sobota, 04 prosinec 2021 10:26

Hořínka, Martinů, Suk – a Jakub Hrůša

Autor:

„Cudná Hořínkova výzva Raduj se není v tónech vyřčena explicitně, ale je v charakteru hudby rozpoznatelná. Jde každopádně o vnitřní, tichou radost.“

„Jak je vidět, z přediva moderních zákrut se Martinů čím dál zřetelněji a přístupněji vynořuje jako již opravdu plně pochopený klasik.“

„Suk zachytil v tónech, podobně jako Holst o pár let později v Planetách, nekonečnost vesmíru. A navíc pomyslnou pozici člověka v něm.“

 

211201CFHrusaSpacekhires05cPetraHajska

 

Kompletně český, zajímavý a skvěle zahraný byl středeční koncert České filharmonie s Jakubem Hrůšou. Sukova Pohádka léta je hudební báseň, která se těžko bude dávat několikrát do roka, ale rozhodně by měla být důvěrněji známá než dosud. První houslový koncert Bohuslava Martinů je gejzír schopný vyvolat nadšení, což se také stalo. A novinka s názvem Raduj se III, kterou jsme slyšeli od Slavomíra Hořínky, zhmotnila další zvukové možnosti symfonického orchestru a měla sváteční vyznění.

Slavomír Hořínka napsal skladbu Raduj se III na objednávku České filharmonie, zaštítěnou a podpořenou mecenášským fondem Bohemian Heritage Fund. Vnitřním ustrojením čtvrthodinového díla je variační princip a půdorys chaconny. Tato forma nijak nevystupuje na povrch, spíše je zakryta vynalézavou zvukovou fantazií. Ta se místy dotkne typu brittenovské instrumentace, ale čím dál víc je zřetelné, že je svá, nová a jedinečná; sleduje svou cestu a logiku vycházející ze struktury skladby a ze zákonitostí kontrastu, ale současně sleduje a naplňuje i „program“ díla, jehož existenci se vzhledem k titulu asi netřeba bránit. Z orchestru, obsahujícího početně obsazenou sekci bicích nástrojů, zaznívají soliterní tóny a útržky, ale také melodie a kontrapunkty. Nejde o hudbu tonální, ani o hudbu sonoristickou, ale i tyto prvky jsou přítomny. Typické jsou nejrůznější nástrojové kombinace s konkrétními úkoly co do tvarů i výrazu hudby. Hudební vývoj, vesměs tempově pomalý, nakonec pocitově vyúsťuje do něčeho, co by ve své velebnosti mohlo být starobylým chorálem a co je tedy jakýmsi latentním chvalozpěvem. Cudná výzva Raduj se, užitá Hořínkou už v třetí kompozici, není v tónech vyřčena explicitně, ale je v charakteru hudby rozpoznatelná. Jde každopádně o vnitřní, tichou radost, uměleckou… a asi i tu křesťanskou.

 

211201CFHrusaSpacekhires15cPetraHajska

 

První houslový koncert Bohuslava Martinů premiéroval v roce 1973 v Chicagu Josef Suk. Partitura díla, za skladatelova života z různých důvodů neuvedeného, byla totiž dlouho nezvěstná. Jak rozdílný je Josef Špaček od Mistra Suka…! Hraje jedním slovem skvěle, ale k tomu ho neopouští před výkonem a po výkonu i během hry plaše rozverný úsměv. Hraje z tabletu, který není na pódiu ani příliš vidět, hraje s naprostou jistotou, neokázalou suverenitou a nakažlivě působící radostí, celým tělem a bez omezení. Ani trochu není váženým umělcem z minulých dob, ale současným mladým hudebníkem, který dosahuje světové úrovně tak nějak mimoděk, s pokorou a s téměř omluvným výrazem ve tváři. Skladba Bohuslava Martinů z první poloviny třicátých let je pro sólistu ukrutně těžká, překotně se v ní v první a třetí větě střídají rytmy, pásma, motivy, nálady a stylizace. V prostřední větě však nachází v popěvcích a kantilénkách i pěknou kontrastující lyriku. Je to virtuózní Martinů svého středního zralého období se vším, co k němu patří. Navíc je tu opravdu detailně vypracovaná, skotačivě hravá linie sólového nástroje, ve staccatech a dvojhmatech a komplikovaných sériích smyků složitě strukturovaná, ale z nadhledu opisující jasné neoklasické kontury. Skladba graduje až ke krátkým kadencím, za nimiž strmě končí. Josef Špaček, podpořený filharmoniky, sklidil skvělý ohlas, až nebývalý na to, jak to přece jen není skladba prvoplánově líbivá. Jak je vidět, z přediva moderních zákrut se Martinů za našich životů postupně, čím dál zřetelněji a přístupněji, vynořuje jako již opravdu plně pochopený klasik.

 

211201CFHrusaSpacekhires29cPetraHajska

 

Je zajímavé, že takto plně vynořen ještě stále není ve svých vrcholných dílech Josef Suk. Jeho Pohádka, hudba k Zeyerově Radúzovi a Mahuleně, je samozřejmě tak populární, to znamená hraná v poledních rozhlasových koncertech, jako Dvořákova hudba. Avšak do plnosti Sukova odkazu patří i hudba mnohem náročnější k poslechu: volná symfonická tetralogie tvořená rozměrnými hudebními plátny na pomezí pozdního romantismu, symbolismu a expresionismu: Asraelem, Pohádkou léta, Zráním a Epilogem. Jakub Hrůša se za tyto partitury programově staví, oživuje je a prosazuje a plnou vahou svého umění obhajuje. Slouží mu to ke cti. Pohádku léta s filharmoniky předestřel v sérii tří stejných abonentních večerů uplynulého týdne jako skutečnou báseň. Podivuhodnou, niternou, osobní, přitom velkolepou, s originální představivostí týkající se jak námětu a rozdělení vět, tak výrazu a vytvářených obrazů. Josef Suk se dobral odvážné uvolněnosti, formové i tonální. Nejde rozhodně o symfonii, spíše o suitu, ale s charakterem několikadílné symfonické básně s vyprofilovanými částmi.

 

211201CFHrusaSpacekhires60cPetraHajska

 

Hlasy života a útěchy navazují na osobní dramata řešená skladatelem v Asraelovi, ale vědomě a slyšitelně je prostřednictvím nenápadně promyšlené koncepce překonávají. Ani Asrael není přehnaně subjektivní – ale Pohádka léta už vůbec ne. Nelíčí krajinu, ani stavy duše, pouze naznačuje možné osobní naladění a ochotu otevřít se pozitivním podnětům a asi připomíná i majestátnost přírody a vesmíru, která všechny bolesti překrývá rozměrem nekonečna. Druhá věta s názvem Poledne je obrazem víc impresionistickým, chvějivým, přesto se skrytým tepem, o kterém Jakub Hrůša velmi dobře věděl. Intermezzo nazvané Slepí hudci svým výrazně komorním charakterem vybočuje, ale je na svém místě. A geniálně dává posluchačům, ale zřejmě i ostatním hráčům odpočinout. Nevšední dvojzpěv dvou anglických rohů s harfou, na chvíli se smyčci… sváteční výjev. Hudba, po jejímž poslechu už nelze na Pohádku léta zapomenout…! Část V moci přeludů je scherzem, i v něm jsou pomyslné vyprávění a sugestivně vyjádřená atmosféra nadřazeny formě. Skladba naštěstí nekončí prvoplánovým nalezením klidu, tedy durovou apoteózou. Naopak: k vyjádření klidu, pochopení, rozuzlení a případné katarze používá vznešenost tmy. Poslední část se jmenuje Noc… Co Suka, v tomto případě básníka, vedlo zrovna tímto směrem? Muselo to být něco víc než jen hudební fantazie. Umožnilo mu to zachytit v tónech, podobně jako Gustavu Holstovi o pár let později v Planetách, nekonečnost vesmíru. A navíc pomyslnou pozici člověka v něm.

Všechny instrumentační finesy i uvolněné linie a vertikály, všechny démonické odstíny i všechny prodlevy a zámlky vedoucí k hudební básnivosti dokázal Jakub Hrůša s filharmoniky vyjádřit prožitě, znalecky a zrale. Bezmála hodinová Pohádka léta, ne tak rozervaná jako Mahlerovy partitury, ale obdobně závažná, hluboká a bohatá, dostala podobu hodnou obdivu. Je zaznamenána. Rozhodně stojí za to, aby byla znovu poslouchána.

 

211201CFHrusaSpacekhires62cPetraHajska

 

 

211201CFHrusaSpacekhires23cPetraHajska

 

211201CFHrusaSpacekhires11cPetraHajska

 

211201CFHrusaSpacekhires28cPetraHajska

 

211201CFHrusaSpacekhires53cPetraHajska

 

211201CFHrusaSpacekhires38cPetraHajska

 

Foto: Petra Hajská

Petr Veber

Nepochází z uměleckého prostředí, ale k hudbě má jako posluchač i jako neprofesionální klavírista a varhaník blízko od dětství. Po gymnáziu vystudoval hudební vědu na Karlově univerzitě. Od poloviny 80. let působí jako novinář, hudební a operní kritik a autor textů o hudbě a hudebnících. Přes dvacet let byl zpravodajem ČTK zaměřeným na hudbu, kulturu a církve, od roku 2007 pak deset let v Českém rozhlase vedl hudební redakci stanice Vltava, pro kterou nadále pracuje jako publicista. Současně je jedním z dlouholetých průvodců vysíláním Českého rozhlasu D-dur, digitální stanice klasické hudby. Od 80. let vedle zaměstnání nepřetržitě přispívá do odborných českých hudebních měsíčníků, deníků i časopisů. Připravoval rozhovory a psal hudební reflexe do Lidových a Hospodářských novin, publikuje v Týdeníku Rozhlas i na internetu, píše texty k programům koncertů i obalům CD. Je autorem knihy Václav Snítil a jeho půlstoletí české hudby. Klasickou hudbu považuje za nenahraditelnou součást lidského života a snaží se o tom nenásilně přesvědčovat ostatní. Za hudbou cestuje stejně nadšeně, jako rád chodí po horách a fotografuje. Vážnou hudbu všech období, forem a žánrů ještě stále vyhledává, s potěšením poslouchá a dál poznává. V červnu 2018 se proto stal spoluzakladatelem hudebního portálu KlasikaPlus.cz...

Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.