„Telemannův koncert vyzněl koncentrovaně, vynikal svěžestí výrazu a bezvadným propracováním formy.“

„Bylo radostí poslouchat hru, která je technicky plně ‚nad věcí‘, zachovává řád a tím i stylovost, nezaváhá ani v občas dirigentem dosti rychlých, temperamentních tempech.“

„Frenetický potlesk s mnohonásobným voláním bravo, dupotem i následným potleskem vestoje byl dostatečně srozumitelným výrazem dojmů v publiku.“

Šéfdirigent Radek Baborák se Západočeským symfonickým orchestrem uskutečnili 17. prosince vánoční koncert v krásném společenském sále Casina v Mariánských Lázních. Byl to de facto poslední koncert v letošním jubilejním roce dvoustého výročí založení orchestru. Významným způsobem se v rámci programu koncertu uplatnil slovenský houslista Dalibor Karvay. Důležitou roli v koncertu měl přední český varhaník Aleš Bárta, profesor na pardubické konzervatoři, možná pro publikum nenápadný, ale pro realizaci koncertu zásadně podstatný fenomén. Vánoční koncert za řízení šéfdirigenta Radka Baboráka představil náročnou dramaturgii. Dominantní postavení ve volbě programu měli velcí mistři slohu baroka – Georg Philipp Telemann, Antonio Vivaldi i reprezentant syntézy vrcholícího barokního stylu Georg Friedrich Händel. Do této stylové oázy se podivuhodně umístil i český soudobý skladatel Jaroslav Krček, oslavující letos 82 let. Důležitou roli měl ve večeru mladý slovenský houslista Dalibor Karvay, na němž do značné míry ležel úspěch Vivaldiho rozměrné skladby Čtvero ročních období a vstupního Telemannova Koncertu pro housle, tři lesní rohy a smyčcový orchestr. Ostatně, pan Karvay se osvědčil báječně na mnou glosovaném koncertu v září, kde hrál Brahmsův Houslový koncert D dur. Uvnitř programu večera se prezentoval Georg Friedrich Händel výběrem pěti částí Hudby k ohňostroji a zmíněný český soudobý skladatel Jaroslav Krček, se svou Hudbou pro čas Vánoc.

Západočeský symfonický orchestr se představil na vánočním koncertu převážně v komorním obsazení, kde se v orchestru opět objevilo několik důležitých hostů, včetně hostujícího koncertního mistra Adama Nováka ze Slovenského národního divadla. V celkovém dojmu z večera, globálně vzato, působilo těleso ve zmenšeném komorním obsazení až překvapivě příznivým dojmem, s imponujícím homogenním zvukem smyčcových nástrojů, příjemně pevným laděním i souhrou jednotlivých nástrojových skupin. Radek Baborák dirigentsky přesvědčil zřejmým vztahem ke stylu baroka. Na straně druhé tento sloh je dnes interpretován řadou vyhraněných, specializovaných souborů, věnujících se jen tomuto stylu. Vyznavači trendů autentické interpretace a dobového instrumentáře se dívají na daný styl jistě ortodoxněji. Přes zmíněné trendy doby právě tento vánoční koncert naznačil, že soudobý směr živé, svěží a dynamické interpretace stylu baroka může přesvědčivě přednést i orchestr nespecializovaný, bez dobového instrumentáře, pokud je dirigentsky profesionálně veden a disponuje i dobře volenými oporami hráčů v jednotlivých nástrojových skupinách.

Ve večeru zazněla v Čechách poprvé takzvaná drážďanská verze skladby Čtvero ročních období Antonia Vivaldiho. Je to verze s přidanými dechovými nástroji, kterou vypracoval koncertní mistr Saské dvorní kapely v Drážďanech – Johann Georg Pisendel, který upravoval barokní skladby instrumentačně s přidáním dechových nástrojů. Skladba byla v této úpravě nalezena v Drážďanech, ve velké knihovně muzea, když zázrakem přežila strašné škody po silném bombardování spojeneckého letectva na konci druhé světové války. Prošla si však novou revizí a úpravou pro potřeby stávajícího ansámblu, s níž si dali práci Alexej Aslamas a šéfdirigent ZSO Radek Baborák. Takže jsem byl svědkem české premiéry této de facto inovované drážďanské verze. Dechové nástroje, střídání cembala a varhan, spolu s použitím basové loutny (Jan Hron), jí dodalo na zvukové barevnosti, tím i na poslechové zajímavosti, oproti původní autorově koncepci jen smyčcového orchestru.

Vstup do koncertu byl mimořádně zdařilý, když v entrée večera hned zazářil houslista Dalibor Karvay v Koncertu pro housle, tři lesní rohy, smyčce a basso continuo G. Ph. Telemanna, skladby málo známé a málo hrané. Není divu, autor napsal sto dvacet pět koncertů pro různá nástrojová obsazení. Obdobně jako v jiných dílech se u Telemanna odrážejí stylové proměny první poloviny 18. století v protestantském Německu. V koncertech, zejména v těchto „alla francese“, komponovaných do roku 1720, jsou napsány zvláště efektní sólové party! Nejsou ale pohříchu často hrány, patrně z naznačeného problému jejich obtížnosti. Ale nejen osvědčený mladý houslista Dalibor Karvay se etabloval technickou brilancí a noblesou přednesu lahodného zvuku svého nástroje. Tři výborní hornisté, pro něž je Telemannův koncert rovněž určen, jsou nutným předpokladem provedení spolu s houslistou. Vedle plně osvědčeného Radka Baboráka v zajímavé dvojroli (hra na hornu a zároveň nutná dirigentská úloha), zaujal suverénní hrou italský hornista Giacomo Giromella a jeho český kolega Michal Mikulenka. Telemannův koncert vyzněl koncentrovaně, vynikal svěžestí výrazu a bezvadným propracováním formy. Je to typický soudobý interpretační přístup k baroku, jenž nechce působit strojovým, metronomicky vydedukovaným tempem v jeho nehnutosti, jak jsem znal ve svých studentských dobách. Tehdy mne možná právě proto barokní sloh tolik neoslovil jako styly historicky následující. Tento typ interpretace živé hudby, naplněné radostí z muzicírování, hudební svěžestí i pozorností k dynamice, se okamžitě přenáší až telepaticky na publikum. Za sebe mohu říci, že je mi tato interpretace mnohem bližší.

Zařazení skladby Hudba pro čas Vánoc soudobého českého skladatele Jaroslava Krčka mělo své dramaturgické opodstatnění, plnilo v koncertu onen tak důležitý zákon kontrastu. A samozřejmě i plnilo efekt společenský, připomenutím blízkých svátků. Skladba milá stylizací české lidové poezie byla interpretována s chutí a zřetelnou radostí z prostého, nehledaného muzicírování. Do první části vánočního koncertu byl ještě zařazen Georg Friedrich Händel, mistr slohové syntézy a reprezentant vrcholného baroka. Italská zpěvnost tvoření na melodickém principu se doslova zrcadlí ve vybraných pěti částech Hudby k ohňostroji. Zaujala zde skupina tří hráčů na trubky s pevnou intonací, průbojným, ale kultivovaným, lesklým tónem, přirozeným dynamismem hry. V sólu velmi upoutal pozornost suverénně pompézním tónem, plným svrchních alikvotů, proto neobyčejně nosným v prostoru, Jiří Houdek – hráč SOČRu Praha i Orchestru Národního divadla. V pomyslné hudební konverzaci se skupinou trubek se prezentovali uhlazeností, noblesou tónu i jistotou v intonaci a frázování hornisté Giacomo Giromella a Michal Mikulenka, kteří na sebe upozornili již v první skladbě koncertu.

Antonio Vivaldi a jeho Čtvero ročních období tvořilo logicky vrchol a přirozené finále posledního letošního koncertu v sále Casina. Jak jsem již výše anticipoval, skladba měla svou českou premiéru v takzvané drážďanské verzi, rozšířené o dechové nástroje, opětovně revidovanou pány Alexejem Aslamasem a Radkem Baborákem pro potřeby obsazení ZSO. Vivaldiho Die Vier Jahreszeiten opus 8, jsou de facto první čtyři části ze sbírky autorových dvanácti koncertů. Koncert je dělen na čtyři části, takzvané sonáty – jaro, léto, podzim, zima. Každé z těchto ročních období obsahuje tři věty ve stylu concerta grossa, popisující průběh roku s až překvapivou epickou důrazností. Jednotlivé roční období vždy anticipuje recitace, kterou obstaral velmi expresivně ve výrazu recitovaného textu renomovaný český barytonista Roman Janál.

Houslistovi dává Vivaldiho skladba ohromnou možnost zaskvět se brilantním technickým kumštem, zaujmout nástrojovou virtuozitou, čehož Dalibor Karvay náležitě využil. Bylo radostí poslouchat hru, která je technicky plně „nad věcí“, zachovává řád a tím i stylovost, nezaváhá ani v občas dirigentem dosti rychlých, temperamentních tempech. Dovede zaujmout kantabilitou ve volných částech, krásně plynulým tokem legata, například v Largu části Jaro v E dur. V Adagiu molto části Podzim v F dur přesvědčí tónově lahodnými pianovými nuancemi. Naopak v Allegru části Zima jsem nemohl neocenit vnitřní prožitek, odrážející se ve výrazu rozezpívaných, krásně plastických frází. To už není jen o virtuozitě, o zvládnuté technice houslové hry, ale o schopnosti hudebního výrazu, jenž je cílem uměleckých snah. Pokud jsem zmínil onu důležitou plasticitu frázování, celá houslová skupina ji právě ve Vivaldiho díle předvedla nejvíce z celého koncertu. Však se Vivaldi zkoušel se značným úsilím, ale velmi efektivně, což je klíčové. Usilovnost by sama o sobě nestačila. Dirigent se neváhal nad detaily v tempu, souhře i dynamice poradit s blízkými partnery, nikde nic nevyžadoval autoritativně. Protože jsem byl svědkem finálních zkoušek, za což jsem vedení ZSO vděčen (atmosféra zkoušek mi vždy hodně napoví o smysluplnosti zkoušení), mohl jsem tudíž sledovat nárůst v technické i výrazové bázi až překvapující svojí efektivností.

Velmi důležitou roli, byť zdánlivě skrytou, představoval přední český varhaník Aleš Bárta, jenž flexibilně střídal s muzikantskou erudicí par excellence hru na cembalo a varhany. Obával jsem se, že publikum neocení dostatečně míru kvality závěrečného koncertu, která překvapila v mnoha směrech, spojení stylovosti a spontánnosti se mi jeví jako srozumitelné stručné vyjádření slyšeného. Jsem rád, že jsem se v této podvědomé obavě mýlil. Frenetický potlesk s mnohonásobným voláním bravo (skrze roušky), dupotem i následným potleskem vestoje byl dostatečně srozumitelným výrazem dojmů v publiku. Byl by trval hodně dlouho, kdyby nebyl přerušen projevy na konci roku a gratulacemi, poté přídavkem Gruberovy Tiché noci, kde se mohl pěvecky uplatnit výrazně barytonista Roman Janál. Expresivní recitace textů mu nevzala důležité měkké hlasové nasazení (mnozí pěvci proto před zpíváním raději nehovoří, jak vždy varoval žáky legendární barytonista Zdeněk Otava), byl schopen tlumočit tento „hit“ nosným tónem, s pěknými dynamickými odstíny.

Krásný vánoční koncert dokreslil přednes koled trumpetistů z balkonu Casina, kteří hráli do širokého prostoru odcházejícím posluchačům, nesl se až na nedalekou kolonádu. Vánoční koncert byl úspěšnou tečkou za první etapou působení Radka Baboráka v roli šéfdirigenta orchestru od září letošního roku. Začal symbolicky Smetanovým Vyšehradem a čtyři měsíce působení zakončila česká premiéra drážďanské verze Vivaldiho díla. Glosoval jsem koncerty této podstatné etapy a jsem rád, že jsem mohl být u toho, když se píše moc zajímavá kapitola u orchestru, jenž mi v dětství otevřel dokořán cesty k vnímání symfonické hudby.

Pro úplnost jen zmiňuji, že skutečnou tečku za rokem 2021 byla Rybova Česká mše vánoční, slavnostně provedená 19. prosince na krásné kolonádě, kde má orchestr své pevné místo po dlouhá léta. Všem členům Západočeského symfonického orchestru a šéfdirigentovi Radku Baborákovi přeji úspěšný rok plný dvojek 2022, ať se však zdaří na jedničku s hvězdičkou!

Foto: ZSO Mariánské Lázně