úterý, 11 leden 2022 09:43

Tak se hraje Mozart!

Autor:

„Julian Rachlin patří k těm umělcům, o nichž se říká, že když se rozdával talent, byli nejméně dvakrát.“

„A po dlouhé době, kdy jsem měl připomínky k některým Mozartovským interpretacím našich orchestrů, musím konstatovat, že to byl přesně takový Mozart, jak se má hrát.“

„Julian Rachlin také zvolil ostré dynamické přechody, které se mi do romantismu moc nehodily.“

 

100

 

Covid mění dramaticky dramaturgické plány. Ruší se koncerty. Některé bez náhrady, vystupující umělci mají tak nabité diáře, že se nenajde žádný možný náhradní termín. Jiné se podaří přesunout. Mezi nimi, k velké radosti pražského publika, byl i „mozartovský“ koncert PKF — Prague Philharmonia v pražském Rudolfinu 9. ledna 2022. Sice na něj publikum čekalo od května 2020 jeden a půl roku, ale stálo to za to. Skvělý program, špičkoví sólisté. Však také Rudolfinum praskalo ve švech.

Julian Rachlin patří k těm umělcům, o nichž se říká, že když se rozdával talent, byli nejméně dvakrát. Část talentu zdědil, oba jeho rodiče jsou hudebníky. Samozřejmě, měl také skvělé učitele – ve Vídni Borise Kuschnira, v New Yorku Pinchase Zukermana, ale bez mimořádného talentu by sotva stál ve třinácti letech na pódiu Zlatého sálu vídeňského Musikvereinu aby zahrál s Vídeňskými filharmoniky pod taktovkou Riccarda Muttiho Mozartův Houslový koncert G dur. Od té doby si vybudoval světovou proslulost, a to nejen jako houslista, ale také jako dirigent. Na pódiu se také seznámil se svou manželkou, kanadskou houslistkou a violistkou Sarah McElravy, a poněvadž světová hudební literatura má řadu koncertů pro housle a violu, mají možnost vystupovat spolu. Eventuálně jim některý ze soudobých skladatelů napíše koncert přímo na tělo, jako třeba Krzysztof Penderecki a jeho Concerto Doppio per violino, viola ed orchestra z roku 2012 nebo Richard Dubugnon a jeho Violiana. Mezi skladby, které již léta hrají s velkým úspěchem po celém světě, patří i Koncertantní symfonie pro housle, violu a orchestr Es dur Wolfganga Amadea Mozarta, kterou zahájili nedělní koncert v Rudolfinu.

 

101

 

Při své třetí návštěvě Paříže, nepříliš povedené, se Mozart seznámil s novým hudebním žánrem, koncertantní symfonií, která spojuje do té doby dva specifické žánry – symfonii a instrumentální koncert. Jeho první pokus o tento žánr nebyl moc úspěšný, zato druhý pokus, Koncertantní symfonie pro housle, violu a orchestr, kterou už psal po návratu do Salzburku, uspěl. Mozart má třiadvacet let, má za sebou už dlouhou kariéru a jeho skladby jsou hudebně vyzrálé. Uplatňuje se v nich vliv „mannheimské školy“ což je patrné především v dynamice. PKF - Prague Philharmonia ve svém složení odpovídala Mozartově předpisu – smyčcová sekce doplněná dvěma lesními rohy a dvěma hoboji. Julian Rachlin nastoupil ve dvojroli – dirigenta i sólisty. Abych řekl pravdu, moc jsem si to neuměl představit, jak bude dirigovat i hrát. A upřímně řečeno, spíše hrál, než dirigoval. Samozřejmě v úvodu allegra maestoso dal nástup a než se housle a viola připojily k tutti, tak i skutečně dirigoval, pak ale se musel věnovat především houslím a jeho „dirigování“ v době, kdy měly housle pauzu, působilo spíše rušivě. Naopak je třeba vyzvednout celý orchestr, který přesto, že hrál vlastně bez dirigenta, nezakolísal, měl přesné nástupy, souhra byla velmi dobrá jak mezi jednotlivými skupinami, tak se sólisty. Zcela jistě s ním Rachlin dobře pracoval při zkouškách. A po dlouhé době, kdy jsem měl připomínky k některým Mozartovským interpretacím našich orchestrů, musím konstatovat, že to byl přesně takový Mozart, jak se má hrát. Rachlin i McElravy hráli soustředěně, pevně, živě a jasně, technicky bezchybně, při zavřených očích by posluchač ani nepoznal, že Rachlin mezitím i diriguje. Rachlin je brilantní houslista, třeba legato v Andante bylo přímo skvostné. McElravy měla violu přeladěnou na D dur, aby lépe souzněla s houslemi, což se zvlášť ukázalo v závěrečném Prestu.

 

102

 

Franz Schubert se narodil šest let po smrti Mozarta, a i když ještě zažil pozdní klasicismus, jeho dílo je již signálem nástupu romantismu – se svou rozervaností, chmurami a změnami nálad, melancholií i láskou šťastnou, ale hlavně nešťastnou. To vše se odráží i v jeho Symfonii č.7 h mollNedokončené“. Jen tak na okraj – v číslování Schubertových symfonií je neuvěřitelný zmatek. Pro jedny je Symfonie h mollNedokončená“ číslo 7, pro jiné zase č. 8. Ať tak či onak, je to nádherná melodická skladba, u níž nevíme, proč ji Schubert nedokončil. Tentokrát PKF - Prague Philharmonia nastoupila kompletní a ukázala, že její dechová sekce je rovněž výtečná. Mimořádně je třeba vyzvednout výkon hobojisty Jana Součka, stejně jako celou skupinu prvních houslí (koncertní mistr Jan Fišer). Trochu mne zklamala violoncella. Nevím, jestli to byl záměr dirigenta, nebo fakt, že violoncellovou skupinu tvořila pouze čtyři violoncella, ale v andante con moto, kdy si hlavně violoncella předávají téma s dechovými nástroji, zněla violoncella tišeji než dechy, ubíralo to na plasticitě a dost to snižovalo zážitek z jedné z nejhezčích pasáží v Schubertově tvorbě. Julian Rachlin také zvolil ostré dynamické přechody, které se mi do romantismu moc nehodily. Zvláště druhá věta má být plná lyrismu a k lyrismu ostré přechody moc nejdou.

 

104

 

Chuť jsme si spravili na dalším Mozartově díle – Symfonii č.41 C durJupiter“, snad největší Mozartova symfonie, která předznamenala další vývoj žánru. Majestátní, triumfální, strhující. To samé se dá říci i o výkonu dirigenta a orchestru. Jestliže se mi v Schubertovi ostrá dynamika nelíbila, zde naopak byla na místě, dirigent ji perfektně využíval, silně odstíněné forte a piano zvýrazňovalo melodii a umožňovalo dynamické odstínění frází. Julian Rachlin zvolil rychlejší tempa, i to bylo ale celkem nejen v intencích Mozartova předpisu, ale umožnilo to vytvářet větší celky uvnitř skladby. Orchestr hrál velmi soustředěně, přitom skutečně lehce. I ty nejrychlejší pasáže zvládal brilantně. Obzvláště se blýskl v závěrečném fugatu. Opět musím konstatovat – ano, takhle se má hrát Mozart!

 

106

 

Foto: Ivan Malý

Aleš Bluma

Novinář, muzikolog, historik. 

Rodák z Brna, studoval historii, češtinu, hudební vědu a další obory. Více než tři desetiletí strávil v zahraničí, kde převážně působil v oblasti řízení mimo humanitní sféru. Po roce 1990 byl i zpět ve vlasti nejprve manažerem a pak později mimo jiné redaktorem časopisu Ekonom a Literárních novin, kde psal o vědě a kultuře. 

Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.