pátek, 14 leden 2022 10:00

Koncert, který uvízne v paměti

Autor:

„Larghetto pro orchestr je jedno z nejsilnějších duchovních děl poslední doby.“

„Anne-Sophie Mutter patří již několik desetiletí ke stálicím mezi houslovými virtuózy.“

„Honeck je autorem koncepce a struktury, Ille provede instrumentaci a rozpracuje kompozici do detailů.“

 

113

 

Manfred Honeck oddirigoval novoroční gala koncert a domů se snad ani nevrátil. Hned dvanáct dní nato, 12. – 14. ledna, připravil s Českou filharmonií další koncert, na který se těšili především milovníci houslové hry. Koncert je nezklamal, Brahmsův Dvojkoncert pro housle a violoncello byl skvělý, mimořádné byly ale i obě další skladby. Spolupráce České filharmonie s Manfredem Honeckem přinesla zase jednou koncert, který uvízne v paměti.

Pittsburgh má mnoho společného s Ostravou. I on byl ocelové srdce země, stejně jako Ostrava, než americké ocelářství nevydrželo konkurenci. I on musel hledat, jak změnit svou image, stejně jako Ostrava. A stejně jako Ostrava, která si považuje svou Janáčkovu filharmonii tak, že jí za skoro tři miliardy postaví nádherný koncertní sál od významného amerického architekta Stevena Holla, si i Pittsburgh, který rozhodně nemá v rozpočtu peněz na rozdávání, velmi váží svého Pittsburgh Symphony Orchestra. Podporuje ho při výchově mladých hudebníků v rámci Pittsburgh Youth Symphony Orchestra a umožňuje mu mít i residenční umělce a objednávat si od soudobých skladatelů nové skladby. Jedním z oslovených umělců byl i skotský skladatel a dirigent sir James MacMillan. Kromě profánní hudby je James MacMillan i uznávaným skladatelem hudby duchovní – Janovy pašije, Lukášovy pašije, Magnificat, Strathclydská moteta, Stabat mater, Misere, Veni, veni, Emmanuel, Christus vincit, Vánoční oratorium a čtyři mše.

 

115

 

Pro Pittsburghské MacMillan přepracoval svou skladbu a capella Miserere, založenou na Žalmu 51, a vytvořil Larghetto pro orchestr, které mělo s obrovským úspěchem 17. října 2017 světovou premiéru v Heinz Hall of Performing Art. U dirigentského pultu tehdy stál Manfred Honeck, však také dílo bylo objednáno k oslavě jeho desetiletého působení u orchestru. Od té doby Maestro Honeck skladbu uvedl několikrát s různými orchestry, s Pittsburghskými je i nahrál na CD pod vydavatelstvím Reference Recording. Larghetto bylo i úvodní skladbou koncertů České filharmonie tohoto týdne. Smiluj se nade mnou, Bože (Ž51,3) lkají na úvod violoncella, aby téma předala anglickému rohu Jiřího Zelby, a poté téma převzaly housle koncertního mistra Jiřího Vodičky. Zhřešil jsem, a zlého jsem před očima Tvýma se dopustil (Ž 51,6) volají tympány, lká na hoboj Vladislav Borovka a pak najednou se téma ozývá z výšin, v tomto případě z balkonu Rudolfina – trubka Walter Hofbauer, lesní roh Mikuláš Koska, trombon Robert Kozánek – aby v nádherném ztišujícím se largu celého orchestru došlo k usmíření Bože, Bože, má spáso, ať plesá můj jazyk pro Tvou spravedlnost (Ž51,16). E moll se mění v E dur, lamentace v hymnus. Je to jedno z nejsilnějších duchovních děl poslední doby, které rezonovalo zvláště nyní, kdy jsme prožili dva roky covidové beznaděje. Česká filharmonie je provedla vysoce emotivně a ukázala, že její provedení patří k těm nejlepším.

 

117

 

Anne-Sophie Mutter patří již několik desetiletí ke stálicím mezi houslovými virtuózy. Těžko by se dal ve světě najít významnější symfonický orchestr nebo významnější dirigent, se kterým by nevystupovala, těžko by se hledalo nejdůležitější, nejznámější a v houslovém oboru základní koncertní dílo, a to od baroka až po počátek 20. století, které by neinterpretovala. Svou kariéru zahájila jako třináctiletá, a to hned v té nejvyšší umělecké kategorii – s Berlínskou filharmonií pod taktovkou Herberta von Karajana. Pod Karajanovým vedením a pod pedagogickým působením Aidy Stucki na konzervatoři ve švýcarském Winterthuru vyrostla v jednu z největších houslistek druhé poloviny 20. století. V Praze byla několikrát a vždy bylo její vystoupení doslova svátkem milovníků houslové hry. Letos přijela zahrát Dvojkoncert pro housle a violoncello a moll Johannesa Brahmse. Partnera na violoncello jí dělal mladý, třicetiletý Španěl Pablo Ferrández, stipendista projektu Mutter's Virtuosi, kterým Anne-Sophie podporuje mladé „smyčcové“ umělce. Dvojkoncert je vrcholným Brahmsovým dílem s velmi důmyslně propracovanými tématy a širokými polyfonními plochami. Housle a violoncello mezi sebou vedou dialog, aby, velice často, jeden nástroj navázal tematicky i melodicky tam, kde druhý nástroj skončil. Anne-Sophie Mutter hraje zcela suverénně, i ty nejtěžší pasáže vypadají naprosto lehce, tón ve forte zní ledově tvrdě, v pianu naopak až cudně jemně. Velmi milým překvapením byl výkon Pablo Ferrándeze, který své mentorce rozhodně nedělal ostudu, naopak jeho legáta byla skvělá, jeho technika špičková. Dialog obou nástrojů vypadal, jako by to byl jeden osmistrunný nástroj! Orchestr se sólistům plně podřídil, až jsem žasl, že stočlenný orchestr dokáže zahrát třeba pianissimo tak jemně. Byl to mimořádný zážitek. Ale na to jsme si u Anne-Sophie Mutter už zvykli, příjemným objevem byl mladý violoncellista Ferrández.

 

111

 

Manfred Honeck má rád hudbu Richarda Strausse. Příležitostí k dirigování jeho oper má ovšem minimum. Z patnácti oper, které Richard Strauss během svého života napsal, se na současné jeviště dostane Růžový kavalír nebo Ariadna na Naxu, mimořádně snad jednoaktovky Elektra nebo Salome. Ale i ty výše jmenované zařazují operní dramaturgové zřídka. Manfred Honeck tento problém vyřešil důvtipně. Spojil se s Tomášem Illem a zpracovali Straussovu Elektru do Symfonické rapsodie. Honeck s Illem pracuje pravidelně. V Illeově aranžmá jsme již slyšeli na novoročním galakoncertu Straussovu Měsíční hudbu z opery Capriccio ve světové premiéře pro lesní roh. Při zpracování symfonické rapsodie z opery Elektra uplatnili Honeck a Ille stejné postupy. Honeck je autorem koncepce a struktury, Ille provede instrumentaci a rozpracuje kompozici do detailů. Zásadním problémem je přetvoření operního díla do koncertantního tvaru tak, aby to nebylo koncertní provedení opery, ale plnohodnotné symfonické dílo. Autoři musejí změnit celkovou strukturu skladby – lidské hlasy nahrazují nástroje, mění se struktura nástrojů, propojují se jednotlivé části opery, aniž by se dbalo na souslednost. Díky této koncepci vzniká úplně nové dílo, které ovšem plně zachovává hudební jazyk původního autora. Manfred Honeck vedl orchestr ráznými gesty ke vzrušujícímu výkonu a ukázal nám tak trochu jiného Richarda Strausse.

 

123

 

*******

 

125

 

119

 

114

 

120

 

122

 

121

 

124

 

Foto: Petra Hajská

Aleš Bluma

Novinář, muzikolog, historik. 

Rodák z Brna, studoval historii, češtinu, hudební vědu a další obory. Více než tři desetiletí strávil v zahraničí, kde převážně působil v oblasti řízení mimo humanitní sféru. Po roce 1990 byl i zpět ve vlasti nejprve manažerem a pak později mimo jiné redaktorem časopisu Ekonom a Literárních novin, kde psal o vědě a kultuře. 

Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.