„K projektům pana šéfdirigenta jsou tradičně zváni exkluzívní pěvečtí hosté, takže březnová Aida slibovala stát se skutečnou událostí operního světa.“

„Tentokrát jako by se Katharina Thalbach opravdu spoléhala jen na svůj profesionální um posílat protagonisty na jeviště ve správný okamžik a zase je nechat odcházet.“

„Nová drážďanská Aida zkrátka zůstala kdesi na půli cesty.“

Semperova opera v Drážďanech premiérovala v sobotu 5. března novou inscenaci Verdiho Aidy. Hudebního nastudování se ujal legendární Christian Thielemann, režijně dílo uchopila Katharina Thalbach. Z pěvců vynikli zejména bulharská sopranistka Krassimira Stoyanova jako Aida a představitelé předních mužských rolí, Francesco Měli a Quinn Kelsey.

Žijeme ve zvláštní době. Donedávna tak běžné rozhodnutí „Dnes večer půjdu do divadla.“ získalo jen v prvních měsících tohoto roku netušené podtexty. Ještě v lednu, kdy koronavirus (tentokrát s přezdívkou Omikron) opět získával na síle, znamenalo vyrazit si za kulturou také nutnost zamyslet se, jestli je opravdu dobrý nápad vystavovat sebe – a svou přítomností ostatní – zvýšenému riziku nákazy. A jako by nestačily komplikace spojené s pandemii, útočí poslední dva týdny na prohlášení „Dnes večer půjdu do divadla.“ zase zbrusu nová série pochybností. Je žádoucí jít se bavit, když víme, že kousek od nás probíhá válečný konflikt, který vyhnal na útěk z domova statisíce lidí? Když všichni ti uprchlíci jsou tak blízko, že si na ně můžeme nejen sáhnout, ale také se jim pokusit pomoci? Dokážeme se vůbec s tímto vědomím na jakékoliv divadelní představení soustředit a užít si ho?

Právě takové myšlenky se mi honily hlavou cestou na premiéru nové inscenace Verdiho Aidy v drážďanské Semperově opeře 5. března 2022. Krátce před tím, než jsem se vydal na cestu, pomáhal jsem spolu s ostatními dobrovolníky ve své domovské pražské části ubytovat a nasytit deset ukrajinských běženců. Kromě příslušnosti k místu, odkud naši noví přátelé utekli před válkou, je spojoval ještě jeden neveselý úděl: všichni patřili ke komunitě osob s vadami sluchu… Zkrátka a dobře, tenhle výlet za operou pro mě opravdu nebyl jen jeden z mnoha. Pocity, které ho doprovázely, byly pro mne úplně nové a lhal bych, kdybych napsal, že příjemné.

A přitom bylo rozhodně nač se těšit. Každá nová produkce monumentální opery Giuseppe Verdiho z roku 1871 představuje nemalý svátek v každém divadle a v tom prvotřídním obzvlášť. Dojde-li navíc k takovému počinu v Semperově opeře v Drážďanech a je-li hudební nastudování v rukou samotného uměleckého šéfa rezidenční Sächsische Staatskapelle Dresden Christiana Thielemanna, pak se jedná rovnou o Svátek s velkým S. K projektům pana šéfdirigenta jsou tradičně zváni exkluzívní pěvečtí hosté, takže březnová Aida slibovala stát se skutečnou událostí operního světa.

Před ozvuky pandemie a války na Ukrajině samozřejmě nebylo úniku ani tváří v tvář vchodu do divadla. Nutnost vlastnit platné potvrzení o očkování je stále podmínkou k návštěvě všech kulturních podniků v Německu. Výjimku v tom nepředstavuje ani operní budova na labském břehu, jejíž střechu ten večer zdobilo působivé osvětlení v barvách ukrajinské vlajky. Už další připomínka solidarity s napadenou zemí ovšem dopadla – přinejmenším z mého subjektivního pohledu – poněkud rozpačitě. Po tom, co plný sál nadšeně přivítal Maestra Thielemanna, se dirigent obrátil k orchestru a ten začal hrát ukrajinskou hymnu. Se zpěvem se připojili členové sborových těles, ovšem – za zataženou oponou. Zatímco internetem kolují záznamy hymny zpívané sboristy na scénách celého světa před oponou nebo přímo na otevřeném jevišti, v Drážďanech zůstali interpreti před publikem skrytí. Opravdu velmi zvláštní zážitek…

Odpověď, proč se hymna provozovala právě takto, mohla být eventuálně skryta v koncepci scénografa a autora kostýmů Ezia Toffoluttiho, která by nástup sboristů před oponu nedovolovala. Jenže poté, co se po krátkém orchestrálním preludiu opona rozhrnula (a pomohli s tím představitelé Ramfise a Radama, kteří před ní zazpívali svou úvodní scénu), se před diváky objevil rozlehlý prázdný prostor, ohraničený vysokými stěnami, natřenými matně zlatou barvou. Četné obrysy oken a dveří dávaly tušit, že tento zlatý sál ještě zaznamená četné proměny a že se bude s ním a jeho dispozicemi nějak nápaditě pracovat. A skutečně se s ním i pracovalo, jen mám jistý problém označit toto činění zrovna za nápadité.

Scéna totiž v průběhu představení zaznamenávala změny, které její těžkopádnou nevzhlednost většinou podstatně nevylepšily. Během úvodní Radamovy árie se tak na čelní stěně objevily dva balkóny jen proto, aby na každém z nich krátce zapózovaly sokyně v lásce Aida a Amneris. Později se na téže stěně otevíraly skryté dveře po vertikálním středu tak, aby vznikl průchod do dalšího prázdného sálu v pozadí. A aby se jen neotevíraly a nezavíraly dveře, objevila se občas na scéně i monumentální pohozená hlava sochy faraona nebo dvojrozměrný obrys jiné sochy a na začátku nilského aktu se samozřejmě v zadním prostoru objevila loď. Jediná skutečně působivá scénická akce se podle mého názoru konala až v samém závěru inscenace. Přední část jeviště s Aidou a Radamem, odsouzenými na smrt, zajíždí do hlubin a lanový systém zároveň spouští na scénu obří poklop. Ve chvíli, kdy oba milenci zmizí divákům z očí a podlaha jeviště se opět dostane do roviny, přijde po této ploše na scénu Amneris a věnuje pohřbeným protagonistům poslední modlitbu.

Úmyslně jsem začal s popisem scénického řešení, protože to režijní působilo dojmem, že jeho prvořadým úkolem je do zmíněného prostoru přijatelně naaranžovat sólisty, sbor, tanečníky a statisty. Tento úkol připadl režisérce Katharině Thalbach, kterou jsem zde nedávno zmiňoval v souvislosti se starší inscenací Lucie z Lammermooru v opeře v Lipsku. Opět se prokázalo, že této divadelní tvůrkyni plně vyhovuje zcela konvenční, klasické, a tím i pro nemalou část diváků zřejmě dokonale přijatelné ztvárnění operních inscenací. Což je zrovna v případě titulu, jakým je Aida, vlastně vcelku rozumný směr, protože modernizace a aktualizace příběhu z časů pyramid a faraonů sluší jen málokdy. Jenže tentokrát jako by se Katharina Thalbach opravdu spoléhala jen na svůj profesionální um posílat protagonisty na jeviště ve správný okamžik a zase je nechat odcházet, aby se nepletli pod nohy tanečníkům a četným statistům. Ti předváděli v choreografii Christophera Tölleho vizuálně vděčné tance v chrámu, povyražení pro znuděnou Amneris či triumfální pochod kolem faraonova trůnu. O skutečnou režijní koncepci v pravém slova smyslu tu zkrátka nešlo. Za zajímavou snad lze považovat práci s oponou, kterou režisérka zapojila do děje jako zcizovací prvek – Aida zatahuje oponu za válkychtivým faraonským dvorem a zpytuje před ní své svědomí, Amonasro si později přitáhne kus opony na jeviště, aby se v ní mohl ukrýt a vyslechnout tajnou domluvu své dcery s Radamem, a tak dále. Za pozoruhodný a jinde neviděný jevištní počin považuji režisérčino pojetí role Krále na konci druhého dějství. Mocný vladař zde sestupuje z trůnu přímo mezi zubožené zajatce a najednou si připadá slabý a zranitelný, svá dlouhá žezla musí dokonce použít jako hole, aby byl vůbec schopen pohybu… Kéž by bylo takových nápadů v celé inscenaci víc! Kdybych seděl toho večera v Semperoper poprvé, patrně bych se domníval, že sleduji reprízu nějaké pradávné produkce z osmdesátých let. Bohužel bych se pletl, a navíc bych těm skutečným věkovitým inscenacím, které má divadlo stále ještě na repertoáru (zejména Bohémě, Fideliovi nebo Lohengrinovi režisérky Christiny Mielitz), nesmírně křivdil, protože prakticky všechny se dodnes vyznačují zajímavým režijním řešením i funkční a vizuálně estetickou jevištní podobou.

V úvodu článku jsem ovšem sliboval jako hlavní lákadlo nové drážďanské Aidy exkluzívní pěvecké hosty. A opravdu tu byli a bezpochyby lze tvrdit, že Verdiho opera v tomto obsazení by působila hvězdným dojmem na jakékoliv světové scéně. Začněme dámami: bulharská sopranistka Krassimira Stoyanova patří ke světové pěvecké špičce už od přelomu tisíciletí a lze říci, že plným právem. Její hlas působil vždy jako skutečný dar z nebes: nádherná barva, zářivá čistota a technická jistota ve všech polohách, to vše byly vždy jeho nezpochybnitelné přednosti. Dnes už je Stoyanova přece jen ve věku, kdy úloze, jakou je Aida, nemůže stoprocentně odevzdat vše, co jí náleží. Jakkoliv jsou její pianissima stále nádherná, v ostatních polohách nebylo možné přeslechnout občasnou námahu, jakou pěvkyni stála jejich interpretace. V kombinaci s věrohodností sopranistčina hereckého vkladu však lze stále hovořit o komplexním pojetí role na úrovni hodné respektu.

Pozoruhodnou světovou kariéru má za sebou i běloruská mezzosopranistka Oksana Volkova, která byla Stoyanové sokyní v roli Amneris. Pěvkyni s řadou úspěchů z prestižních divadel včetně newyorské MET i bohatou diskografií jsem v uvedené inscenaci viděl a slyšel naživo poprvé a nemohu zakrýt, že tuto zkušenost považuji spíše za zklamání. Zpěvaččin hlas zněl zpočátku poněkud rozechvěle a málo nosně a jakási nevýrazná šedivost zůstala v jejím projevu po celou dobu představení. Leccos zachránila pěvkyně herecky a svým atraktivním exteriérem, nicméně její pěvecké limity ji naplno dostihly v závěrečném čtvrtém dějství, kdy se Amneris stává centrální postavou příběhu. Věčná škoda: kvalitní výkon mezzosopranistky by se určitě kladně podepsal na celkovém vyznění produkce, která „pomoc“ tohoto druhu vysloveně potřebuje.

O mužských představitelích je možné hovořit pouze v superlativech. Ital Francesco Meli si buduje svou pověst špičky mezi verdiovskými tenory už dlouho a úspěšně. V roli Radama naplno rozsvítil svůj znělý tenor s pravou italskou barvou a nelehké úloze opravdu nezůstal po pěvecké stránce nic dlužen. Veškeré vnitřní pochybnosti, které tímto nejkomplikovanějším hrdinou Verdiho hudebního dramatu zmítají po celou dobu děje, dokázal Meli navíc skvěle vyjádřit i herecky. Jen jsem se nemohl zbavit dojmu, že se to naučil někde jinde než v inscenaci Kathariny Thalbach, jejíž specialitou opravdu není budování uvěřitelných vztahů mezi protagonisty…

Americký barytonista Quinn Kelsey na sebe v poslední době strhl pozornost jako představitel titulní role v nové produkci Rigoletta v MET, ale i on je dlouhodobou stálicí na světových jevištích. Mohutný Američan byl působivým Amonasrem už vizuálně, ale radost byla poslouchat i jeho lahodný hlas velmi specifického zabarvení. Kelsey nepatří k pěvcům, jejichž specialitou je celková kultivovanost projevu a plná kontrola na ním; k jeho přednostem naopak patří strhující expresivita, která jde ruku v ruce i s intuitivním hereckým talentem. Rozhodně se jednalo o jeden z nejvýraznějších výkonů večera.

Basových rolí se spolehlivě zhostily stálice Semperovy opery: Georg Zeppenfeld působí majestátně a ušlechtile prakticky ve všech úlohách a výjimkou nebyl ani jeho Ramfis. Kostým přísně vyhlížejícího holohlavého kněze v dlouhém černém plášti a boty na silných podpatcích z něj navíc učinily nebezpečné monstrum s výškou přesahující dva metry. Vzácně zajímavou hereckou studii, popsanou výše, pak věnoval postavě Krále Andreas Bauer Kanabas. Menší role Posla a Chrámové kněžky provedli na standardní úrovni Simeon Esper a Ofeliya Pogosyan. Tradičně vynikající byl i sbor Sächsischer Staatsopernchor, posílený tentokrát o hostující Sinfoniechor Dresden a připravený sbormistrem Andrém Kellinghausem.

A hudební nastudování Christiana Thielemanna? O tom, že má tento vyhlášený wagnerovský a straussovský specialista afinitu i k italskému repertoáru, není třeba dlouze diskutovat. Každý, kdo zažil jeho provedení Verdiho Simona Boccanegry a Otella, Pucciniho Manon Lescaut a Toscy či veristické dvojice Sedlák kavalír / Komedianti, mi dá určitě za pravdu. Ovšem propracovanost a lesk, jaký měly tyto předchozí kreace, jako by právě jeho Aidě poněkud chyběly. Těžko říci, proč tomu tak bylo: pod Thielemannovou taktovkou hrála Sächsische Staatskapelle Dresden rozhodně soustředěně a technicky precizně. Patrně to byla dirigentova snaha pojmout dílo jako jednolitý hudební tok (díky čemuž se po některých slavných áriích nedočkali pěvci zaslouženého potlesku), která z jeho Aidy učinila jakýsi chladný konstrukt bez čitelných emocí a větší zvukové plasticity.

Nová drážďanská Aida, která slibovala stát se velkou divadelní událostí, tak zkrátka zůstala kdesi na půli cesty. Představila řadu skvělých pěvců, ale měla také po hudební stránce své limity, snažila se ilustrovat příběh srozumitelným a zároveň patřičně monumentálním jevištním provedením, ale sklouzla v této touze kamsi do divadelního pravěku. Své inscenační a hudební vrcholy a pády ale zažije čas od času každé divadlo, ta špičková nevyjímaje. Ještě v této sezoně bude možné těšit se v Drážďanech například na nové inscenace Madam Butterfly a Rusalky a krátce před premiérou Aidy byl odtajněn i program sezony 2022/2023. Publikum se v ní dočká nové Traviaty, Náměsíčné, Monteverdiho Orfea nebo Pikové dámy a setká se i s několika českými umělci. Zmíněnou Traviatu bude režírovat Barbora Horáková, skladatel Martin Smolka zde uvede svou operu Das Schlaue Gretchen, jako dirigent Šostakovičova Nosu se představí Petr Popelka a řada výrazných rolí (Cherubín, Adalgisa nebo Orlofsky v Netopýrovi) čeká i na členku souboru, mezzosopranistku Štěpánku Pučálkovou.

Doufejme, že ne-li v této sezoně, tedy alespoň v té příští už budeme moci chodit do divadel či na koncerty jen s příjemnými myšlenkami na umělecké zážitky, a nikoliv s obavami a pochybnostmi, které jsem zmínil na začátku.

Foto: Semperoper Dresden / Ludwig Olah, Daniel Jäger