KlasikaPlus.cz© - portál o klasické hudbě

PORTÁL O KLASICKÉ HUDBĚ

...váš vyladěný partner

english

Così fan tutte aneb Škola milenců aneb Hra s ohněm english

„Od předehry až po poslední tóny je z orchestřiště slyšet přesná hra, plná detailních akcentů a vzruchů, bravurní, vtipná, živá, lyrická i dramatická.“

„V roli Fiordiligi dominovala premiérovému představení Kateřina Kněžíková, nejzkušenější ze sólistů.“

„Takové že jsou všechny? Proboha, proč to zjišťovat!“

Opera pražského Národního divadla má od soboty na repertoáru druhé ze tří děl, která zkomponoval Wolfgang Amadeus Mozart na libreta Lorenza Da Ponte: mistrovské hudební divadlo s názvem Così fan tutte – Takové jsou všechny. Dirigent Karsten Januschke inscenaci podpírá mimořádně zřetelným a detailně dokonalým hudebním nastudováním. Ani trochu nejde jen o lehkovážnou buffu. Možná v první polovině. Později aktérům nebezpečné hry s city trochu tuhne úsměv a režisérka Tatjana Gürbaca traktuje hru tak, že znejistí i posluchače.

Předpředposlední ze dvou desítek Mozartových oper je komorním příběhem šesti postav: skeptického a cynického provokatéra Dona Alfonsa, prodejné komorné Despiny, dvou nic netušících sester a dvou mladíků, jejich snoubenců, kteří lehkovážně přistoupí na sázku – a potupně ji prohrají. Dívky, o jejichž věrnosti jsou skálopevně přesvědčeni, se nakonec nechají svést. Jedna dřív, druhá jen o něco později… Takové že jsou všechny? Proboha, proč to zjišťovat!

Mozartova opera, dramma giocoso, je hudebně mistrovská, dokonalá, napsaná s jistotou a s porozuměním pro psychologii. Dirigent Karsten Januschke dokázal z orchestru Národního divadla dostat maximum a tento dojem tak zcela podpořit a potvrdit. Od předehry až po poslední tóny je z orchestřiště slyšet přesná hra, plná detailních akcentů a vzruchů, bravurní, vtipná, živá, lyrická i dramatická. Má spád a pointy, nese inscenaci kupředu. A zpěváci, vedeni režií k podrobnému hraní bez póz a klišé, bez okamžiků bezradnosti, k tomu dodávají propracované, uvěřitelné výkony, v nichž jde zpěv a herectví ruku v ruce s velkou přirozeností. Všech šest v rolích v sobotu debutovalo.

V roli Fiordiligi dominovala premiérovému představení Kateřina Kněžíková, nejzkušenější ze sólistů. Mozarta už sice opouští, dospěla k Rusalce, Kátě a Juliettě, ale – jak se ukázalo – návrat je možný. Zralý, obohacený o další schopnosti zahrát prožitky, nadále stylový. Jde o typ role. Fiordiligi vhodná je. Kateřina Kněžíková dovede být rozverná i dojatá, nevážná i vážná, rozhodná i nerozhodná, věrná i nevěrná. Obě známé árie naplnila bohatými emocemi a skvěle dostála jejich pěveckým a výrazovým nárokům. Islandská mezzosopranistka Arnheiður Eiríksdóttir za ní nezůstávala pozadu. Mladistvá, hravá, hlasově nedominující, ale dostatečně spolehlivá a výrazná, tvořící na jevišti jako Dorabella se sestrou nerozlučnou dvojici.

Lukáš BařákPetr Nekoranec jako Guglielmo a Ferrando byli skutečnými kumpány a v prvním dějství řádili. V druhém však už trpěli… Mladý barytonista naprosto využil příležitost, uplatnil v širokém rejstříku měkčí i značně důrazný projev, zpíval neakademicky a dobře hrál. Jasná velká naděje české opery. Tenorista Nekoranec je neméně dobrý komediant a svůj hlas evidentně dynamicky v dolní části polohy posiluje. Ideálně by mohl posílit rovnější tón. Všichni čtyři jsou na pódiu v hnutích mysli uvěřitelní a děj, který by mohl být v jiném pojetí zdlouhavý, vynalézavými peripetiemi naprosto zachraňují.

Jiří Hájek zpíval tento večer Dona Alfonsa v indispozici, ale představení obětavě umožnil a rozhodně nijak nepoškodil, třebaže si některé pasáže upravoval. V menší roli Despiny se herecky chytlavě (ale pěvecky méně zajímavě) uplatnila docela šikovně Pelageja Kurennaja, která už v Praze v roce 2019 zdařile ztvárnila titulní roli ve Ščedrinově Lolitě.

Náznaková scéna je dílem Ingrid Erbové, současně autorky kostýmů. Německá režisérka Tatjana Gürbaca, v českém prostředí pracující poprvé, dokázala v dané scénografii rozehrát libreto Mozartovy opery nekonečným počtem drobných a přesných nápadů, ani trochu samoúčelných. Neřešila převleky, nehrála si s rokokovými reáliemi, mnohé z těchto v podstatě vnějškových věcí nechala na divákově fantazii. Soustředila se, mimořádně pečlivě v souladu s textem i hudbou, na podrobné a přirozené hraní, na neokoukaná ztvárnění a řešení situací, na názornost a logičnost gest, na hravost a na překvapivé gagy. Až do posledních taktů, během kterých vypointovala předpokládané vyústění příběhu, nenechává nic náhodě. A šestice premiérových představitelů hrála a zpívala v souladu s jejími představami – zdálo se – velmi ochotně.

Existují inscenace Così fan tutte, kde Fiordiligi a Dorabella zkoušku prokouknou a dají svým partnerům za vyučenou. Děj má pak ale v každém případě končit svatbou a radou, ať bereme život s nadhledem. Pražská inscenace končí spíše rozčarováním, možná dokonce zmarem. Páry v tu chvíli nejsou ani trochu šťastné… Realisticky otevřený konec. Ani trocha iluzí.

Za vyučenou dostávají všichni. Včetně publika. To, nad čím se celý večer usmívalo, totiž vůbec není k smíchu. Říká se tomu hra s ohněm nebo dráždění hada bosou nohou. Vypadá to zábavně. Je to napínavé. Nic vážného se přece stát nemůže. Je to na jistotu. Ani jedno, ani druhé ale většinou člověku nevyjde…

Foto: Zdeněk Sokol

Petr Veber

Novinář, hudební kritik

Nepochází z uměleckého prostředí, ale k hudbě má jako posluchač i jako neprofesionální klavírista a varhaník blízko od dětství. Po gymnáziu vystudoval hudební vědu na Karlově univerzitě. Od poloviny 80. let působí jako novinář, hudební a operní kritik a autor textů o hudbě a hudebnících. Přes dvacet let byl zpravodajem ČTK zaměřeným na hudbu, kulturu a církve, od roku 2007 pak deset let v Českém rozhlase vedl hudební redakci stanice Vltava, pro kterou nadále pracuje jako publicista. Současně je jedním z dlouholetých průvodců vysíláním Českého rozhlasu D-dur, digitální stanice klasické hudby. Od 80. let vedle zaměstnání nepřetržitě přispíval do odborných českých hudebních měsíčníků i do deníků a dalších časopisů. Připravoval rozhovory a psal hudební reflexe například do Lidových a Hospodářských novin a do Týdeníku Rozhlas, publikoval na internetu. Píše texty k programům koncertů i obalům CD. Je autorem knihy Václav Snítil a jeho půlstoletí české hudby. Klasickou hudbu považuje za nenahraditelnou součást lidského života a snaží se o tom nenásilně přesvědčovat ostatní. Za hudbou cestuje stejně nadšeně, jako rád chodí po horách a fotografuje. Vážnou hudbu všech období, forem a žánrů ještě stále vyhledává, s potěšením poslouchá a dál poznává. V červnu 2018 se proto stal spoluzakladatelem a spolumajitelem hudebního portálu KlasikaPlus.cz...



Příspěvky od Petr Veber



Více z této rubriky