sobota, 15 prosinec 2018 18:23

Dvakrát do pekla se Sergejem Rachmaninovem

Autor:

 

„Rachmaninovova hudba je symfonismem pozdního romantika, hudba hledící kupředu k expresionismu.“

„Velkou posilou byli tenorista Josef Moravec a mladý slovenský barytonista Pavol Kubáň.“

„Spojnicí mezi oběma náměty je věčné zatracení, tedy peklo.“ 

 

img81468

 

Liberecký operní soubor po Rubinštejnově Démonovi opět sáhl mezi neznámá a nehraná ruská díla - a sáhl dobře. Francesca da Rimini a Lakomý rytíř, dvě aktovky Sergeje Rachmaninova, tvoří v inscenaci Lindy Keprtové celek tak propojený a díky dirigentovi Martinu Doubravskému hudebně tak podmanivý, že páteční premiéru lze nazvat nejen objevem, ale i událostí.

 

img81473

 

První z dvojice, tragický příběh, v němž Francesca a Paolo neodolají vzájemné lásce, vznikla na libreto Modesta Čajkovského, jemuž byl inspirací Dante a jeho Božská komedie. Druhá opera je psychologická freska zhrouceného vztahu syna a otce. Vychází ze stejnojmenného dramatu Alexandra Sergejeviče Puškina a hraje se nyní v českých zemích poprvé. Divadlo F. X. Šaldy si vystačilo s osvědčenými silami, k nimž patří vedle dirigenta i režisérka a kmenoví pěvci Lívia Obručník Vénosová, Csaba Kotlár, Dušan Růžička a Anatolij Orel. Velkou posilou byli ovšem tenorista Josef Moravec, patřící do Prahy a zpívající často i v Ostravě a na většině dalších tuzemských scén, a v Liberci poprvé hostující mladý slovenský barytonista Pavol Kubáň, obsazený do ústřední dvojrole Malatesty a Barona.

 

DSC3894

 

Sergeje Rachmaninova si každý spojí s klavírem. Napsal klavírní koncerty, z nichž zejména ten třetí se díky své chytlavé invenci těší mimořádné oblibě, ne nepodobné Čajkovského Koncertu b moll. Byl ve své době vynikající klavírní virtuos, cestující po světě. Byl dirigent. Komponoval i jiné věci než jen klavírní – má krásné písně, pravoslavné sborové skladby Vigilie a Liturgie Jana Zlatoústého, symfonie, kantátu Jaro, symfonickou báseň Ostrov mrtvých, poému Zvony, Rapsodii na Paganiniho téma a ze svého amerického období především skvělou partituru, svou poslední, nazvanou Symfonické tance. S hudebním divadlem si však jméno tohoto umělce spojí mnohem méně lidí. Aleko je opera, se kterou absolvoval v roce 1892 petrohradskou konzervatoř. Monna Vanna zůstala nedokončená. To je vše. Zbývají Francesca da Rimini a Lakomý rytíř, díla z let 1903 až 1905, uvedená poprvé v lednu 1906 pod autorovou taktovkou ve Velkém divadle v Moskvě. Jen pro kontext - v Rusku v té době komponoval opery Nikolaj Rimskij-Korsakov. V Evropě měly v prvních letech století premiéry Tosca, Louisa, Rusalka, Její pastorkyňa, novinkami byly rovněž opery Pelléas a Mélisanda, Salome, Adriana Lecouvrer nebo Madama Butterfly.

 

img81476

 

Rachmaninovova hudba je se svou dobou spjatá. Je to symfonismus pozdního romantika, hudba naléhavá a vášnivá, nijak impresionistická, spíše hledící kupředu k expresionismu. Martinu Doubravskému se podařilo i s nevelkým libereckým orchestrem rozpoutat a stupňovat emoce, představení mělo po ryze hudební stránce velký tah. Dobře se uplatnil i sbor, vesměs podporující právě ty stránky dramatu, které ukazují k moderně. V tišších pasážích, kdy jsou jednotlivé nástroje obnaženější, byly limity tělesa patrné, ale v převažující hutné sazbě se z orchestřiště linula hudba s velkým nasazením a podporovala vyhrocené a temné dění na scéně.

 

img81472

 

Lívia Obručník Vénosová v úloze Francesky da Rimini byla jedinou ženskou hrdinkou večera. V nejvyšších polohách je její hlas užší, ale jinak ztvárnila svou postavu naplno a sugestivně, jako ženu s velkou vnitřní silou. Ke svatbě s mrzákem a tyranem Malatestou byla přinucena lstí, domnívala se, že si bere jeho bratra Paola. V pasti skončí nakonec i podruhé. Neodolá spolu s Paolem vzájemné magické přitažlivosti a je přistižena při nevěře… Tenorista Josef Moravec dostál úkolu v pěvecky vypjatém partu velmi dobře, je to jedna z jeho nejlepších kreací. Ani postavu Paola skladatel nešetřil, v rostoucí intenzitě vášně nicméně dospěl Moravec k hranicím svého hlasu později než sopranistka – ale ani u jednoho nenastal okamžik, který by pokazil celkový dojem; oba pěvci se vyrovnali s úkolem obdivuhodně.

 

DSC3910

   

Malatesta, záporná postava par excellence, nad objímajícími se milenci triumfuje. Past svým sehraným odjezdem nastražil dobře. Pavol Kubáň má herecké charisma i pěkný a dobře vedený velký hlas, zaujal v první aktovce centrální místo. Skvělý byl ale i v druhé opeře jako „lakomý rytíř“, respektive krutý a despotický baron hromadící bohatství a opájející se mocí. Kubáň byl až démonický, obsáhl i tuto roli vyhrocenými prostředky, aniž by se vzdálil hranicím romanticky ukotveného zpěvu. Moravec v Lakomém rytíři hraje jeho syna, marně toužícího po otcově bohatství. Tato aktovka je reálnější, obsahuje i realisticky vykreslenou scénku s židovským lichvářem. Na rozdíl od první poloviny večera v tomto případě však nakonec pravé zlo dojde odplaty, hlavní postava končí v pekle.

 

DSC3923

 

Právě věčné zatracení, tedy peklo, je spojnicí mezi oběma náměty, jakkoli se zdá, že spolu dva příběhy mají pramálo společného. Od začátku, od přízračné pantomimy při předehře, až do konce je na scéně přítomno. V obou případech nad ním vládne, a to doslova, impozantní hlas Csaby Kotlára. V první polovině večera, v prologu, je Duchem Vergilia, za jehož vedení se Dante dostává mezi nešťastné duše. A je i tím, za kým se syn vydává pro pomoc a kdo tam posílá lakomého barona. Temné prostředí těch, kteří už jen vzpomínají na chvíle pozemského štěstí, jistými tahy stvořené výtvarníky scény a kostýmů Michalem Syrovým a Tomášem Kyptou, odpovídá hudbě v orchestřišti i drsným a ponurým souzvukům předepsaným sboristům. A Linda Keprtová domyslela prolnutí obou zhruba hodinových výjevů do detailů: od literatury po realitu, od odevzdání berlí po předávání balíčků s trestaneckým oděvem, od minulosti do současnosti, od nespravedlnosti po symbolickou odplatu. Podařilo se jí vytvořit jednolité divadelní představení, které ruku v ruce s velmi zajímavou neznámou hudbou drží pozornost od začátku do konce.

 

DSC3927

 

Foto: Divadlo F. X. Šaldy, Petr Veber

Petr Veber

Nepochází z uměleckého prostředí, ale k hudbě má jako posluchač i jako neprofesionální klavírista a varhaník blízko od dětství. Po gymnáziu vystudoval hudební vědu na Karlově univerzitě. Od poloviny 80. let působí jako novinář, hudební a operní kritik a autor textů o hudbě a hudebnících. Přes dvacet let byl zpravodajem ČTK zaměřeným na hudbu, kulturu a církve, od roku 2007 pak deset let v Českém rozhlase vedl hudební redakci stanice Vltava, pro kterou nadále pracuje jako publicista. Současně je jedním z dlouholetých průvodců vysíláním Českého rozhlasu D-dur, digitální stanice klasické hudby. Od 80. let vedle zaměstnání nepřetržitě přispívá do odborných českých hudebních měsíčníků, deníků i časopisů. Připravoval rozhovory a psal hudební reflexe do Lidových a Hospodářských novin, publikuje v Týdeníku Rozhlas i na internetu, píše texty k programům koncertů i obalům CD. Je autorem knihy Václav Snítil a jeho půlstoletí české hudby. Klasickou hudbu považuje za nenahraditelnou součást lidského života a snaží se o tom nenásilně přesvědčovat ostatní. Za hudbou cestuje stejně nadšeně, jako rád chodí po horách a fotografuje. Vážnou hudbu všech období, forem a žánrů ještě stále vyhledává, s potěšením poslouchá a dál poznává. V červnu 2018 se proto stal spoluzakladatelem hudebního portálu KlasikaPlus.cz...

Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.