„Koncert nabídl během devadesáti minut i s přídavky třináct pěveckých čísel, vrchovatou porci operní a operetní hudby.“

„Nejsilnějším okamžikem večera byla slavná árie, kterou zpívá Tosca v osudovém dějovém pozastavení v druhém jednání Pucciniho opery.“

„S intermezzem v podobě operně zazpívané Dvořákovy písně ´Když mne stará matka´ směřoval koncert k odlehčenějšímu, okázalému a efektnímu repertoáru.“

Kralující diva počátku jedenadvacátého století. To je jeden ze superlativů provázejících sopranistku Annu Netrebko. Platí už dvě desetiletí. V posledních letech jí stojí po boku v životě a často i na pódiích tenorista Yusif Eyvazov. Oba se objevili poslední prosincové pondělí v pražském Obecním domě, aby operním koncertem ozdobili závěr roku 2021, i v hudbě pořádně turbulentního. S kontextem celosvětové koronakrize se několikeré změny termínů a programu pojí vcelku logicky.

Koncert Anny Netrebko a Yusifa Eyvazova, doprovázený orchestrem PKF-Prague Philhamornia, byl nakonec bez přestávky. Nabídl během devadesáti minut i s přídavky třináct pěveckých čísel, vrchovatou porci operní a operetní hudby doplněnou dvěma orchestrálními vstupy. Byly to dvě třetiny původně uvažovaného rozsahu. Důvodem úspornější varianty se stalo jak onemocnění jejich ohlášeného hosta, barytonisty Elchina Azizova, tak opatrnost pořadatelů, snažících se kvůli covidu eliminovat přestávkové kontakty. Nicméně tlačenici nadšeného publika, v šatnách po koncertě tělo na tělo, už ovlivnit nemohli…

Anna Netrebko zpívala v Praze od roku 2012 počtvrté. V paměti je její ztvárnění titulní role v koncertním uvedení Čajkovského opery Jolanta, vystoupení na festivalu Prague Proms se třemi dalšími pěveckými hvězdami i recitál s klavíristou Malcolmem Martineau před třemi roky. Dosavadní sérii korunovala konečně takovým programem, ve kterém byla skutečně tou jedinou – a s orchestrem. Hýřila temperamentem, úsměvy a krásným hlasem, o hodně dramatičtějším než kdysi, ale stále schopným i podmanivého ztišení.

Pohybovala se po pódiu od pravého k levému okraji a zpět, měnila šaty, pózovala pod Šalounovým sousoším a posílala publiku vzdušné polibky. Yusif Eyvazov v samostatných číslech i v duetech nezůstával v ničem pozadu. Je sebejistým profesionálem s velkým zvukovým objemem, pevnými výškami a se schopností zahrát emocionální naléhavost. Oproti své partnerce nicméně nevlastní tak barevně jedinečný a podmanivý hlas, který by se s naprostou samozřejmostí nutně musel všem a ve všem bezvýhradně líbit.

Žádný výstup, ani první číslo, nebyl ničím polovičatým či zahřívacím; oba pěvci přišli odvážně hned na začátku s duetem z Verdiho Otella, který je vzdálen jakékoli povrchnosti. Anna Netrebko je jako představitelka Desdemony na hranici, za kterou už by ztratila kontakt s ideálem. Obdařuje roli i přes velikost svého hlasu krásnými piany v horních polohách a poutá pozornost charakteristicky temnějšími tóny v polohách spodních. Její partner, který se od ideálu vysoce dramatické, temné role vzdaluje směrem ke svému přece jen ještě světlejšímu základu, by však paradoxně býval mohl v hlase najít na klíčovém místě dvojzpěvu větší míru zjihnutí.

Ve dvojzpěvu z Pucciniho Bohémy byla sólistka jako Mimi už mimo svůj nejvlastnější aktuální profil a ani tenorista nenabídl úplně bezstarostný a okouzleně jemný projev; ale odvedli i tak dobrou práci. Lady Macbeth ze stejnojmenné Verdiho opery sopranistce v současné době sedí mnohem víc, ve výrazné studii dala hlasově i herecky nahlédnout do temné duše silné a výrazné ženy. Nejsilnějším okamžikem večera byla ovšem slavná árie Vissi d´arte, kterou zpívá Tosca v osudovém dějovém pozastavení v druhém jednání Pucciniho opery. Anna Netrebko má momentálně schopnost najít v hlase ve skvělém poměru velkolepou tragičnost, zoufalost, rozhodnost a vášeň, zdrženlivost a výbušnost i záblesk vzpomínek na nevinnost. Vyzařuje autoritu, budí respekt, má vznešenost a charisma. Árie byla krásnou ukázkou jejího celosvětově oceňovaného umění dramatického zpěvu, ve kterém sopranistka směle hledí k opravdu dramatickým rolím, ale ještě zdaleka neztratila vše z předchozího oboru.

Na slavných tenorových áriích z Verdiho Trubadúra a Puciniho Tosky v podání Yusifa Eyvazova nejzřetelněji vyvstaly na povrch limity, který vykazoval tento večer dirigent Michelangelo Mazza. Nevedl orchestr s nadhledem a hlavně tak náruživě, jak by bylo třeba, aby s podporou vyprofilovaného symfonického zvuku Manrico vyzpíval svou výzvu k boji ve strhujícím emocionálním vzepětí a aby Cavaradossi svůj povzdech před popravou podal nikoli idylicky, ale naopak veristicky, skutečně srdceryvně…

S intermezzem v podobě operně zazpívané Dvořákovy písně „Když mne stará matka“, kterou Anna Netrebko natočila s PKF už v roce 2008 na svou desku Souvenirs, směřoval koncert k odlehčenějšímu, okázalému a efektnímu repertoáru: k roztančené Arditiho valčíkové písni „Polibek“, ve které si zahrál i dirigent, k písním Ernesta De Curtise a ke dvěma společným výstupům obou pěvců na místě přídavků – duetu z Lehárovy Země úsměvů a z Verdiho Traviaty. Sólisté se vydávali naplno, sál oprávněně bouřil. Pod hlavičkou Nachtigall Artists se uskutečnil další z večerů, které z Prahy alespoň občas – v obdobích mezi velkými festivaly a ojedinělými abonentními koncerty – činí tím nejmarkantnějším způsobem, totiž prostřednictvím operních koncertů, hudební metropoli s opravdu světovým rozhledem.

———- 

P. P. S. – S Eyvazovem koncertovala A. Netrebko v Praze už v listopadu 2019, ale v režii jiné agentury. Její nynější vystoupení tedy bylo ve skutečnosti už pátým. 

Foto: Petr Dyrc