„Málokterý český klavírista je natolik poctivý, aby ještě v dnešní době naplnil recitál velkým množstvím repertoáru a hrál jej zpaměti.“
„Ardašev deklamoval každou z Janáčkových krátkých frází, jeho hra byla velmi barevná a plastická.“
„Veškerá agogika sloužila hudbě, a nikoli zvládnutí technických obtíží díla.“
V Plzni právě probíhá už 42. ročník festivalu Smetanovské dny, který pořádá Plzeňská filharmonie. Kromě několika velkých symfonických koncertů se uskuteční řada sympózií, výstav, divadelních představení a zejména komorních koncertů. K jednomu z nich byl přizván renomovaný český klavírista Igor Ardašev, se kterým Plzeňská filharmonie ráda spolupracuje. Dodnes mám v paměti Ardaševovo loňské vystoupení s Rapsodií v modrém na Slavnostním koncertě k oslavám Slavností svobody v loňském roce, dostupný i nyní na YouTube kanálu orchestru.
Málokterý český klavírista je natolik poctivý, aby ještě v dnešní době naplnil recitál velkým množstvím repertoáru a hrál jej zpaměti. Poctivý přístup byl slyšet z každé noty, jejího promyšleného umístění v jednotlivé frázi, velkolepě, až symfonicky promyšlené stavbě každého díla, byť se jednalo o sonáty, cyklus nebo drobné formy. Místy až aristokratický přístup kontrastoval s dnes obvyklejším příliš charismatickým, kdy je běžné, že interpreti při svém vytížení nestačí repertoár úplně zažít a chytají se „berliček“ typu hraní z tabletu nebo ne zcela poctivému nastudování a spoléhají na sílu svého talentu…
Igor Ardašev úvodem přednesl Sonatu quasi una fantasia op. 27, č. 2 Ludwiga van Beethovena posluchačům známou pod vžitým, nikoli však od autora daným názvem „Měsíční svit“. Interpret volil od začátku spíše sytější barvu autorem předepsaného pianissima, dával dostatek prostoru vyznění melodie v tečkovaných rytmech a celkově se v první větě přiklonil k jejímu „fantazijnímu“ vyznění. Druhá věta byla precizně frázována. Pro finále zvolil Ardašev velmi rychlé tempo, důrazně se věnoval všem „sforzatům“ a po technické stránce nezůstal části nic dlužen.
Po sonátě Ardašev zařadil cyklus V mlhách Leoše Janáčka. Možná proto, že sám pochází z Moravy, vyzněl cyklus v každém detailu i jako celek velmi přesvědčivě. Ardašev deklamoval každou z Janáčkových krátkých frází, jeho hra byla velmi barevná a plastická. Často uváděný cyklus zazněl díky umělcově preciznosti nevšedně a s mnohými interpretaci obohacujícími nápady.
Přestože jinému interpretovi by délka první poloviny recitálu už takto připadala dostatečná, umělec před přestávkou zařadil ještě Oves, Hulán a Dupák ze druhé řady Českých tanců Bedřicha Smetany. Ardašev vystihl citlivou a vtipnou pedalizací všechny taneční momenty skladeb, vyniklo jeho pečlivé legato ve všech melodických liniích. Zajímavě udržel tah v pomalém konci Hulánu a všechny překvapil nasazeným tempem v Dupáku, který jsme v interpretacích zejména starších interpretů zvyklí slyšet opatrněji.
Ve druhé polovině recitálu zaznělo dramaturgicky stěžejní dílo celého večera – Velká sonáta G dur, op. 37 Petra Iljiče Čajkovského a před ní ještě „na rozehrání“ dvě Poetické nálady, op. 85 Antonína Dvořáka. Noční cesta a Rej skřítků vyzněly prostě a čistě, bez zbytečných manýrů. Nádherný zvuk koncertního nástroje značky Steinway naplnil téměř zaplněný prostor sálu Antonína Dvořáka plzeňského Domu hudby. Čajkovského monumentální dílo, které má z českých umělců v repertoáru díky jeho technické obtížnosti pravděpodobně už jen Michal Rezek, zaznělo vynikajícím způsobem ve svém celku, kterému se podřídily jednotlivé detaily. Přestože Ardašev nekoketuje s dirigentskou taktovkou, jako třeba jiní klavíristé, sonáta vyzněla až symfonicky v dynamických kontrastech a srozumitelnosti všech tematických nápadů autora. Veškerá agogika sloužila hudbě, a nikoli zvládnutí technických obtíží díla. Možná jediné ojedinělé intonační nepřesnosti zaznamenal posluchač za celý večer v tématu finále s obtížnými skoky. Nicméně hodnotit od stolu je jiná zkušenost než si zkusit dané místo sám zahrát, nebo se dokonce naučit…
Nadšení publika musel Ardašev odměnit dvěma přídavky. Schumannovo Warum (Proč) a ještě jednou částí z Poetických nálad Antonína Dvořáka, Jarní. Ardašev v Plzni prokázal, že je mistrem interpretace jak miniatur, tak velkých cyklických děl. Nezbývá než se těšit na jeho další pozvání.
Foto: Filharmonie Plzeń
