„Krásnou skladbu se tleskajícím povedlo rozkouskovat na úryvky, na písničky – úplně zničit.“

„Ivanu Kurzovi se podařilo vyjádřit střídmými nepodbízivými hudebními prostředky ztišení, které provází modlitbu.“

„O čtyřhlase se nedalo moc hovořit, v Rybovi zcela převládala sopránová melodie.“

Kühnův dětský sbor a jeho  tradiční, už pátý předvánoční koncert. V Rudolfinu se v neděli večer sešli současní i mnozí bývalí členové sboru a samozřejmě rodinní příslušníci a příznivci. V druhé polovině koncertu se tak na pódiu k provedení Rybovy České mše vánoční shromáždilo na dvě stě zpěváků.

Provádět hudební symbol českých Vánoc dva týdny před svátky a zpívat Narodil se Kristus Pán je sice jakoby předčasné, ale dnes už to nikomu nevadí. Adventní atmosféra je rovnou a naplno atmosférou vánoční a na prvním místě jde stejně o hudbu a o zpěv, ne o Jezulátko či o Spasitele. Co ale vadí mnohem víc, je potlesk publika na místech skladby, na která nepatří. V Rybovce kupodivu posluchači tohoto mimořádného večera vydrželi netleskat, ale předtím před přestávkou, tedy v Brittenově Chvále koled, plácali nepoučitelně po každé části. A že jich je. Plácali stále znovu a znovu, jakkoli se sbormistr Jiří Chvála snažil zvednutýma rukama dávat najevo, že hudba má hned pokračovat. Auditorium neovládl a nakonec rezignoval. Krásnou skladbu, mající mít jednolitou náladu směřující k radostnému vrcholu a pak k chorálu korespondujícímu s úvodním procesím, se tleskajícím podařilo rozkouskovat na úryvky, na písničky, jinými slovy úplně zničit. Nejbolestivější to asi bylo po dlouhém harfovém intermezzu…

První polovinu koncertu měl Kühnův dětský sbor harfistku Kateřinu Englichovou na pódiu po celou dobu. Bylo tomu tak v Saint-Saënsově procítěném Ave Maria, v Mozartově nenáročné, v příjemně klasicky koncipované skladbě Laudate Dominum i v krásně sváteční komorní kompozici nazvané Ivanem Kurzem Kolik andělů se vejde na špičku jehly, která měla v podání stejných interpretů premiéru letos v září na Svatováclavském hudebním festivalu na severu Moravskoslezského kraje. Ivanu Kurzovi se podařilo vyjádřit střídmými nepodbízivými hudebními prostředky ztišení, které provází modlitbu. Dobře nechal vyznít – zřetelně v sazbě i ve spojení s výraznými hudebními motivy – důležité pasáže civilně a prostě vyznívajícího, ale přesto duchovně závažného textu. Používá i jiný než jen prvoplánově libozvučný kontrapunkt. Jednou nechal zaznít v sopránu známou duchovní píseň. A skladbu nápaditě rozčlenil do úseků s různými tempy a různě intenzivním emocionálním nábojem. Zvroucnění v samotném závěru při opakovaných slovech „Svatý anděli strážný, zůstaň při nás“ je opravdu krásné. Sbor se zhostil ne zcela lehké kompozice s nadhledem a citem.

V ostatních skladbách, včetně Brittenova skvostu A Ceremony of Carols, se chvílemi zdálo, že chybí trochu víc obvyklé energie, na začátku každé kompozice bylo navíc při nástupu přítomno maličké zaváhání, ale celkově se koncertní sbor předvedl výborně – ve stylu, intonaci, jistotě a výrazu. Jiří Chvála, letos na jaře pětaosmdesátiletý, vede sbor od roku 1967, tedy už celé půlstoletí a ještě jeden rok k tomu. Sbor přitom existuje od roku 1932. Profesor Chvála je s ním spojen bezmála pro dvě třetiny celkové doby. Po celý večer z něj i přes úspornější gesta vyzařovala záviděníhodná vitalita a svěžest.

Rybova Česká mše vánoční byla v nedělním programu druhou a úplně jinou polovinou, byla vrcholem. Na pódium přišel Komorní orchestr Pražských symfoniků a čtyři sólisté – Jana Sibera, Martina Bauerová, Jaroslav Březina a Zdeněk Harvánek, u varhan usedl Jan Kalfus. Dětí v modře oděném sboru byla za orchestrem stovka, vpravo je doplnilo několik mužů. Druhá stovka zpěváků, přesněji řečeno zpěvaček, byla na varhanní empoře, tvořily ji bývalé členky. Populární skladba měla obvyklé obrysy, svou typickou pastorální náladu, mírná tempa, prosté kouzlo. Sólisté přidali příjemné hlasy a zkušenost, tenorista s barytonistou v dialogu i náznak hry. Obrovský a nesourodý sbor se choval trochu jako rozjetá zaoceánská loď, kterou není snadné pootočit nebo pozastavit. A o čtyřhlase se nedalo moc hovořit, zcela převládala sopránová melodie. Naprosto určující však byla skutečnost, že zněla milá, všem známá hudba, která se – jak připomněla i dvě stručně moderující děvčata ze sboru – nikomu nepřejí. Zázrak pospolitosti, při němž se sešly generace Kühňat a při němž panovala nádherná shoda mezi publikem a účinkujícími. Pospolitosti, završené společným zpěvem koledy narodil se Kristus Pán, při níž se spontánně zapojilo, jak je zvykem, i obecenstvo.

Foto: Karel Šuster