„Plné forte Presta také ihned ukázalo záludnost nově upravené akustiky renovovaného koncertního sálu.“

„Bylo znát, že pan dirigent Vaupotić si potrpí na pevný rytmus a přesné rytmické zákryty v ritardandech a accelerandech ve skladbách.“

„Spontánnost a rytmická pregnance podání orchestru pod pevným vedením dirigenta s přesnými avízy v gestu byly pro mne přirozeným vrcholem večera.“

S trochou opoždění uskutečnila Jihočeská filharmonie v Českých Budějovicích 12. ledna svůj novoroční koncert, nastudovaný a řízený novým šéfdirigentem Miranem Vaupotićem. Má to svoji nespornou výhodu, neb v první den roku je pozornost hudebních příznivců upřena k tradičnímu koncertu Vídeňských filharmoniků v přenosech televizí. Následuje ihned Česká filharmonie, takže konkurence je v posleších koncertů – mediálním prostřednictvím – přímo na Nový rok značná. Miran Vaupotić zvolil program širšího stylového záběru, zdaleka ne soustředěný jen na obvyklý vyšší populár skladeb vídeňského střihu, byť se ho zcela nezříkal. Ryze za sebe podobný dramaturgický přístup vítám. Jen je mi trochu líto, že česká hudba i tentokrát zůstala poněkud stranou, připomenuta jen jednou Antonínem Dvořákem, ač takzvaný vyšší populár je právě v české hudební tvorbě neobyčejně bohatý. Ale byla zařazena populární čísla z klasické hudby italské, rakouské, ruské, francouzské, tím byla dramaturgie koncertu pestrá, nehrozila jednotvárností a již vůbec ne nudou. Navíc renovovaný prostor kostela svaté Anny, dříve Jeremiášovy síně, voní stále novotou, byť moje pocity ze zmenšení počtu míst v auditoriu a vnímání poněkud náhalové akustiky pro mne není jednoznačně pozitivní. O tom bude ale v reflexi zmínka.

Jihočeská filharmonie, s historií počínající v roce 1981, se může pyšnit velmi dobrým postavením mezi českými krajskými orchestry, čemuž i odpovídá solidní situace v podpoře její činnosti. Jejím současným šéfdirigentem je sympatický a charismatický chorvatský dirigent Miran Vaupotić, ověnčený cenami z dirigentských soutěží, v nejlepším možném středním věku, s dirigentskou praxí u řady renomovaných symfonických orchestrů. Pro vstup do roku 2022 zvolil program širšího záběru, z obvyklého vyššího populáru, jenž pokládám za velmi podstatný vstupní kredit do říše klasické hudby, kterou nazýváme pro větší exaktnost hudbou artificiální. Původní program, propagovaný na webových stránkách, byl trochu upraven, pozměněn i v pořadí skladeb, což jistě prospělo dojmu celkového vyznění.

V první polovině večera byl zvolen jako entrée Dvořákův Slovanský tanec č.8 g moll, Presto. Zahájilo se bryskně znějícím furiantem s plným, fortovým vyzněním hlavního tématu, střed tance tvoří líbezně zahraná klidnější melodie, která je znovu temperamentně stržena do prudkého víru základního tématu. Plné forte Presta také ihned ukázalo záludnost nově upravené akustiky renovovaného koncertního sálu, který z minulosti důvěrně znám z mnoha produkcí sborových a festivalových. Střed Slovanského tance tvořila vyzdvižená líbezná melodie tradičně klidnějšího tématu, krásně rozezpívaná ve smyčcových nástrojích. Bizetova Suita č. 1 z opery Carmen je sázkou na velmi populární melodie introdukcí slavné opery, kde dostávají krásné příležitosti hráči na dechové nástroje – trubku, klarinet, hoboj. Velmi homogenně zazněla zejména idylická třetí část suity s dirigentovým báječným vyzdvižením lyričnosti a plasticity frází. Rytmicky pevně, až úsečně vyzněla Seguidilla, ve forte až příliš břeskně zazněl závěr suity – ouvertura k prvnímu dějství, pracující s třemi hlavními tématy opery. V tom je patrně problém změny původní akustiky, plná forte s údernými žesťovými nástroji i velmi markantními tympány je třeba akusticky brát více v potaz. Sál je nyní vhodný především pro komornější charakter hudby. Jinak řečeno – úpravou síně se nevyřešila otázka adekvátní koncertní síně v Českých Budějovicích pro velké symfonické koncerty a vokálně instrumentální kompozice.

Následující skladby z francouzské a ruské tvorby Tanec kostlivců Camilla Saint-Saënse a Čajkovského Pas de Deux z baletu Louskáček přinesly krásnou příležitost výbornému sólu houslí a violoncella ze strany obou koncertních mistrů orchestru, ale i dobře ladícím hráčům na horny. Brahmsův Uherský tanec číslo 4, temperamentně interpretovaný, zase poskytl sólovou šanci prvnímu fagotistovi orchestru, kterou náležitě využil technicky bezvadnou hrou. Bylo znát, že pan dirigent Vaupotić si potrpí na pevný rytmus a přesné rytmické zákryty v ritardandech a accelerandech ve skladbách. Dovede je gesticky exaktně vyjádřit, jeho projev je funkčně dokonalý a líbivý zároveň. To první je samozřejmě mnohem podstatnější, leč i gesto na pohled příjemné, ladné, působí vždy pozitivně. První část koncertu uzavřela spontánně interpretovaná svižná polka Johanna Strausse Auf Ferienreisen.

Bez hudby Johanna Strausse se zřejmě nelze v koncertech podobného střihu obejít, začátek i závěr druhé části svěže působícího koncertu tvořil tento legendární skladatel slavných vídeňských operet. Ouvertura k operetě Netopýr je jedním z předních čísel repertoáru vyššího populáru, má silnou melodiku i důležité hudební kontrasty. Dirigent vystavěl celek přesvědčivě v tempech, změnách temp i výstavbě finále skladby. V programu se nově objevilo, oproti původnímu plánu, Intermezzo z opery Sedlák kavalír Pietra Mascagniho. Tato opera byla velkou inspirací pro našeho Leoše Janáčka, ten ale uplatněn v programu koncertu, škoda, nebyl. Pojetí dirigenta bylo u Mascagniho lyrické, s velmi uměřeně výrazově voleným vrcholem, kdy se se pan Vaupotić vyvaroval obvyklé přepjaté expresi a často přeháněnému patosu v pojetí operních dirigentů a tím i orchestrů. Moc jsem takto cílené pojetí kvitoval, prospělo značně i mnou zmiňované akustice sálu, která je trochu citlivá na robustně pojatá forte. Ano, tato míra forte na vrcholu byla přesná i v souladu s akustickým dopadem zvuku do sálu. Bravo!

Za velmi zajímavé dramaturgické obohacení koncertu pokládám zařazení Poloveckých tanců Alexandra Porfirjeviče Borodina, tvůrce dvou nádherných symfonií a velkolepé opery Kníže Igor. Exotické Polovecké tance tvoří v opeře Kníže Igor závěr druhého dějství, kdy Končak nabízí zajatému Igorovi, kterého si cení pro jeho statečnost, pohled na atraktivní tance svých otrokyň. Polovecké tance přešly z operního díla samostatně do koncertní síně. Uvítal jsem proto jejich zařazení, v interpretaci měly patřičnou výrazovou robustnost i lyrickou zpěvnost, krásné sólo zde přednesla mladá hráčka na první hoboj. Zařazení této skladby bylo originální a tvořilo v kontextu koncertu důležitý zákon kontrastu. Jak říká rád Radek Baborák, na koncertech vážné hudby zápasíme permanentně s interpretační šedí, která je naším stálým nepřítelem. Spontánnost a rytmická pregnance podání orchestru pod pevným vedením dirigenta s přesnými avízy v gestu byly pro mne přirozeným vrcholem večera. Bez ohledu na fakt, že závěr koncertu s přídavkem opět vytvořil v daném kontextu zvolené dramaturgie zdánlivě nepostradatelný Johann Strauss.

Čekal jsem podvědomě víc přídavků, dle vzoru Vídeňské filharmonie, která je mustrem pro tento typ koncertů. Koncertní síň byla sice zaplněná – ovšem po rekonstrukci se snížil počet míst, což mám osobně za mínus – ale jistý odstup od Nového roku možná způsobil, že odezva u publika byla vřelá, leč poněkud umírněná. Nejspontánněji zareagovalo publikum na Straussovu rychlou polku, op. 133, na konci první části koncertu. U Bizetovy suity se ovšem tleskalo po jednotlivých částech – možná by bylo dobré v programu jednotlivé části vyznačit. Rovněž by bylo vhodné pro popularizaci hráčů významného orchestru uvádět jména hráčů, či alespoň hrajících koncertních mistrů, jak jsem vysledoval v programech jiných mimopražských orchestrů.

V programu se uvádí, že ambicí Jihočeské filharmonie je zaměřit se na mladší publikum a širší veřejnost tak, aby přišli na koncerty i ti Jihočeši, které takzvaná vážná hudba doposud míjí. Ano, to jsou cenná slova, věkový průměr v auditoriu svěžího, velmi příjemně působícího večera, byl spíše vyšší. Z vlastní zkušenosti vím, že tento typ koncertů ze skladeb vyššího populáru, jak bylo zavedené říkat poslechově přístupným skladbám z oblasti artificiální hudby, je neobyčejně cenný právě pro získání mladšího publika či publika, které se bojí komplikované, v subjektivních pocitech složité hudby. Cesta vede právě v realizaci koncertů podobně laděné programové náplně. V dětském věku jsem se dokázal náhle nadchnout pro klasickou hudbu prostřednictvím kolonádních koncertů lázeňských symfonických orchestrů právě s tímto charakterem repertoáru. Postupně se otevře přirozeně cesta k závažnějším skladbám, aniž si to posluchač plně uvědomuje. I k tomu Leoši Janáčkovi, o němž byl zajímavý příspěvek na stránkách KlasikaPlus, u problematiky návštěvnosti plzeňského uvedení Věci Makropulos. Ale i tady je dobré začít u Lašských tanců, z nich se otevře vnímání dalších opusů Janáčkových. A připomenu bohatou základnu české hudby tohoto žánru u Smetany, Fibicha, Nováka, Suka, Foerstera, Nedbala. O Dvořákovi ani nehovoře, ostatně ten byl zastoupen i na tomto koncertu. Osobně si myslím, patrně z postižení profesionální deformací v oblasti hudební pedagogiky, že by orchestry měly více občas zařadit „lehkou múzu“, která charakterizovala i tento příjemný, až idylický vstupní večer Jihočeské filharmonie.

Zbývá popřát panu šéfdirigentovi a všem hráčům Jihočeské filharmonie, aby hráli po celý rok 2022 s obdobnou chutí a entuziasmem, jaké předvedli na vstupním koncertu.

Foto: ilustrační – fb a archiv Jihoečeské filharmonie, archiv Mirana Vaupotiče, Aveton.cz