„Ceysson veškeré technické nástrahy zvládal s takovou lehkostí, až by mohli posluchači zkonstatovat, že je to vlastně ‚brnkačka‘.“

„Jeho technické možnosti jsou prakticky neomezené, avšak nestaví techniku na odiv, ale využívá ji jako prostředníka pro tvoření hudby.“

„SOČR a Karabits představili posluchačům autora i dílo, které by jinak neměli možnost vyslechnout. Dramaturgicky poněkud riskantní tah se tak ukázal velmi hodnotným.“

Na první pondělí roku 2022 připravil Symfonický orchestr Českého rozhlasu pod taktovkou Kirilla Karabitse s harfistou Emmanuelem Ceyssonem koncert v Rudolfinu nazvaný „Harfa Emmanuela Ceyssona“. Mimo harfový koncert Reinholda Glièra zazněly také méně známé skladby Rodiona Ščedrina a Borise Ljatošinského. Ceysson i SOČR se předvedli ve vrcholné formě, ke které zcela jistě přispěl i charismatický dirigent Kirill Karabits.

Kdybych měl jedním slovem popsat včerejší koncert Symfonického orchestru Českého rozhlasu pod taktovkou Kirilla Karabitse, bylo by to slovo „náročný“. Pro všechny zúčastněné: interprety, posluchače i jejich ušní bubínky. Program dramaturgicky vypadal na první pohled velmi zajímavě, logicky a objevně: Ščedrin, Glière a Ljatošinskij. Všechno de facto sovětští autoři, s výjimkou Glièra, který by se částí své tvorby dal zařadit ještě do carského Ruska, a skladby vzniklé v rozpětí pětadvaceti let (1938-1963). Na druhý pohled už se však logika dramaturgie tak logicky nejevila – i když vazby mezi díly bychom našli, je otázkou, zda jejich hledání není přeci jen trochu „násilné“.

Úvodní skladba večera, zhruba desetiminutový Koncert pro orchestr č. 1 „Zlobivé častušky“ Rodiona Ščedrina z roku 1963, je v kontextu večera nejmladší a také stylově nejkontrastnější. Navíc svou hravostí a satirou zcela vybočuje. V podání SOČRu vyzněla trochu plaše a různé vtípky, které vrství Ščedrin jak kontinuálně, tak simultánně, místy nevyzněly natolik surově, jak bych si přál. Právě všelijaké rytmické posuny, kdy se v zásadě primitivní „častuškovské“ melodie perou s jiným primitivním přiznávkovým doprovodem, ať už v bitonalitě, nebo v rytmickém posunu, kdy těžké doby doprovodu nesedí s těžkými dobami melodie a podobně, proběhly – dle mého soudu – bez kýžené nadsázky. Dlužno dodat, že skladba je nesmírně virtuózní pro všechny nástrojové skupiny a nepatří k mnohokráte obehranému repertoáru. Z tohoto pohledu se s ní interpreti vypořádali nadmíru dobře a s přehledem.

Druhou skladbou, která byla také pro mnohé posluchače hlavním lákadlem tohoto koncertu, byl Koncert pro harfu a orchestr Es dur, op. 74 Reinholda Glièra z roku 1938. Sólového partu se ujal mladý francouzský harfista Emmanuel Ceysson. Toho předcházela pověst špičkového hráče světových kvalit, čerstvě jmenovaného prvním harfistou Losangeleské filharmonie. A tato pověst nelhala. Glièrův koncert patří k nejhranějším, ale zároveň technicky nejnáročnějším koncertům pro tento nástroj. Však harfa hraje až na několik málo taktů pořád a jedna nástraha střídá druhou. Ceysson posluchače zaujal od prvních tónů, kdy dokázal zpěvně vyklenout hlavní akordické téma. Barevnost a znělost, s jakou nás provázel celou skladbou, byla nesmírně příjemná. Veškeré melodické fráze byly vystavěny s potřebnou dlouhodechostí, tolik charakteristickou pro ruskou melodičnost. Na druhé straně všechny technické nástrahy zvládal s takovou lehkostí, až by mohli posluchači zkonstatovat, že je to vlastně „brnkačka“. Není!

V případě harfových koncertů se leckdy stává, že dirigent neudrží orchestr na uzdě – a ten harfu překrývá. Karabits však dokázal balanc orchestru a sólisty korigovat nesmírně pečlivě, takže sólový nástroj bylo vždy slyšet dobře a zřetelně. V některých místech první věty jsem si skoro říkal, že bych si jednotlivé sólové vstupy dřevěných dechů dokázal představit i prezentnější… Pro mě osobně byla vrcholem nádherná druhá pomalá věta, téma s variacemi. Zde jsme si mohli vychutnat přirozeně zahranou kantilénu i výstavbu jednotlivých variací, včetně brilantní páté variace, v níž bylo zvolené tempo skutečně obdivuhodné. Rád bych vyzdvihl i výstavbu celé variační věty, která ne vždy působí tak přirozeně – tentokrát jsme byli svědky logického vývoje a přirozené formální klenby.

Závěrečná věta mi přišla zprvu poněkud zbrklá a dramatičtější, než bych si od Allegra giocosa představoval. Její tempo se však po několika taktech stabilizovalo, takže druhé uvedení folklorně znějícího tématu už vyznívalo prostě a přirozeně – zkrátka giocoso. Třetí věta vyzněla celkově bravurně a triumfální závěr sklidil zasloužené dlouhotrvající ovace. Díky nim se rozhodl Ceysson přidat nádhernou miniaturu Gabriela Fauré Une châtelaine en sa tour, v níž naplno ukázal svou schopnost klenutí melodických frází a diferenciace pásem, včetně krásně znějících flažoletů.

Pokud je stále harfa vnímána jako poněkud druhořadý nástroj, který je oproti jiným stavěn do sólové pozice méně často, současná generace mladých harfistů nás přesvědčuje, že tomu tak není. Neměli bychom zapomenout na českou harfistku Janu Bouškovou, která je velkou propagátorkou svého nástroje a nepochybně ovlivnila mnoho mladých hráčů, aby šli také touto cestou. Emmanuel Ceysson jí rozhodně jde. Jeho technické možnosti jsou prakticky neomezené, avšak nestaví techniku na odiv, ale využívá ji jako prostředníka pro tvoření hudby – s pokorou, emocionalitou a nesmírnou energií.

Druhá polovina koncertu patřila Symfonii č.3 h moll op. 50 Borise Ljatošinského z roku 1951 s podtitulem „Mír zvítězí nad válkou“. Tento ukrajinský autor patřil ve své době k předním skladatelům, avšak u nás je jeho jméno prakticky neznámé. Ve světě se mu postupně dostává zasloužené pozornosti, i díky dirigentovi večera Kirillu Karabitsovi, který jeho díla soustavně provádí a nahrává. Zvolená symfonie by se dala zjednodušeně, ale pregnantně popsat jako „kláda“. Čtyřvěté dílo trvající tři čtvrtě hodiny je z kompozičního hlediska mistrovskou ukázkou monotematičnosti. Ta zajišťuje na jednu stranu excelentní soudržnost napříč celou skladbou, na druhou stranu může být i interpretačním oříškem, právě pro jisté riziko vyčerpání nosnosti témat. V případě této interpretace tomu tak nebylo, možná jen místy bych si dokázal představit větší variabilitu a vývoj při opakování jednotlivých témat. Otázkou je, zda je to ale vůbec v takto rozsáhlé skladbě možné.

První věta je značně polyfonní a polyrytmická a jednotlivá témata, která nejprve zaznějí samostatně, posléze autor zpracovává v nápaditých kontrapozicích, díky kterým vznikají působivé vztahy a rozpory. V této větě mi místy chyběla jasnější výstavba, témata jako by zaznívala občas až chaoticky přes sebe bez jejich vzájemné hierarchizace. Jednotlivé vrcholy si leckdy byly dost podobné, ačkoliv k nim bylo dospěno z různých situací a kontextů. Oproti tomu druhá věta, která se klene nad třítónovým ostinátem sestávajícím z klesající septimy a vzestupné tercie, byla nadmíru působivá. Zdánlivě klidná věta s občasnými vzruchy se plíživě dostala až ke svému excitovanému vrcholu, aby se následně opět uklidnila. Lyrické téma, které už zaznělo v první větě, bylo nyní zpracováno nově a barevněji, procházelo různými nástroji a skupinami. Zde bych obzvláště vyzdvihl skupinu dřevěných dechů.

Třetí věta, jakési scherzo, stojí v prudkém kontrastu ke druhé větě, avšak zběsile zpracovává její třítónový ostinátní motiv. A do této vřavy vstupuje lyrické kantabilní téma, které nám přivane dobu ruského romantismu. Zde jsem si jasně uvědomil onu vazbu mezi Glièrem a Ljatošinským – právě v oné dlouhodechosti melodií a tom typicky ruském patosu.

Závěrečná věta pak dramaticky navazuje tam, kde předchozí věta končí, aby nás konečně dovedla k triumfálnímu chorálu v H dur – vítězství míru nad válkou. Tento monumentální závěr symfonie i celého koncertu byl rozhodně vyvrcholením: zvukovým, dynamickým, emocionálním. V celé symfonii je značně exponovaná skupina žesťových nástrojů a nyní dostala možnost předvést své maximum.

Kdybychom hodnotili provedení této symfonie jako provedení repertoárové skladby, kterou každý hráč v orchestru zná a mnohokrát již měl možnost ji hrát, jistě by se dalo zajít do větších detailů, poukázat na místy nejistou intonaci, tu a tam na nesouhru či rytmickou nepřesnost. Avšak takový náhled by byl chybný! Jsem přesvědčený, že drtivá většina hráčů, ne-li všichni, do tohoto koncertu Ljatošinského jako skladatele neznala, tím spíše nehrála jeho symfonii. A tento pohled pak nutí ocenit neskutečné nasazení a profesionalitu, které orchestr předvedl. Rozhodně provedli s dirigentem Karabitsem toto monumentální dílo tak, že zapůsobilo, s plným odhodláním, pochopením a energií. Za to jim rozhodně patří upřímný obdiv a poděkování.

Vrátím se na závěr ještě k dramaturgii. Jak už bylo naznačeno, vazby mezi vybranými skladbami existují, i když nejsou natolik zjevné: smysl pro velká gesta, typicky ruskou emocionalitu a velkodechou melodii. Na druhé straně si stále kladu otázku, zda je zvolená Symfonie č. 3 Borise Ljatošinského vhodným titulem na zahajovací koncert roku. Tím spíš, když je postavena do kontrapozice Ščedrinovým „Zlobivým častuškám“ a Glièrovu Harfovému koncertu. Není divu, že po první půlce už tak nezaplněné hlediště ještě mírně prořídlo – hlavním lákadlem byl Ceysson.

Oproti tomu se mi naopak jeví jako velmi pozitivní fakt, že SOČR a Karabits představili posluchačům autora i dílo, které by jinak neměli možnost vyslechnout. Dramaturgicky poněkud riskantní tah se tak ukázal velmi hodnotným. Budu věřit, že podobně objevných dramaturgií bude přibývat.

Foto: Vojtěch Brtnický