„Některé písně byly interpretovány spíše „aristokraticky“, noblesně, někdo by třeba řekl i chladně.“

„Z interpretačního hlediska je nutno vyzdvihnout skvělou energii, soustředěnost, ale i výdrž obou protagonistů, jak Geralda Finleyho, tak klavíristy Juliuse Drakea.“

„Autor může být zcela jistě šťastný, když jeho dílo interpretují umělci takového formátu a takto oddaně a přesvědčivě.“

Na nedělní podvečerní koncert 16. ledna připravil Český spolek pro komorní hudbu písňový recitál basbarytonisty Geralda Finleyho a klavíristy Juliuse Drakea. Kdo očekával tradiční a ustálený písňový repertoár, mohl být zklamán. Chytrá, i když nevšední dramaturgie byla podtržena obdivuhodnými výkony obou protagonistů.

Co očekáváme od pěvce světového formátu, kterým bezesporu uznávaný držitel Grammy basbarytonista Gerald Finley je? Každý posluchač asi něco trochu jiného. Ti, kteří přišli na nedělní koncert v očekávání všeobecně známých a dojemných romantických písní, mohli být zklamáni. Podobně se mohli cítit i posluchači, kteří očekávali pěvce, který se emocionálně takříkajíc „utrhne ze řetězu“ a svou teatralitou bude uchvacovat publikum od začátku do konce. Na své si však určitě přišli milovníci kultivovaného a dobře kontrolovaného zpěvu, syté a nosné barvy pěveckého hlasu ve všech polohách i dynamikách, chytré a promyšlené dramaturgie a v neposlední řadě skvělé souhry pěvce a klavíristy Juliuse Drakea. A emoce? Rozhodně nechyběly, i když byly – dle mého soudu záměrně – dávkovány tak, aby jich nikde nebylo více, než je potřeba, a vždy odpovídaly obsahu a vývoji písně. Tato výstavba pak rozhodně přispěla k celkovému dojmu z nevšedního písňového recitálu. Některé písně byly interpretovány spíše „aristokraticky“, noblesně, někdo by třeba řekl i chladně. O to silněji však působily ty, kde se oba umělci pohroužili do nitra a až introvertně posluchače vtáhli do hloubi svých citů nebo naopak ty, kde se Finleyho hlas plně rozezněl a on místy až exaltovaně fyzicky vykročil směrem k publiku. To vše za vynikající podpory klavíristy Juliuse Drakea, který s pěvcem vyloženě dýchal.

Celý koncert byl rozdělen do čtyř bloků, ačkoliv počet autorů a skladeb toto číslo dalece přesahoval. První polovina koncertu patřila Franzi Schubertovi a Hugo Wolfovi. Interpreti nezvolili žádné ustálené cykly, ale vytvořili a vystavěli v podstatě své vlastní. V případě dvou zmíněných se jednalo o dva podobné příběhy. Oba bloky tak mezi sebou vytvářely zajímavé paralely: Schubertova Wanderers Nachtlied II (Poutníkova noční píseň II) a Wolfova Fußreise (Pěší putování), Schubertův Der Winterabend (Zimní večer) s protipólem ve Wolfově písni Um Mitternacht (O půlnoci) a tak dále. Úvodní Schubertovy písně zahájily koncert zmiňovanou noblesou a teprve postupně jako by Finley vtahoval posluchače hlouběji do svého – Schubertova – světa. Vrchol Schubertovského bloku nastal podle mě v poměrně dlouhé, zhruba osmiminutové písni Der Winterabend (Zimní večer). Zde dosáhli oba interpreti nádherného klidu, aby se opět rozohnili ve vášnivé závěrečné písni bloku Bei dir allein (Jen u tebe). Tam, kde Schubert končí, začíná Hugo Wolf. Vrcholem bloku vybraných písní na texty Eduarda Mörikeho v jeho zhudebnění pak jednoznačně byla píseň Der Reuerreiter (Ohnivý jezdec) metaforicky zpracovávající oheň a požár: od počátečního poplachu až po „smrt“ Ohnivého jezdce. Osobně bych si vystačil s ukončením bloku již zmíněnou klidnou písní Um Mitternacht. Závěrečná Abschied (Rozloučení) obsahově i hudebně značně vybočovala z nastolené romantické atmosféry. Jedná se o píseň parodicky zpracovávající návštěvu kritika a rozloučení s ním formou jeho „rychlého zvládnutí schodiště“ za přispění umělcova kopance. Tuto píseň bych si dokázal spíše představit jako přídavek, ačkoliv chápu, že je to bezpečnější, a trochu potlesk vynucující, zakončení první půle koncertu, než by byla pomalá do ticha vyznívající skladba.

Teprve ve druhé půlce se publikum dočkalo skutečného a uceleného písňového cyklu. Tím byla čerstvá novinka britského žijícího autora Marka Anthonyho Turnage Without Ceremony (Bez obřadu). Téměř půlhodinový cyklus na texty britského novelisty a básníka Thomase Hardyho představuje svým způsobem milostné písně. Avšak vyznání přichází zpětně, poté, co se básník dozvěděl o náhlém úmrtí své bývalé manželky. Jak jsme se z krátkého proslovu Juliuse Drakea dozvěděli, hledá básník důvody, proč jejich manželství nebylo šťastné, vyjadřuje svou lítost i pochybnosti, loučí se opožděně s kdysi milovanou bytostí a vyrovnává se se svou ztrátou. Zde jako bych cítil jakousi rámcovou paralelu s Mahlerovým cyklem Kindertotenlieder. V programu i textech bylo uvedeno sedm písní, avšak namísto poslední Let me enjoy (Kéž smím) zazněla krátká reminiscence první písně The Voice (Hlas). Těžko říct, co bylo důvodem této změny.

Turnage patří k předním britským autorům a jeho vyjadřovací jazyk se může pro některé méně zkušené posluchače jevit náročný. Napříč celým cyklem však vládla působivá jednota použitých vyjadřovacích prostředků. Turnage balancuje na hraně tonality a atonality, vytváření tonálně působících center a jejich soustavného narušování. Na prvním místě však stojí velmi silné texty a jejich citlivé a působivé zpracování. A skvělý interpretační přístup, včetně opětovně prokázaného smyslu pro výstavbu jednotlivých písní i celého cyklu. Zvláštností a současně asi nejpůsobivější písní byla v podstatě titulní píseň Without Ceremony (Bez obřadu), kterou autor pojal jako žalozpěv a capella. Její umístění zhruba do druhé třetiny cyklu, tedy jakéhosi zlatého řezu, pak rozhodně dodává její působivosti.

Závěrečný blok koncertu pak nesl titul Shakespeare in Love (Zamilovaný Shakespeare), údajně zvolený dle úspěšného filmu. Dalo by se říct, že se jednalo opět o interprety vytvořený písňový cyklus. V tomto případě však velmi bizarní, kdy, zatímco u předchozích se přinejmenším shodovali skladatelé jednotlivých písní, se v tomto setkávala hudba od renesance až po současnost. Jednotícím prvkem byly naopak texty Williama Shakespeara. Zajímavá a neobvyklá myšlenka, která však ve výsledku vyzněla vcelku přesvědčivě. Úvodní píseň O Mistress mine (Ó paní má) Thomase Morleyho, Shakespearova britského současníka, působila s klavírním doprovodem trochu rozpačitě, přeci jen klavír k renesanční hudbě úplně nesedí, nicméně v rámci bloku našla, spíše zpětně, své opodstatnění. Následující dvě písně Ericha Wolfganga Korngolda nás přenesly o téměř čtyři sta let dopředu a nastolily nejprve mírně nasládlý jazzem ovlivněný styl první poloviny 20. století v písni Under the Greenwood Tree (Pod zelenými stromy) a posléze dialogickou grotesku v miniatuře Hey Robin (Hej, šašku). V prudkém kontrastu k ní pak zapůsobila píseň Full Fathom Five (Pět sáhů pod zemí) Michaela Tippetta. Další významný britský autor 20. století byl bohužel zastoupen pouze touto působivou písní.

Centrálním bodem tohoto bloku se stala mírně „nasládlá“, avšak působivá píseň Take, O Take Those Lips Away (Vzdal své rty) britské skladatelky Madeleine Dring. Tato autorka je českému publiku takřka neznámá. Ve zvolené písni na sekvencovitém harmonickém půdorysu blížící se téměř francouzskému chansonu se oba interpreti, ale i značná část publika, vyloženě vyžívali. Kontrastující komicky působící píseň finského skladatele Einojuhani Rautavaary Shall I Compare Thee? (Mám tě přirovnávat?) se svým místy bitonálním klavírním doprovodem působila jako zajímavá syntéza předchozích tří písní a skvěle připravila závěrečnou muzikálovou píseň Where is the Life that Late I led? (Kde je ten život, který jsem dřív vedl?) Cole Portera. V ní jediné se nejednalo o autentický Shakespearův text, ale jeho adaptaci samotným skladatelem z muzikálu Kiss me, Kate (Líbej mě, Katko) dle Shakespearovy komedie Zkrocení zlé ženy. Tato píseň dala Finleymu příležitost uplatnit i jeho herecké dovednosti a v závěru trochu vkusného operního „exhibicionismu“. Stala se tak roztomilým komickým zakončením celého bloku i koncertu.

Těžko říct, jestli je podobná výstavba dramaturgie koncertu krokem správným směrem. V první polovině bezesporu, Shakespearovský blok však může vzbuzovat mírné rozpaky. Dlužno však říct, že byly písně zvolené logicky a vkusně, vzájemné kontrasty působily vesměs osvěžujícím dojmem. Na druhé straně, sotva se publikum „vžilo“ do jednoho stylu, bylo vytrženo zcela jiným, třeba i několik set let vzdáleným. Ale i to je cesta.

Z interpretačního hlediska je nutno vyzdvihnout skvělou energii, soustředěnost, ale i výdrž obou protagonistů, jak Geralda Finleyho, tak klavíristy Juliuse Drakea. Nebývá zcela zvykem, aby zpěvák „utáhl“ takto rozsáhlý recitál bez sólových vstupů klavíristy. V tomto ohledu podal Finley obdivuhodný výkon a ani v závěrečných skladbách neztratil jeho hlas kultivovanost či kvalitu projevu, rozhodně nebyly patrné sebemenší náznaky únavy. Drake je skvělým a vyhledávaným klavírním partnerem. Nemůžeme rozhodně říct doprovazečem, neboť v písňové literatuře je klavír rovnocenný zpěvu, ve většině písních večera i velmi technicky náročný. Až na drobné výjimky nikde klavírista zpěváka nepřekrýval, byť hrál na plně otevřený nástroj. Místy bych si snad dokázal představit větší srozumitelnost zpívaného textu, ale otázkou je, zda to v akustice Dvořákovy síně vůbec jde. Opravdu krásně vyznívaly melodické dialogy mezi interprety, obzvláště v Schubertových a Wolfových písních. V písních Marka Anthonyho Turnage oproti tomu dokázali, jak skvěle sehranou dvojicí jsou. Autor může být zcela jistě šťastný, když jeho dílo interpretují umělci takového formátu a takto oddaně a přesvědčivě. Jejich výkony ocenilo publikum, které bohužel ani zdaleka nezaplnilo kapacitu sálu, dlouhotrvajícím potleskem. Dostalo se mu tak ještě dvou přídavků: lidové písně Ej, lásko, lásko, kterou zcela jistě vybrali interpreti k potěše českých posluchačů, a písně It Was a Lover and His Lass (Byl to milenec a jeho dívka) dalšího u nás téměř neznámého britského skladatele Geralda Finziho. Rád bych také velmi kladně zhodnotil doplnění programové brožury o brožurku se zpívanými texty opatřenými krásnými poetickými překlady Vlasty Reittererové.

Písňová literatura je nesmírně bohatá a drobná výseč z ní, která zazněla na tomto koncertě, dala posluchačům nahlédnout do jejích všemožných tajů. Povětšinou se jednalo spíše o neznámá či méně uváděná díla. Každé však staví interpreta do zcela nové situace. Zatímco v opeře je pěvec jedním hrdinou od začátku do konce, v průběhu písňového recitálu vystřídá těchto rolí třeba i několik desítek. Finley nás přesvědčil, že je toho schopen, písně mu opravdu sedí, bez ohledu na stylové období, jazyk či jejich obsah. Jeho emocionální „dávkování“ možná nesedí každému, ale rozhodně přispívá k výstavbě cyklů či bloků, a koneckonců i celého koncertu. Věřme, že tento jejich pražský písňový debut nebyl posledním a v dohledné době budeme moci tuto výjimečnou dvojici opět slyšet. Mají co říct.

Foto: Petr Chodura