„Dušek necituje melodie vánočních písní, jen se kolem několika mihne.“

„Respighiho kantáta byla milým překvapením a neméně milým potěšením.“

„Tavenerova skladba Svatý v závěrečném ztišení směřuje až kamsi k věčnosti.“

Pražský filharmonický sbor připravil pro tuto sezónu tři samostatné vokální koncerty. Hned prvním z nich nasadil laťku nejvýše, jak lze. Dramaturgií i provedením. V kostele svatých Šimona a Judy v sobotu zazněla za řízení Lukáše Vasilka duchovní hudba tří autorů dvacátého a jedenadvacátého století – kompozice v dokonalém zvuku, jedna za druhou navozující sváteční a vánoční náladu. 

Jan Dušek napsal na objednávku sboru nedlouhou vánoční kantátu Carmen ad cunas, Píseň nad kolébkou. Zazněla v premiéře. Zhudebnil latinské verše Jana z Jenštejna, a to velmi vděčným, přístupným, pastorálně znějícím způsobem, aniž by sklouzl k líbivosti nebo k jazyku aranžmá. Skladba začíná i končí zvoláním Gloria, v úvodu s tichým zvoněním, v závěru na vrcholu slavnostně. Používá dvě flétny, hoboj, anglický roh, dva fagoty a decentně triangl a sboru dává příležitost k uplatnění široké dynamické a výrazové škály. Autor necituje melodie vánočních písní, jen se kolem několika mihne a také text podle vlastních slov vnímá ne pouze jako chvalozpěv týkající se Panny Marie a Ježíše, ale jako zpěv jakékoli jiné matky, která se sklání nad kolébkou a pro kterou je dítě tím nejkrásnějším a nejlepším. Ani ne desetiminutovou sborovou píseň lze proto vnímat nejen jako duchovní hudbu, ale i jako hudbu obecněji lyrickou, niternou.  Vánočnímu kontextu, danému programem celého večera, se nicméně v tomto případě vyhnout nešlo. Sólových vstupů se vedle sboristů ujali sopranistka Jana Sibera a Martin Šrejma.

Podobné obsazení, sazbu a vyznění jako Duškova nová skladba měla i komorní kantáta Lauda per la Nativitá del Signore, Chvalozpěv k narození Páně. Byla skutečným objevem. Jejím autorem je totiž Ottorino Respighi, kterého vnímáme hlavně jako symfonického skladatele, autora Římského triptychu, stylově ukotveného mezi impresionismem, neoklasicismem a modernou. Kantáta zazněla v závěru večera a byla milým překvapením a neméně milým potěšením. Bezmála půlhodinové dílo uplatňuje sestavu dechových nástrojů, oproti Duškovi doplněnou navíc ještě o čtyřruční klavír, která evokuje pastorální, tedy vánoční náladu dokonale. Respighi se zabýval, a to i muzikologicky, starou italskou hudbou a v díle z roku 1930 se logicky hodně přiblížil neoklasicismu – uplatněnému zde především ve formě principu. Neohlíží se totiž směrem k vídeňskému klasicismu jako třeba Prokofjev ve své První symfonii, ale spíše směrem k renesanční vokální hudbě. Trochu jako Martinů ve svých madrigalech. Nejde tedy primárně o krásné dlouhé melodie, ale o polyfonii, v níž a vedle níž samozřejmě Respighi využívá krásné souzvuky a modulace patřící plně do dvacátého století. Text, opisující pastýřskou scénu v Betlémě, ve které se vyskytuje nejen Svatá rodina, ale i andělé, dává prostor celému souboru i sólům, často v příjemném souzvuku s nástroji. I zde spoluúčinkovali Jana Sibera a Martin Šrejma, s nimi ještě Kateřina Kalvachová. Výsledek zní vzácně svátečně a idylicky, skladba končí chvalozpěvem. Není potřeba zdůrazňovat, že Pražský filharmonický sbor dal dílu svůj veškerý um, krásu souzvuků, dynamické a výrazové mistrovství.

Střední část programu, před přestávkou patřila hudbě Johna Tavenera, britského mystika, který v dospělém věku konvertoval k pravoslaví. Lukáš Vasilek vybral tři jeho sborové duchovní kompozice a propojil je do jednoho nepřerušeného bloku. The Lamb, Beránek, je kompozicí z počátku osmdesátých let. Má klidnou atmosféru a drží se na pomezí západní a východní hudby. Ještě klidnější průběh má krátká skladba As One Who Has Slept z druhé poloviny devadesátých let, textově vycházející z klíčového místa vyznání víry: Jak ten, kdo spal, teď vstal náš Pán, a tím vstáním nás spasil. Aleluja! Tavenerova hudba obecně směřuje ke klidné meditaci, pohybuje se často až u hranic ticha. Skladba Svatý, pozoruhodný chvalozpěv, začíná i končí tichými tóny violoncella, které se po celou dobu téměř neodmlčí a vytváří k mysteriózně pomalému zpěvu sboru volný kontrapunkt. Tady se skladatel přiblížil pravoslavné hudbě asi nejvíc. Sborový part je přehledně rozčleněn, začíná čtyřikrát obdobně, využívá rozpětí od tichého hlubokého brumenda po široce rozeznívané harmonie celého tělesa, zůstává nicméně stále v rovině působivého, klidného pohroužení do vlastního nitra. Violoncellový part je místy vzrušenější, ale i v něm jde o atmosféru a prožitek. V závěrečném ztišení směřuje až kamsi k věčnosti. Nápad umístit violoncellistu Eduarda Šístka nikoli na pódium, ale stranou do prostoru kostelní lodi, přinesl velmi působivé ozvláštnění. Tavenerova soustředěná, zhruba čtvrthodinová skladba dovede vyvolat mimořádný účinek a sbor i sólista mu vše podřídili.

Jan Dušek měl původně za úkol napsat pro Lukáše Vasilka vánoční skladbu. V Písni u kolébky od zadání trochu uhnul k hudbě, která se dá uplatnit obecněji. Nepodařilo se mu však utéct úplně – pro přídavek dostal ještě za úkol upravit dvě vánoční písně: Byla cesta ušlapaná a Narodil se Kristus Pán. Zazněly po Respighiho kantátě a večer dobře uzavřely. Především v první z nich se skladatel rozepsal, dal sboru decentně moderní vokální skladbu, víc než aranžmá. Při druhé písni se mohlo přidat i publikum, Lukáš Vasilek se otočil a možnost či pobídku gestem naznačil, ale zpěv stejně zněl nadále převážně z pódia… Krásný koncert, dramaturgicky objevný, posluchačky přívětivý, interpretačně skvělý – a se zřetelnou předvánoční atmosférou.

Foto: Jan Slavík