„V Poémě-pohádce autorka nešetří půltónovými souzvuky ani nezpěvnými intervaly, které jsou přesto ve výsledku poslouchatelné.“

„Vystupování dirigentky nebylo ani opatrné, ani nepřerůstalo v neřízenou exhibici, tak akorát stačilo na to, aby přeneslo na hráče kus kouzla své osobnosti.“

„Oblíbený příběh Popelky je hudebně zpracován nejméně stejně tak poutavě, jako je tomu v případě vyprávění pohádkové babičky či dědečka.“

Pohádkový večer dirigentky Mathieson, takový byl název koncertu pořádaného Symfonickým orchestrem Českého rozhlasu v pondělí 13. prosince ve Dvořákově síni Rudolfina. Spojoval hudbu tří autorů 20. století – Maurice Ravela, Sergeje Prokofjeva a Sofie Gubajduliny. Sólově se představila také mezzosopranistka Grace Durham. Chvílemi tesklivá, později pak tajemná až kouzelná a na závěr roztančená i dramatická hudba doplněná o malé překvapení dojala nejednoho z návštěvníků a návštěvnic tohoto koncertu.

Symfonický orchestr Českého rozhlasu a jeho posluchači mají za sebou pátý a zároveň v letošním roce poslední koncert řady R v pražském Rudolfinu. Jsou to blížící se svátky radosti a klidu, ale také kouzel a pohádek, které pravděpodobně vedly dramaturgy k zařazení tematického programu na pondělní večer. Pro tuto příležitost si orchestr pozval ke spolupráci dirigentku Holly Mathieson, Novozélanďanku žijící ve Skotsku, která má již za sebou bohatou, především koncertní praxi převážně s orchestry na Britských ostrovech.

Na úvod koncertu, rovněž živě přenášeného stanicí Český rozhlas Vltava, zazněla Poéma-pohádka ruské skladatelky Sofie Gubajduliny. Tato soudobá autorka v současné době žijící v Německu má za sebou nelehká léta utlačované tvorby v Sovětském svazu. Její zkušenost se nejspíše promítla i přímo do tohoto konkrétního díla, které je inspirované pohádkou o křídě, která by ráda kreslila obrázky, avšak stále je nucena psát jen slova a čísla na školní tabuli. Skladba nemá nikterak dramatický průběh, spíše se jedná o trochu tajemné, občas tesklivé, jindy pak zasněné scény protkané různými propracovanými motivy.

Instrumentace skladby je poměrně střídmá, snad se ani nenajde chvíle, kdy by hrály všechny smyčce, dřeva, klavír a melodické perkuse najednou. Atmosféru i různé epizody příběhu postupně formuje především spojení smyčcových textur, nešetřících půltónovými souzvuky, a melodických motivů v ostatních nástrojích zahrnujících zvláštní postupy někdy i nezpěvných intervalů, přesto však ve výsledku poslouchatelných. Nezřídka dochází ke střídání či prolínání nástrojů na vysokých tónech. Všechny tyto momenty měl orchestr výborně zpracované. Samotná pohádka samozřejmě končí šťastně, méně radostným se bohužel stal závěr živého provedení, který narušil mobilní telefon.

Podobně tajemná až zasněná atmosféra panovala v sále i nadále. Na pódium totiž přišla mezzosopranistka Grace Durham, aby společně s orchestrem, který se zvětšil o více než polovinu, provedla Ravelův třídílný písňový cyklus Šeherezáda. Typicky ravelovsky barvité dílo se dočkalo skvělého provedení s přispěním všech přítomných hudebníků. Senzačně zvládnutý sólový pěvecký part plul na vlnách symfonického proudu, který skvěle řídila dirigentka Mathieson. Její vystupování nebylo ani opatrné, ani nepřerůstalo v neřízenou exhibici, tak akorát stačilo na to, aby přeneslo na hráče kus kouzla své osobnosti, což se po celý večer promítalo do jedinečného charakteru orchestrální interpretace.

Výraznějšího dynamického zvratu v sóle i doprovodech se posluchači dočkali jen v úvodní a zároveň nejdelší a nejčlenitější části Asie. Druhé dvě části – Kouzelná flétna a Lhostejný – už dále jen poklidně plynuly a donášely posluchačům kouzla, tajemno a punc Východu. Kuriózní jsou první takty prostřední části, které jsou instrumentální a do prvního tónu melodie jako by byly vypůjčeny z Čajkovského Labutího jezera – totéž smyčcové tremolo, tatáž tónina, tentýž první tón melodie. Pohádka tímto byla umocněna na druhou.

Po přestávce pak přišel na řadu vrchol večera – suita z baletu Popelka ruského autora Sergeje Prokofjeva. Oblíbený příběh je hudebně zpracován nejméně stejně tak poutavě, jako je tomu v případě vyprávění pohádkové babičky či dědečka. Různé taneční scény a zvukomalebné pasáže pak dodávají příběhu ještě další rozměr. Ačkoliv souhra i intonace měly na rozdíl od první poloviny večera občas své mouchy, celkové vyznění, především pak chvílemi hravý či roztančený, jindy zase strhující projev, nadchlo snad každého přítomného v sále. Senzačně vycházela trubková sóla, výborně také vyzněly postupně vystavěné tutti vrcholy. Po doznění závěrečné čtrnácté části výběru publikum hudebníky odměnilo velkým a upřímným potleskem.

Velkým překvapením na samotný závěr koncertu byl pak návrat pěvkyně Durham na pódium následovaný společným provedením české vánoční koledy Narodil se Kristus Pán. Publikum se bez váhání přidalo ke zpěvu, a tak se celá Dvořákova síň na chvíli naplnila slavnostní vánoční atmosférou. Možná trochu předčasně, avšak viditelně k potěšení mnohých přítomných, které zážitek naživo slyšené symfonické verze koledy přímo dojal.

Foto: Vojtěch Brtnický