„Přes své nesporné kvality opera brzy zapadla a navrátila se na jeviště až v druhé polovině minulého století, kdy ji po více než sto letech uvedl ve stejném divadle, Teatro di San Carlo, Mario Rossi.“

„Pro Editu Gruberovou byla také určena inscenace, kterou připravovala opera Štátného divadla Košice.“

„Třetí jednání, to je strhující herecký a pěvecký koncert Evy Bodorové.“

Belcanto vzniklo samozřejmě v Itálii. Kde jinde než v zemi, kde i plážoví zmrzlináři mají zlato v hrdle. Belcantové opery až do vzniku verismu ovládaly operní představení v celé Evropě. A přesto se v současné době neuvádějí tak často, jak by si zasloužily. Důvodem je jejich velká náročnost na kvalitu zpěváků. Jen málokterý operní soubor najde mezi svými členy dostatečný počet pěvců, kteří tento druh pěvecké techniky zvládnou. Proto buďme vděčni festivalu Opera 2022 za mimořádný počin – představení 10. března ve Stavovském divadle Štátného divadla Košice s jejich inscenací opery Gaetana Donizettiho Roberto Devereux.

Do trojice neslavnějších operních skladatelů belcanta patří Gioacchino Rossini, Vinzenzo Bellini a Gaetano Donizetti. Všichni patřili k jedné generaci, která dovedla tuto pěveckou techniku k vrcholu. Donizetti patřil k těm nejplodnějším. Zanechal nám neuvěřitelný počet jedenasedmdesáti oper. Když se stal smluvním skladatelem neapolského Real Teatro di San Carlo, dokázal každoročně napsat čtyři opery. Skládat nepřestal, ani když se stal dotyčného divadla ředitelem a nádavkem ještě profesorem skladby na tamější konzervatoři. I když už neskládal tak zběsile. Ale právě v této době napsal díla, například Anna Boleynová, Nápoj lásky, Lucrezia Borgia, Marie Stuartovna a Lucia di Lammermoor, která ho z těch sedmdesáti oper přežila a hrají se dodnes. K nim patří i méně často hrané dílo Roberto Devereux. Libreto k této opeře napsal „dvorní“ libretista divadla San Carlo Salvatore Cammaro, který zpracoval, na přímé přání Donizettiho, toto téma podle dramatu Francisca Ancelota Alžběta Anglická. Donizettiho alžbětinská doba přitahovala a Alžbětě I. Tudorovně věnoval hned tři opery, každá se věnovala jedné etapě jejího života. Té poslední, která zobrazuje Alžbětu jako stárnoucí ženu, která ztrácí svou lásku a vydává ji pro zradu na smrt a sama zešílí, právě v opeře Roberto Devereux. Jak už to tak v historických operách bývá, historické reálie jsou dost upravené a příběh je romanticky podbarven, než aby vycházel ze skutečnosti. Přes své nesporné kvality opera brzy zapadla a navrátila se na jeviště až v druhé polovině minulého století, kdy ji po více než sto letech uvedl ve stejném divadle, Teatro di San Carlo, Mario Rossi. Obrovskou službu k jejímu většímu rozšíření udělala Montserrat Caballé a jako Alžběta světově proslula slovenská sopranistka Edita Gruberová.

Pro Editu Gruberovou byla také určena inscenace, kterou připravovala opera Štátného divadla Košice. Nejslavnější operní diva, kterou kdy Slovensko mělo, po sametové revoluci ráda v obou republikách koncertovala, na operním jevišti se ale neobjevila. Třebaže se v roce 2019 se svou světovou operní kariérou rozloučila, nové vedení košické opery, které nastoupilo v roce 2020, se rozhodlo, že jí na jejím rodném Slovensku uspořádá slavnostní operní rozloučení. Dvě velké role založily světovou slávu Edity Gruberové – Violetta z Traviaty a Alžběta z Roberta Devereux. Po vzájemném jednání bylo rozhodnuto, že Košice uvedou druhou jmenovanou operu. Přípravy byly v plném proudu, když přišel covid. Termíny se začaly posouvat, vše se komplikovalo a mezitím paní Gruberová ukončila svou nejen operní, ale i životní pouť.

Vedení divadla v čele ředitelem opery Rolandem Khernem Tóthem se rozhodlo v přípravě pokračovat, obsadit role v alternacích a operu odpremiérovat. Premiéra, první na Slovensku vůbec, proběhla v historické budově divadla 30. 9. 2021, druhá o den později. Hudebního nastudování se ujal Peter Valentovič, který se chopil i taktovky. Valentovič dlouhodobě spolupracoval s Editou Gruberovou, a to i při jiných nastudováních Roberta Devereux. Operu tedy měl nastudovanou velmi detailně, což se projevilo na výkonu orchestru. Už dlouho jsem neslyšel hrát operní orchestr tak výtečně. Dobře vypracovaná tempa, agogika, přímo italská barevnost, rytmická přesnost, snad jen ta dynamika mohla být trochu víc zdůrazněna.

Režii měl Anton Korenči. Mladý činoherní režisér, který si na tomto velkém díle poprvé ozkoušel operní režii, dobře vystihl charaktery jednotlivých postav, potlačil v sobě svou mladistvou touhu po avantgardismu a vypracoval představení, kde nejen zněl zpěv, ale byla i herecká akce. Postavy procházejí během představení obrovským psychologickým vývojem, jsou konfrontovány s dramatickými zvraty a ovládány emocemi. K těm neměl moc příležitosti sbor vedený Lukášem Kozubíkem. Režijní koncepce mu přisoudila statickou úlohu, potlačenou často až k neviditelnosti v hlubokém přítmí. To umožnila scénografie Pavola Juráše, která pracovala bez kulis, výhradně s videoprojekcemi, které vytvořili Jakub Pišek a Bea Kolbašovská. Videoprojekce buďto charakterizovaly prostředí (Tudorovský zámek, Tower, budoár), nebo vytvářely symbolizující obrazce či abstrakci. Jedinými reálnými rekvizitami byly na scéně Thonetovy židle a královský trůn. Nějak jsem nepochopil kostýmy Mitzy von Hoffmann. Kostýmy obou ženských představitelek byly realistické, královny Alžběty až superrealistický, a mohly klidně pocházet z alžbětinské doby, zato všechny mužské kostýmy byly upravené fraky, žakety a pánské obleky z padesátých let minulého století. Se 16. stoletím je spojovaly pouze kolany na krku a v úvodu (proč ne i poté?) i okruží. Co tím chtěli režisér a kostymérka říci, mi, bohužel, nedošlo.

Belcantové opery stojí a padají se zpěváky. Robert Devereux má ještě jedno specifikum – stojí a padá s hlavní rolí. Role Alžběty je jedna z nejtěžších ve světovém sopránovém repertoáru. Extrémní výšky, množství koloratur, skoro až vokální ekvilibristika, to může zvládnout pouze mimořádná pěvkyně. Košičané ji našli v Evě Bodorové. Soprán Evy Bodorové, to je krásná dramatická koloratura, znějící ne vždy přesně jak ve vysokých výškách, tak i v hloubkách, kde se dotýká mezzosopránu. Skvělé legato, dynamicky výtečně, hlas je zvučný, a přitom působí naprosto lehce. Ale i výtečná herecká akce. Třetí jednání, zvláště závěr, to je strhující herecký a pěvecký koncert Evy Bodorové.

Vedení festivalu i divadla dlouho zvažovalo, koho v současné situaci přizvat jako Sáru, vévodkyni z Nottinghamu. Shodou okolností se v této roli Ruska Elena Maximova alternuje s Ukrajinkou Myroslavou Havryliuk. Nakonec byla po vzájemné dohodě na představení vypsána Elena Maximova, jako důkaz toho, že nejde o naši zášť k Rusům nebo ruské kultuře. Bylo to moudré rozhodnutí, přišli bychom o pěkný mezzosoprán s krásnými hloubkami i výškami, precizními ozdobami a širokou dynamikou. Duet s Robertem Da che tornasti, ahi misera byl fantastický.

Roli Roberta Devereux zpíval Juraj Hollý. Mladý lyrický tenor je pro tuto roli přímo předurčený. Výšky mu nečiní potíže, zpívá lehce, dynamicky výrazně, jeho legato je hezky plynulé. Jak vroucně, a přitom vášnivě i bolestně zněla v jeho podání árie Come uno spirito angelico. Ač lyrický tenor, v jeho zpěvu nechyběla dramatická expresivita.

Velmi mile překvapil Marián Lukáč jako vévoda z Nottinghamu. Lukáč není přímo belcantový pěvec, a přitom svou roli zvládal technicky naprosto bezpečně. Ať už to byla cavatina v prvním jednání, nebo duet s Alžbětou v jednání druhém. Posluchače nadchl tercett s Robertem a Alžbětou Ecco l´indegno. Vrcholem byl rozhodně jeho výkon ve třetím dějství, nejen pěvecký, ale i herecký. V drobných rolích se představili Anton Baculík, Martin Kovács a László Havasi.

Vedení košické opery je třeba vyslovit obdiv. Trouflo si na jedno z nesmírně těžkých operních děl, zajistilo si pro to kvalitní zpěváky a přes nesmírné covidové potíže připravilo představení, na které může být hrdé.

Od napadení Ukrajiny zavedlo vedení divadla tradici, že před každým představením zazní hymna Ukrajiny v podání sboru a orchestru Štátného divadla Košice pod vedením Petra Valentoviče. Stalo se tak i ve Stavovském divadle. Škoda, že to provedení nemohli slyšet ukrajinští vojáci na frontě i ty statisíce ukrajinských běženců. Jejich hymna ve slovenském provedení hřměla, burcovala, alarmovala. Snad by jim dala sílu.

Foto: Daniel Jäger