„Symbolem dokonalosti tvořené kombinací výtečné intonace, frázování a citu pro věc se staly například výkony hobojistky Jany Brožkové či flétnisty Naokiho Sata.“

„Tok hudby Mystéria času se postupně komplikuje, a když dosáhne svého vrcholu, postupně se vrací zpět k lehce obměněné počáteční myšlence, až nakonec zcela odejde pryč.“

„Vypravěčská schopnost Thomase Quasthoffa byla okouzlující i pro člověka, který původnímu jazyku, tedy němčině, skoro vůbec nerozumí.“

Trojici vystoupení, která se jen tak nebudou opakovat, má za sebou Česká filharmonie se svým šéfdirigentem Semjonem Byčkovem na domácí půdě pražského Rudolfina. Sobotní odpolední koncert uzavřel sérii sestávající jednak z velké Brahmsovy první symfonie, provedené ovšem vedle zřídka slýchaného Mystéria času Miloslava Kabeláče a melodramu Viktora Ullmanna, ve kterém exceloval Thomas Quasthoff v roli recitátora. Koncert nejenže nabídl publiku senzační hudební zážitek, stal se svou dramaturgií rovněž mimořádně zajímavým a jedinečným.

Objeví-li se na programu koncertu klasicko-romantická symfonie, jakou je Symfonie č. 1 c moll op. 68 Johannese Brahmse, bývá zařazena na závěr koncertu a představuje jeho pomyslný zlatý hřeb. Mohlo tomu tak být i v případě druhého ze tří (doufejme) zachovaných koncertů řady C, kterou pro své abonenty pořádá Česká filharmonie. Brahmsovo propracované a dlouho připravované dílo tvořilo druhou polovinu programu a bylo provedeno pečlivě a stylově, ovšem bez ztráty svěžesti, zkrátka naprosto bezvadně.

Dirigent Semjon Byčkov prováděl symfonii zpaměti, což svědčí o dokonalé znalosti díla. Nepřítomnost překážky fyzické, tedy notového pultu, ale především té duševní upoutávající umělcovy myšlenky a pozornost umožnila ničím nesvázané provedení plné života a barev. Pod kontrolou měl precizní souhru orchestru (takže například i tempové změny v pizzicatech vyšly na výbornou) i jeho dynamický rozsah – všemu bylo vynikajícím způsobem rozumět a mohutné gradace, které jsou záležitostí především krajních vět, měly tah a sílu. Ozdobou orchestru se stal nespočet sól zaznívajících z různých míst. Symbolem dokonalosti tvořené kombinací výtečné intonace, frázování a citu pro věc byly v tomto případě například výkony hobojistky Jany Brožkové či flétnisty Naokiho Sata.

Přes to všechno nemuselo být provedení Brahmsovy symfonie nutně nejsilnějším zážitkem z koncertu. V jeho první polovině si přišli na své zejména milovníci tajemna a epických příběhů. Dílům Miloslava Kabeláče, ačkoliv patří bezpochyby mezi výrazné autory 20. století a nejvýznamnější české symfoniky vůbec, se nedostává častého provedení. Mystérium času bylo tedy příjemným osvěžením programu. Ve skladbě se autor zabývá existenciální otázkou řádu, který hýbe světem v podobě času. Otvírá ji poměrně dlouhou částí tvořenou ležícími, postupně se proměňujícími tichými akordy, nad kterými prosvítá střídavě v různých nástrojích drobně obměňovaná melodická linka. V těchto chvílích krásně vyzněl mimo jiné nástroj koncertního mistra Jana Mráčka.

Jen pomalu se proměňující tajemná hudba zprvu vybízí až k meditaci. Pouze tichá pizzicata a tympán svými údery od počátku signalizují, že čas plyne. Postupně však dochází k proměně, jak se přidávají další nástroje a celé sekce. Rytmus se štěpí na menší hodnoty, hlasy se rozcházejí a vrství se přes sebe. Dynamika roste, skrze orchestr zaznívají žesťové nástroje, zejména trubkové melodie. Tok hudby se dále komplikuje, a když dosáhne svého vrcholu, postupně se vrací zpět k lehce obměněné počáteční myšlence, až nakonec zcela odejde pryč – pulzy utichnou pod závěrečným akordem, až se vytratí i ten.

Druhou část první poloviny večera pak vyplnil melodram Píseň o lásce a smrti korneta Kryštofa Rilka, jehož autorem je Viktor Ullmann. Skladba ve dvou dílech tvořených několika částmi zhudebňuje obrazy z Rilkeho básně pojednávající o cestě, lásce a smrti v boji vojáka rakouské armády v turecké válce. Z dědictví samotného autora se zachovala verze pro klavír a recitátora, dále pak jen náčrtky orchestrace. Dílo totiž vzniklo a bylo poprvé provedeno v terezínském ghettu. O pouhé tři týdny později přišel Ullmann spolu s dalšími oběťmi (hudebníky nevyjímaje) tragicky o život v Osvětimi. Orchestrální verzi dokončil v devadesátých letech Henning Brauel.

Strhující provedení melodramu vděčilo za mnohé výbornému recitátorovi. Tím byl emeritní špičkový sólový basbarytonista Thomas Quasthoff. Jeho vypravěčská schopnost byla okouzlující i pro člověka, který původnímu jazyku, tedy němčině, skoro vůbec nerozumí (ostatně český a anglický překlad byl k dispozici v tištěném programu koncertu). Podařilo se mu shodou okolností totéž, co samotnému hrdinovi příběhu, který v jedné části svým vojenským souputníkům vypráví o své matce.

Síla melodramu spočívala především v rozdělení rolí mezi recitátora a orchestr a ve vzájemném doplňování se. Nositelem významu bylo mluvené slovo a herecký výkon interpreta – hudba příběh nevyprávěla ani nepopisovala, nýbrž vytvářela atmosféru, podtrhávala akcenty a podpořila dramatičnost. Posluchači se nedočkali snadno zapamatovatelných témat či klasických leitmotivů, nýbrž dynamických rytmicko-melodických pasáží často měnících charakter vyjádřený jednak tonalitou, tempem a dynamikou, ale i instrumentací. Ve dvou částech je dokonce zahrnuto violové sólo, kterého se krásným způsobem zhostila Eva Krestová.

Celý koncert zkrátka neměl jediný výstup, které by předčil ostatní. Nebo spíše, každé z provedených děl zaujímalo posluchače jiným unikátním způsobem. Pořadí skladeb, které bylo zvoleno nejspíše s ohledem na tradiční dramaturgii, mohlo být klidně otočeno a trend intenzity hudebních zážitků by se nijak neobrátil. Vřelý a dlouhý potlesk si totiž interpreti vysloužili v průběhu večera třikrát. Záleží jen, s jakými pocity by diváci na závěr opustili koncertní síň.

Foto: Česká filharmonie