„Původně ohlášený Apollon Quartet musel být nahrazen Wihanovým kvartetem.“

„Z toho vycházel Michal Novenko, který skladbu očistil od Janáčkových zásahů, respektoval Martinů pokyn da capo, napsal nový závěr a přepracoval dynamiku a tempa.“

„Nesmírně obtížný klavírní part zvládal Ivo Kahánek s neuvěřitelnou lehkostí, Wihanovci hráli jak z jiné dimense.“

Pražané, milovníci vážné hudby, si skutečně nemohou stěžovat na nedostatek festivalů, specializovaných abonentních cyklů a tematicky zaměřených koncertů. Najít mezi nimi festival, který by vybočoval z řady, není jednoduché. Jedním z nich jsou Dny Bohuslava Martinů, tematicky zaměřený na dílo tohoto skladatele, jeho vrstevníky, přátele i eventuální učitele. Z původních 10 plánovaných koncertů (psali jsme o nich ZDE, ZDE a ZDE) musel být jeden z důvodů onemocnění covidem a karantény orchestru zrušen. Finálový koncert zazněl 17.12., samozřejmě v sále Bohuslava Martinů na pražské HAMU.

Covid zasáhl i do obsazení finálového koncertu. Původně ohlášený Apollon Quartet musel být nahrazen Wihanovým kvartetem (Leoš Čepický, housle, Jan Schulmeister, housle, Jakub Čepický, viola, Michal Kaňka, violoncello). Dramaturgie programu se měnit nemusela, Wihanovci provedli Smyčcový kvartet č.2, H150 Bohuslava Martinů tak, jak bylo plánováno. Smyčcový kvartet č.2 vznikl za stipendijního pobytu Bohuslava Martinů v Paříži v době, kdy se vytvářel jeho hudební jazyk. Paříž ve dvacátých letech minulého století byla centrem světové kultury, dozníval impresionismus a expresionismus, v plném rozkvětu byl dadaismus a v největším rozmachu surrealismus. Všechny tyto proudy Martinů vstřebával a přetavoval do své hudby. Odloučení od českého kulturního prostředí – do Československa zajížděl jen na krátké pobyty – ho kuriózně přivedlo i k zájmu o českou a moravskou lidovou hudbu. To vše je patrné i v jeho Smyčcovém kvartetu č. 2. Wihanovo kvarteto patří k našim nejprestižnějším komorním souborům koncertujícím možná víc v cizině než u nás doma. Každý jeho člen je špičkovým sólovým hráčem, přitom se však dokáže podřídit požadavkům komorní hry. Vůbec nebylo poznat, že vlastně zaskakují na poslední chvíli. Vše bylo dokonale propracované, výtečně odlišili střídání nálad v jednotlivých částech kvarteta, sólo v Allegru provedl Leoš Čepický výborně, prostě nebylo co vytknout.

Do programu byla dodatečně zařazená skladba Karla Husy Postcard from Home, Kadence J.H. v podání Jiřího Hlaváče na saxofon a Ivo Kahánka na klavír. Dvacet let po Bohuslavu Martinů přichází studovat kompozici do Paříže o dvě generaci mladší Karel Husa. Má štěstí, že i v poválečné době je Paříž plna kulturního kvasu, a navíc je mu umožněno studovat skladbu u Arthura Honeggera. A protože náhoda přeje připraveným, když se jedno z jeho raných děl, Sonatina, dostalo do rukou Nadii Boulanger, ta si ho vybrala jako jednoho ze svých žáků. V roce 1954 odchází na pozvání Cornellovy univerzity do USA vyučovat skladbu a dirigování, katedru vedl 38 let. Jestliže ho z dob jeho studií na pražské konzervatoři ovlivňovali Vítězslav Novák a Leoš Janáček, ze zahraničních pak Igor Stravinský a Béla Bartók a jejich příchylnost k lidové hudbě, v Paříží je pod vlivem Honeggera a v jeho díle se objevuje atonalita, dodekafonie a serialismus. Postcard from Home (Pohlednice z domova) je sice založena na dvou lidových písních z Moravy, které jsou ovšem zpracovány s jemnou disonancí, i když ne zcela atonálně. Husa jako vysokoškolský profesor psal hodně pro americké univerzitní orchestry, proto jeho skladba reflektuje možnou technickou úroveň hráčů, a proto i výběr oblíbeného amerického nástroje – altsaxofonu. Jiří Hlaváč, kterého známe především jako klarinetistu, prokázal, že je výborným hráčem i na altsaxofon a výborným partnerem mu byl i Ivo Kahánek.

Irvin Venyš na klarinet a Michal Kaňka na violoncello excelovali ve skladbě Paula Hindemitha Ludus minor pro klarinet a violoncello. Hindemith měl klarinet rád. Sám na něj hrál, jen tak pro své potěšení, skládal si k tomu komorní dílka, která nebyla ani tak určena pro koncertní sály, jako spíše pro domácí muzicírování pro vyspělejší hráče. Však to také nazval menší hrou. To neznamená, že se nejedná o mistrovsky napsané dílo, které vyžaduje od hráčů plné soustředění. Irvin Venyš se vypracoval mezi naše přední klarinetisty a bylo vidět, že mu Hindemithovo dílo přináší skutečné potěšení. Provedení vynikalo zpěvností nejen klarinetu, ale i violoncella Michala Kaňky.

První část programu uzavřela Vigilie pro varhany Bohuslava Martinů. Vigilie je spolu s kantátou Proroctví Izaiášovo jedním z posledních děl těžce nemocného skladatele, který se připravoval na svůj odchod z tohoto světa. Měl rozpracovány ještě další vigilie, ty ale zůstaly pouze v náčrtcích. Bohužel, ani svou jedinou skladbu pro varhany už nedokončil. Po smrti Martinů se dost nešťastně pokusil skladbu dokončit Bedřich Janáček, který napsal závěr skladby a přidal dynamická znaménka a tempová označení. Ne vše bylo v intencích Martinů. Z toho vycházel Michal Novenko, který skladbu očistil od Janáčkových zásahů, respektoval Martinů pokyn da capo, napsal nový závěr a přepracoval dynamiku a tempa. Takto zpracovanou skladbu jsme také slyšeli v jeho provedení v sále Bohuslava Martinů na HAMU. Bylo vidět, že od dob, kdy Martinů studoval skladbu pro varhany se tento nástroj mohutně vyvinul a Martinů měl tak trochu problémy se skladbou jako takovou. Celkem dost jednoduché rejstříkování, poměrně jednoduché pedály, nosným agens byla melodičnost, což úprava i provedení Michala Novenka velmi dobře zdůraznila.

Během přestávky měli návštěvníci možnost navštívit výstavu Doba trvanlivosti, instalovanou v respiriu HAMU, vytvořenou z prací studentů, absolventů a pedagogů AVU. Výstava, která je v současné době kvůli covidovým opatřením jinak publiku nepřístupná, byla instalována v rámci Koncertu proti totalitě, který se na HAMU koná již sedmým rokem – vždy na oslavu 17. listopadu. Letos však mohl proběhnout pouze online.

Albert Roussel byl učitelem Bohuslava Martinů v Paříži. Zatímco Martinů získal světovou slávu, Roussel jako skladatel upadl prakticky v zapomnění. Byl to ale on, kdo seznámil Martinů s impresionismem, který se pokoušel implementovat do klasických forem. Jeho dílo však nepřežilo válečná léta – zemřel v roce 1937. Jedním z mála děl, která jsou ještě na repertoáru současných umělců, je i Trio pro flétnu, violu a violoncello z konce dvacátých let minulého století. Žofie Vokálková-Šrámková, flétna, Pavel Ciprys, viola a Pavel Verner, violoncello, dílo vystavěné mistrovskými kontrapunkty provedli živě a melodicky procítěně. Stálý dialog flétny s violou a violoncellem vytvářel malebné zvukové obrazy zvláště pak v Andante a v Allegro non troppo.

Dramaturgie večera měla smysl pro dramatičnost. Jako poslední zařadila Klavírní kvintet č. 2 Bohuslava Martinů v podání Wihanova kvarteta a Ivo Kahánka u klavíru. Provedení vpravdě mistrovské. Nesmírně obtížný klavírní part zvládal Ivo Kahánek s neuvěřitelnou lehkostí, Wihanovci hráli jak z jiné dimense. O tom, že Leoš Čepický a Michal Kaňka jsou umělci mimořádných kvalit, stejně jako Jan Schulmeister, se ví, ale tentokrát je rovnocenně doplňoval i Jakub Čepický. I kdyby na koncertě nezazněly žádné jiné skladby, jen pro tento kvintet stálo za to na něj jít a vydržet více než dvouhodinový program.

Zajímavostí celého večera byla skutečnost, že účinkujícími byli členové správní a dozorčí rady Nadace Bohuslava Martinů. V průběhu večera také Jiří Hlaváč, dlouholetý ředitel nadace, oznámil svůj odchod z funkce a předal ji novému řediteli, Irvinu Venyšovi, shodou okolností rovněž klarinetistovi. Přejme Irvinu Venyšovi, aby jeho ředitelování bylo stejně úspěšné a aby pod jeho vedením nadace i nadále pracovala pro šíření krásné hudby Bohuslava Martinů.

Foto: Zdeněk Chrapek, Centrum B. Martinů Polička