkami prstů, když už se rovnou nechytly za ruce. Nemuselo by to vůbec být chápáno jako kýč, naopak, bylo by to – jako dořečení Janáčkem hudebně tak silně vyjádřené katarze – emotivní, uspokojivé a krásné.

*******

Foto: Den Norske Opera & Ballett, Veronika Veber Paroulková