„Peter Dijkstra vládl ze svých dvou metrů výšky komornímu ansámblu střízlivými a uměřenými gesty.“

„Nizozemský sbor, plný sólistů a přitom kompaktní a sezpívaný, vládne skvělou technikou i jemností souzvuků.

„Hudbě se dostalo plné pozornosti interpretů, ale rovněž naprostého soustředění ze strany publika, přikovaného do sedadel.“

Bachovo Vánoční oratorium je ve skutečnosti kompletem šesti nedělních kantát pro vánoční dobu. Zahrát je jako jedno dílo koncertně vcelku v jednom večeru je ojedinělé a výjimečné a stejně ojedinělý a výjimečný je výsledný zážitek. V sezóně barokního orchestru Collegium 1704 mimořádnost tohoto dojmu umocnil svým suverénním nastudováním hostující dirigent Peter Dijkstra.

Úterní koncert trval v Rudolfinu tři hodiny – a to přitom tempa nebyla nijak pomalá, v těch nejživějších částech dokonce naopak velmi rychlá. Peter Dijkstra měl k dispozici svůj Nederlands Kamerkoor, tedy Nizozemský komorní sbor, čtveřici zahraničních sólistů a mezinárodně obsazené Collegium 1704. Mohl se na ně spolehnout a mohl s nimi stvořit ukázkovou podobu Bachovy hudby – ve výsledku nezatěžkanou, živoucí, kontrastní, zajímavou, odlehčenou, mnohotvárnou, pozitivní a radostnou. Podobu nezakrývající, že valná většina oslavné a holdovací hudby Vánočního oratoria má původ v různých světských kantátách, pro novou potřebu autorem znovu otextovaných. A současně podobu nezapomínající, že tenorista přednáší biblický příběh slovy dvou ze čtyř novozákonních evangelií – Lukášova a Matoušova –  a že použité chorály jsou evangelickými kostelními písněmi.

Benedikt Kristjánsson, který zpíval part Evangelisty i tenorové árie, je mladý islandský umělec s německým školením. Evangelista v Bachových pašijích se ozývá častěji a dramatičtěji; zde – ve vánočním příběhu – je jeho úloha podstatně menší a ne tak dějová. Přesto by v ideálním případě měl i tady předávat v recitativech vyprávěný zpívaný text s ještě větším důrazem na dikci – na slova a jejich význam. Proto by měl v ideálním případě mít také v krajních horních polohách plnější a obsažnější a v nejnižších polohách znělejší hlas. V áriích byl však Kristjánsson skvělý, technicky i stylově a výrazově. Zejména zdobení a koloratury, které uplatnil v árii „Frohe Hirten, eilt“ se sólovou flétnou v druhé kantátě, braly v daném vysokém tempu skutečně dech, jak byly virtuózní.

Také další sólisté, každý s bohatými zkušenostmi ze staré hudby i z širších kontextů, včetně operních, byli na pravém místě. Nizozemský kontratenorista Maarten Engeltjes obdařil altové árie jemným, krásně modulovaným hlasem, islandsko-skotská sopranistka Hannah Morrison připěla křišťálově čistým, jasným a pevným, upřímnost evokujícím projevem a nizozemský barytonista Thomas Oliemans nadchl měkkou laskavostí v hlase. O pěvecké technice není v jejich případě potřeba jakkoli uvažovat: je samozřejmostí, která umožňuje nepřepínat hlas a s naprostou přirozeností a lehkostí využívat zpěv k výrazu, ke službě hudbě, k podřízenosti interpretačnímu záměru, nikoli k osobní exhibici.

Peter Dijkstra není specialistou na starou hudbu. Deset let jako sbormistr pěveckého sboru působícího u Symfonického orchestru Bavorského rozhlasu – i nyní se sborem v Nizozemsku a se sborem Švédského rozhlasu, který také vede – se úspěšně věnoval a věnuje nejen starší, ale hodně i novější a nejnovější hudbě. Je nejen již proslulým sbormistrem, ale také symfonickým dirigentem. Pokud se v Praze věnoval Bachově Vánočnímu oratoriu tak poučeným a vyhraněným způsobem, jak se stalo, svědčí to o jeho veliké fantazii, nadhledu i flexibilnosti. Vládl ze svých dvou metrů výšky jedenadvacetičlennému sboru a obdobně nevelkému instrumentálnímu ansámblu střízlivými a uměřenými gesty, vyzařovala z něj autorita, přesvědčení, že Bachova hudba sama strhává k tomu nejlepšímu, co v hudebnících je, a také jistota, že je nazkoušeno. Hned v úvodních pasážích s tympány a klarinami nasadil virtuózní tempo, v němž už stačilo dirigovat tři doby na jednu, brilantní tempo, které nicméně nebylo neměnným dogmatem. Chorály a vlastně každé číslo mělo své odpovídající tempo, u árií často svižné až na hranici, ale jindy, ve sborových i některých instrumentálních částech, také krásně zklidněné. Dirigent dosáhl potřebného kontrastu a tím i rozumného rozvrstvení celého koncertu. Kdyby byl celý večer plný barokní velebnosti a snad i patosu – jak se tradičně toto dílo dávalo, když ještě nebylo rozvinuto povědomí o historicky poučené interpretaci, které přineslo do chápání a provozování staré hudby nové podněty, živost a vzrušující náboj – koncert by byl celkově asi dost zatěžkaný a předimenzovaný. A tři hodiny by pro šest kantát ani nestačily.

V první kantátě s nejznámější hudbou poutal pozornost nejen radostný, až roztančený vstupní sbor, ale také árie s dvěma hoboji d´amore nebo basová árie s ženským sborem; ve druhé kantátě bez trubek andělský hlas z empory, jemná altová árie i sborové partie; ve třetí duet s hoboji, radostné sbory i altová árie se sólovými houslemi; ve čtvrté kantátě basová árie se sborem a nádherně vypointovaná sopránová árie s dvojitými echy – v hobojovém partu a sopránu z empory; v páté dokonalá artikulace v úvodní sborové části, jen dýchnuté tóny v altovém vstupu, basová árie s hobojem i tercet; a v šesté upoutal pozornost zejména tichý á capellový sbor, tenorová árie i chorál s klarinami…

Nizozemský komorní sbor, evidentně plný sólistů a přitom kompaktní a sezpívaný, vládne skvělou technikou do staccatových rychlých pasáží i jemností souzvuků pro chorály. Byl skvělý. Orchestr, jakkoli z větší části nikoli stálý, ale sezvaný k projektu, nezůstával pozadu – ať už v kultivovaně bouřících tutti částech, nebo jen ve spolehlivě kráčejícím continuu, ve virtuozitě souhry i vyváženém celkovém zvuku, nebo v častých nejrůznějších sólech. Peter Dijkstra nedal nikomu ani na chvíli vydechnout, Bachova hudba plynula v nádherné rozmanitosti, přicházela stále s něčím novým, byla až roztančená a na druhou stranu vroucná… Lesku jí dodávaly tři měkce a lehoučce znějící klariny, svítivé smyčce a suché údery tympánů, barvu přidávaly barokní příčné flétny, dva hoboje d´amore a dva hoboje da caccia s mosaznými roztruby, ve čtvrté kantátě i přirozené lesní rohy; v continuu se střídal zvuk cembala a varhanního pozitivu… Hudbě se dostalo plné pozornosti interpretů, ale rovněž naprostého soustředění ze strany publika, přikovaného do sedadel a fascinovaného samozřejmostí a lehkostí interpretace, která budila po celý večer zdání, že není nic snazšího, než hrát a zpívat Bacha. Atmosféra tiché krásy, upřímné víry, radosti z evangelia o narození Spasitele a velmi osobní duchovní hloubky dobové evangelické zbožnosti se k tomu ve výsledku přidala se stejnou samozřejmostí.

Foto: Petra Hajská