„Večer v Besedním domě nabídl oratorium, které Händel zkomponoval jako své první dílo pod názvem Triumf Času a Rozčarování už v roce 1707.“

„Úvodní předehra začíná důstojně a závažně, celý orchestr je zvukově vyvážený a historické nástroje podávají po celý večer až neuvěřitelně kvalitní a bezchybné výkony.“

„Jako vždy si pěvecké úlohy mezi sebou rozdělili sólisté Czech Ensemble Baroque Choir, jejichž devíza je v mladých a svěžích hlasech a jejich schopnosti působit současně jako členové kompaktního souboru.“

Barokní hudba se v posledních dvaceti létech zabydlela v srdcích publika nejen brněnského. A je to ve velké míře zásluha souboru Czech Ensemble Baroque a jeho dirigenta Romana Válka, který založil soubor v roce 1998. Od té doby nabízí publiku historické koncerty a opery, které realizuje se svým orchestrem, sborem a sólisty, kteří se na starou hudbu specializují.

Cyklus koncertů staré hudby s názvem Bacha na Mozarta má v této sezóně už desátý ročník a z připravených osmi večerů se ve čtvrtek 10. února v brněnském Besedním domě odehrál už koncert pátý. A stejně jako ty předchozí se i tento těšil velkému zájmu publika, z něhož velká část byla stálých abonentů.

Dílo Georga Friedricha Händela se navíc nyní v Brně daří, koncertu předcházela premiéra autorovy Alciny, ale o konfrontaci v žádném případě nešlo. Alcina je vrcholný kus, poslední Händelova opera, která měla skvělý úspěch. Naopak večer v Besedním domě nabídl oratorium, které Händel zkomponoval jako své první dílo pod názvem Triumf Času a Rozčarování už v roce 1707 v Římě a autorem libreta byl kardinál Benedetto Pamphili. O třicet let později Händel dílo přepracoval pro Londýn pod názvem Triumf Času a Pravdy a uvedl ho v roce 1737 s anglickým textem. Po dalších dvaceti létech, v roce 1757, uvedl dílo znovu, tentokrát pod titulem anglickým. Hudební historikové se však domnívají, že vzhledem k Händelovu zdravotnímu stavu (zemřel v roce 1759) dílo přepracoval Händelův žák John Christopher Smith mladší. Ten rozčlenil dílo do tří částí, přidal více sborů, recitativy a přidal citace z jiných Händelových děl, a dokonce ho i zpracoval v tehdy oblíbeném galantním stylu, což znamenalo odlehčení kontrapunktu. Dílo samo je tedy z dnešního pohledu jakýsi době poplatný „slepenec“, což ovšem byla běžná dobová praxe a nijak to nesnižuje jeho hodnotu. Věčný zápas mezi morálními postoji, kdy Čas a Pravda soupeří s Krásou a Rozkoší, je souboj mezi duchovními a tělesnými hodnotami, což přináší do díla napětí.

Oratorium je členěno do tří částí a na jednotlivá čísla, která jsou většinou uvozena recitativy. Úvodní předehra začíná důstojně a závažně, celý orchestr je zvukově vyvážený a historické nástroje podávají po celý večer až neuvěřitelně kvalitní a bezchybné výkony. A to nejen čtrnáct smyčců a velmi vytížená theorba, ale dokonce i zranitelné dobové dechové nástroje, jako byly dvě flétny, dva hoboje, dva fagoty, dva lesní rohy a dvě trubky. Bezpečný chod orchestru jistilo cembalo a pozitiv a napětí a strach ilustrovaly tympány, taneční rytmus zase kastaněty. Zvuk orchestru byl měkký a plastický a s profesionální erudicí plnil vesměs rutinní, zato obtížné požadavky hudby. Blýskl se zejména v částech polyfonních, což byla především čísla sborová, která byla obdivuhodně vyvážená a přesná.

Jako vždy si pěvecké úlohy mezi sebou rozdělili sólisté Czech Ensemble Baroque Choir, jejichž devíza je v mladých a svěžích hlasech a jejich schopnosti působit současně jako členové kompaktního souboru. Pět sopránů, čtyři alty, čtyři tenoři a čtyři basy tvořili základní sestavu, ze které vystupovali jednotliví představitelé rolí, aby předstoupili před ansámbl a představili svoji úlohu. Sbor měl antické poslání komentovat děj a posouvat ho dopředu, zatímco se sólové role zamýšlely nad svými emocemi.

V první části po předehře následovala část sborová, vtahující do problému. „Čas vládne vším. Čas – vládce nejvyšší! Jej nejmoudřejší člověk ctí!“ A o tomhle tvrzení je vlastně celé oratorium. Mírně mimo koncept působilo v rámci sborové části vystoupení Mateje Bendy, který zpíval nevelký sólový part kontratenoru. Žádný další vstup neměl, a proto působil trochu jako z jiného světa. Hlas ještě nevyzrálý, posazený poněkud vzadu, se příliš nenesl a působil vyplašeným výrazem. Zdá se, že ho ještě čeká pilná práce na technice, která mu jistě přinese zklidnění a potřebnou sebedůvěru.

Hlavní sopránovou úlohou je role Krásy (Beauty), která má v díle i největší podíl sólových vstupů. Zhostila se jí velmi dobře sopranistka Romana Kružíková, která uplatnila svůj plný, pevný a dobře se nesoucí barevný soprán, její koloratury byly intonačně přesné, výšky spolehlivé, jen snad by slušela větší lehkost v pianech i v koloraturách. V textu se zamýšlí nad svojí pomíjivostí díky působení Času, nad strachem ze stáří. Na její podporu vystupuje Rozkoš (Pleasure), v podání tenoristy Jaroslava Březiny. Tento výsostný pěvec si pohrával s dynamikou hlasu a jeho barevností, bezpečně zvládal výšky i mnohé koloratury, aby zase ukázněně posílil sborové party. Rozkoš slibuje Kráse radovánky a plesy, nakonec je však zahnána a zhrzena, po velké árii ke konci se vzdává vlády.

Na pomoc Rozkoši je tu Klam (Deceit), s krásnými a obtížnými áriemi, se kterými si se zářivým sopránem, zejména ve výškách, a s brilantními koloraturami poradila Pavla Radostová. Nabádá Krásu, aby se radovala v mládí, na smutek a zmar je přece stáří! „Život zná jen přítomný čas, melancholie hloupostí je. Trn ten nech býti, ber jen květ růže…“ Protiváhou jí je Pravda (Counsel), která podporuje tvrzení Času. „Mládí teď vzkvétá, troufá si, létá, pak po něm veta, šarm ztrácí hned…“ a na konci druhé části radí „…spíš než krásu v prach a kosti, srdce změň a dobro čiň…“. Part Pravdy je altový a jako šitý pro Lucii Netušilovou Karafiátovou. Její hlas nemá pevný ukotvující bod, ale přesto přináší přesnou intonaci a široký volumen tónu dokáže vyplnit příjemnou barvou, s poněkud zastřeným, tajuplným témbrem. Part Pravdy vyniká pevností a přesvědčivostí, je uklidňující a důstojný.

Hlavní úloha v tomto oratoriu však patří Času (Time). Je to vládce, pán všehomíra, a domáhá se svého práva basovou rolí. Ztvárnil ho Jiří Miroslav Procházka nosným a barevným basem, pevným, až tvrdým, což mu znemožňovalo použít měkkost legata. Jeho vstupy byly nesmlouvavé, přesto v textu se soucit s Krásou objevuje. „…já zmatenou tě bloudit zřel, na přímou cestu vést tě chtěl… čas praví, moudrá zkus teď být…“. Je to Čas, který přivádí Krásu k moudrosti a ke kajícnosti. „…vírou, láskou silna jsem, teď když nebi patřím jen…“ Vrcholem a závěrem díla bylo Alleluja, fuga, která je jistě používána jako samostatná skladba a jejíž spojení s celým oratoriem je jen volné.

Ve třetí části je cítit, že dílo tvořilo více rukou z více zdrojů. Text je v tomto posledním tvaru z dílny Thomase Morella, který v posledním čase s Händelem spolupracoval, a je psán pro uši anglického publika, tedy v angličtině. Tak také bylo dílo zpíváno i v Brně a nad umělci bylo zavěšené plátno, na kterém byl promítán český text Vladimíra Chytila, takže publikum bylo během zpěvu zcela při věci. Vyznění díla po stránce interpretační bylo velmi přesvědčivé a poučené a přátelské publikum bylo provedením nadšeno. I když bylo zřejmé, že tentokrát dramaturgie souboru nesáhla právě po díle, které reprezentuje ty nejlepší hodnoty Händelovy hudby.

*******

Foto: Jana Šuplerová