„Nyní měla premiéru Jenůfa 19. února 2022 v Theater an der Wien a z jeviště zněla čeština. Pravda, mnohdy podivná a málo srozumitelná, ale hudební fráze a akcenty byly takové, jak je Leoš Janáček napsal.“

„Marc Albrecht vyzdvihl emoční a dramatické aspekty díla, dal mu klenutou kantilénu a snažil se hodně prosadit orchestr, i na úkor sólistů, zejména v prvním jednání.“

„Režisérka dala Kostelničku do vězení, kde se jí vše promítá a kde znovu a znovu prožívá ‚svůj skutek, svůj trest Boží‘. Myšlenka zajímavá a docela nosná, hodná antického dramatu.“ 

Janáčkova Její pastorkyňa se po letech opět dočkala uvedení ve Vídni. V mezinárodním obsazení sólistů se uplatnili také čeští pěvci, Pavel Černoch jako Laca a Václava Krejčí Housková jako Rychtářka. Představení řídil Marc Albrecht.

Kostelnička: „Jenůfa bědná děvčica, nebyla jakživa ve Vídni…“. Tak to tedy určitě není pravda. Janáčkovu Její pastorkyňu hráli ve vídeňské Státní opeře pod názvem Jenůfa několikrát. A to díky německému překladu Maxe Broda. Poprvé v roce 1918, slavnostně a ve slováckých krojích za přítomnosti prezidenta Masaryka, pak v létech 1926, 1948, 1959, 1964 a naposledy v roce 2002, v koprodukci s Janáčkovou operou Brno, v režii Davida Poutneyho a pod taktovkou Seijiho Ozawy. I tehdy ale zněla z jeviště Staatsoper němčina. Bylo to divné, jiné frázování, jiné akcenty, jiná melodie řeči, zkreslovalo to hudební vnímání, které známe v českém originále.

Nyní měla premiéru Jenůfa 19. února 2022 v Theater an der Wien a z jeviště zněla čeština. Pravda, mnohdy podivná a málo srozumitelná, ale hudební fráze a akcenty byly takové, jak je Leoš Janáček napsal. Hudebního nastudování se ujal dirigent Marc Albrecht, německý dirigent žijící v Nizozemí. Jeho hudební projev vyzdvihl emoční a dramatické aspekty díla, dal mu klenutou kantilénu a snažil se hodně prosadit orchestr, i na úkor sólistů, zejména v prvním jednání. Jako germanista nedokázal postihnout melodiku moravské řeči a hudební interpretaci chyběla Janáčkova úsečnost a břitkost. Romantizování hudby zase dalo dílu šířku a emoční působnost. A ORF Radio-Symphonieorchester Wien hrál pod jeho vedením s entuziasmem a bezchybně.

Režie opery se ujala Lotte de Beer, nová ředitelka Volksoper Wien, která pochází z Nizozemí. Pojala Jenůfu retrospektivně a zaměřila se na Kostelničku. Podle ní, jak tvrdí v programu, je Kostelnička hlavním hybatelem dění, Jenůfa je jen trpnou postavou. Dala tedy Kostelničku do vězení, kde se jí vše promítá a kde znovu a znovu prožívá „svůj skutek, svůj trest Boží“. Myšlenka zajímavá a docela nosná, hodná antického dramatu. Pracuje i s vývojem postav a od počátku líčí Jenůfu jako radostnou dívku, trochu rozpustilou a trochu panovačnou. Nenechá si od nikoho nic líbit, ani od Števy ne, nebojácně ho zpolíčkuje v rekrutské scéně přede všemi. Postupně pod tlakem rezignuje a stává se jen hadrovou panenkou, bezmocně visící v náručí Laci. Až ke konci dospěje k prozření.

Kostelnička je tvrdá a panovačná od počátku, i když v otevřeném škrtu, v árii „Aj on byl zlatohřivý…“, dává na chvíli nahlédnout do duše a je znát, že ta árie je tam stěžejní i pro další vývoj dramatu. Kostelnička se mění, až když se musí ponížit před Števou, a pak, po utopení dítěte, se hroutí a stává se z ní jen stín, s třesoucíma se rukama. To je první, čeho si divák na jevišti ve vězení všimne. Laca je zpočátku tvrdý a rebelující „zloch“, postupně se pod tíhou lásky a krutých událostí mění v poctivého a oddaného člověka. Števa je fanfarón, primas vesnice, opilec, u kterého zlom není příliš vidět a ke konci je v roli poněkud bezradný a málo čitelný. Režisérka má smysl pro dramatické efekty a vytahuje „vlčí instinkty“, které znázorňují vlčí kožešiny, a dokonce i vlčí hlavy branců. Ty uvolňují dravé pudy, a dokonce znásilňují Jenůfu na stole, i když ji za nimi není vidět, pak ji režisérka nechá spadnout i se stolem na zem. Tahle scéna už je za hranou a je mimo rámec opery.

Dalším posunutím rámce děje je vedle vlčích instinktů, které vyvolávají pohanské rituály, akcentování Kostelniččiny zbožnosti, exaltované a vybičované. Zjevují se jí zde stíny a pak i reálně scénou prochází autodafé, vyhlášení kacířů a hříšníků, průvod postav s nasazenými hlavami, provázející kajícnice, z nichž jedna je mladá těhotná dívka. „Návštěvy“ u Kostelničky ve vězení jsou uvěřitelné, dobré je ztvárnění příchodu obou bratří ke Kostelničce, kdy Števa vstupuje oknem v prvním patře a nemůže dolů, až po obejití celého jeviště, zatímco Laca svoji cestu najde hned napřímo. Působivá je scéna nalezení utopeného dítěte, kterému stačí ke znázornění jen zavinutý vlňák. Jen závěr opery se jaksi vytratil, Laca a Jenůfa („….odešli, jdi také …včil k tobě mne dovedla láska, ta větší, co Pánbůh s ní spokojen!) stojí na lávce vysoko nad Kostelniččinou celou a daleko od diváka, takže jejich zpěv téměř úplně zakrývá orchestr, vzepjatý do široké fráze nabité emocí. Nicméně titulkovací zařízení tlumočí text do němčiny, a tak domácí divák ví, o čem se zpívá.

Vizuální tvar dal inscenaci Christof Hetzer. Rakouský scénograf abstrahoval zcela od moravského Slovácka a od jeho barevnosti a dal Kostelničku do ponurého tvrdého vězení s vysokými šedými zdmi, ve kterých se na točně odehrává celá inscenace. Stírá se tak zcela místo, odkud příběh pochází, může se odehrávat kdekoli, připomíná to spíš vybombardovanou vesnici či ruinu hradu. Kostýmy vytvořila Jorine van Beek, která dala Kostelničce trvalý vězeňský hábit. Ostatní oblékla do jakýchsi dobově neutrálních šatů. Jenůfa je v cihlových šatech, pak v bílém a na svatbu má bílé šaty se žlutými pásy. Ostatní jsou v tmavém, dokonce i Karolka, která k černé nemá důvod. Pak ztrácí smysl poznámka Rychtářky, že by takto na svatbu nešla. Jako z jiného světa jsou kabáty Jenůfy i Laci na návštěvě u Kostelničky ve vězení („Odpusť mi jenom ty…“). Jen děvčata na svatbě září najednou barvami s jakýmisi náznaky lidových krojů. Choreografie Gail Skrely z Toronta je v prvním jednání hodně živočišná a drsná, ve svatební scéně parafrázuje lidový tanec.

Protagonisté jsou ovšem perlou představení. V první řadě je to představitelka Kostelničky, neskutečně dravá wagnerovská pěvkyně Nina Stemme, která dala do svého mohutného a zvučného hlasu veškerou vášeň a energii, postavu, kterou představuje, přiřadila ke svým dřívějším heroinám a češtinu zvládá s pečlivou srozumitelností. Její Kostelnička je nejen skvěle zazpívaná, ale i herecky uchopená se smyslem pro hlubokou tragédii své postavy. Jenůfou je ruská sopranistka z Petrohradu, Svetlana Aksenova, která jí dala svěží a nosný soprán, energii mládí a dokázala ji přenést přes depresi až k racionální vyrovnanosti. Števu ztvárnil slovenský pěvec Pavol Breslik, jehož tmavší tenor měl žesťový témbr, který zářil zejména v prvním dějství. Lacu zpíval český tenorista Pavel Černoch, jehož tenor je poněkud měkčí, ale v energických pasážích se dokázal zvučně prosadit, vyšlo mu i zoufalé „…všecky vás dobiju!“. Jeho Laco se pravdivě z pubertálního neotesance mění v člověka toužícího po lásce, která ho dovede až k pokoře. Jen ty jeho brýle působily v celkovém kontextu poněkud rušivě.

Českou stopu inscenace doplnila představitelka Rychtářky, Václava Krejčí Housková. Menší roli, která se zde konečně vyloupla do věrohodnosti, dala nosný mezzosoprán a byla na jevišti výrazná a pravdivá. Rychtářem byl Alexander Teliga, ukrajinský basista, který dal roli hutný hlas a důstojné vystupování. Stárkem byl Zoltán Nagy, narozený v Transylvánii, mladý basbaryton, zvládl svoji zásadní repliku „…tys jí to urobil naschvál…“ zvučně a srozumitelně z portálu, do kterého Laca odbíhá. Jeho předchozí vystoupení znělo rovněž plně a srozumitelně. Zato největší problém s výslovností a také s nosností hlasu měla představitelka Buryovky Hanna Schwarz. Německá starší wagnerovská pěvkyně má stále hutný a znělý alt, ale češtinu nezvládla a unikla jí tedy i znělost pěvecké linky, a to dokonce i v dojemném ansámblu „…každý párek si musí svoje trápení přestát…“ Ruská sopranistka Valentina Petraeva, členka mladého souboru Theater an der Wien, zazářila jako Karolka, její jasný a lehký soprán se vznášel do hlediště. Krásný vstup měla i Anita Giovanna Rosati, narozená v Rakousku, s jasným a radostným lehkým sopránem. Natalia Kawalek z Varšavy ztvárnila Pastuchyňu, Juliette Mars, francouzská mezzosopranistka, zpívala Barenu. Arnold Schoenberg Chor pod vedením Erwina Ortnera zpíval s plným nasazením a s chutí si zahrál divokou scénu rekrutskou i rozvernou svatební.

Inscenace v Divadle na Vídeňce patří k těm uvedením Jenůfy, která jsou velmi povedená, odcizením od moravského Slovácka posouvá účinnost tragédie na všelidskou úroveň a oslovuje diváky bez rozdílu národnosti a historické zkušenosti. Touto inscenací se Theater an der Wien zavírá. Další produkce po dobu přibližně dvou let se budou odehrávat v hale E MuseumsQuartier, neboť divadlo po odehrání série představení Jenůfy vstoupí do rekonstrukce.

Foto: Werner Kmetitsch