„Suverénní, plnokrevné a opulentní, ale i jemněji emotivní provedení Rachmaninovovy známé skladby bylo ve spolupráci sólisty a dirigenta a skvěle hrající filharmonie mimořádným hudebním okamžikem.“

„V takovém kontextu se klidně mohou na jednom pódiu i 17. listopadu sejít Sergej Rachmaninov a Witold Lutosławski.“

„Janáčkova Suita v programu nakonec zafungovala především jako intermezzo před druhou závažnou a velkou partiturou.“

Česká filharmonie koncertem pro svobodu a demokracii ve středu 17. listopadu několikanásobně překvapila. Nejprve oznámením, že k tomuto výročí zahraje s orchestrem čínská pianistka Yuja Wang. Pak dva dny před koncertem zprávou, že globální hvězda nepřijede a že ji zastoupí Lukáš Vondráček. Filharmonie překvapila i sestavou programu, kterou musel posluchač sofistikovaně promyslet, aby se mu ozřejmilo, jak ji vztáhnout k odporu proti totalitě. Nakonec však koncert, řízený Jakubem Hrůšou, zafungoval, jak měl.

V programu mimořádného filharmonického večera ve Dvořákově síni Rudolfina se sešli Sergej Rachmaninov, Leoš Janáček a Witold Lutosławski. Druhý klavírní koncert pozdního ruského romantika, který měla interpretovat Yuja Wang, sólistka podprahově útočící ze svých propagačních fotografií ženskými zbraněmi, zahrál Lukáš Vondráček famózním způsobem, vyzbrojen jen a jen svým uměním. Interpretuje svého oblíbeného Rachmaninova náruživě, vášnivě, prudce a mohutně, přesně tak, jak to ostatně odpovídá představě o skladatelových proslulých mimořádně velkých rukách. Má naprostý nadhled nad hudebním textem, a přesto nepůsobí bohorovně. Naopak, je soustředěn na každý tón, jako kdyby se jím zaobíral poprvé. A masivní symfonický zvuk, kterým jakoby až soupeří s orchestrem, mu ani trochu nezastiňuje schopnost naprostého ztišení na potřebných místech, zejména ve střední pomalé větě. Suverénní, plnokrevné a opulentní, ale i jemněji emotivní provedení známé skladby bylo ve spolupráci sólisty a dirigenta a skvěle hrající filharmonie zcela mimořádným hudebním okamžikem.

Janáčkova Suita, čtyřvětá skladba z počátku 90. let, tedy ještě z doby „před Její pastorkyní“, je čímsi mezi Antonínem Dvořákem a Vítězslavem Novákem. Pozdější typický Janáček se tu skoro ještě neozývá. Je to skladba, která může ty, kdo se Janáčka ještě stále bojí, trochu obalamutit. Jakubu Hrůšovi se nicméně podařilo provedení naplnit tak velkým množstvím pozitivní energie, jaké snad ve Suitě ani není. Dal tím trochu zapomenout možnému pocitu, že do svátečního koncertu tak trochu nepatřila. V programu nakonec zafungovala především jako intermezzo před druhou závažnou a velkou partiturou, a to velmi dobře. Tím druhým vrcholem večera byl Koncert pro orchestr od Witolda Lutosławského, efektní kompozice s prvky neofolklorismu, věcná a strohá, rozhodně spíše expresivní než lyrická, vymykající se v podstatě všemu dalšímu z té doby, nicméně v každém okamžiku skladba zřetelně postavená, zajímavá, navíc zahraná bravurně a s chutí. Touto položkou překvapila filharmonie asi nejvíc. Jakub Hrůša ji zařadil nápaditě a dost odvážně. Ale překvapilo i publikum slavnostního koncertu. Posluchačsky přece jen náročnější hudbu, při příležitosti státního svátku neotřele nahrazující stokrát opakovanou Novosvětskou symfonii nebo podobnou českou klasiku, přijalo – nadšeně…!

Hlavním poselstvím večera byla vcelku nepolitická myšlenka o umění jako prostoru svobody. V takovém kontextu se klidně mohou na jednom pódiu i 17. listopadu sejít Sergej Rachmaninov, který po bolševické revoluci emigroval z Ruska a už se tam nikdy nevrátil, a Witold Lutosławski, který uměleckými prostředky v Polsku po druhé světové válce úspěšně vzdoroval požadované jednotné ideologické doktríně socialistického realismu, importované z Moskvy. A s nimi klidně i Leoš Janáček, i když se jeho život uzavřel v roce 1928 a totalitu zažil jen tu rakousko-uherskou. Vždyť i on si hájil svůj prostor umělecké tvůrčí svobody, a to opravdu originálně.

Kdyby chtěla Česká filharmonie někdy připomenout sametovou revoluci velmi autenticky, navíc současnou hudbou, mohla by po letech oživit a zařadit vokálně-instrumentální skladbu Bláznovská zvěst, kterou napsal Ivan Kurz a která měla v jejím abonmá, netradičně ve Smetanově síni, premiéru přesně 17. listopadu roku 1989. Inspirací byl skladateli novozákonní text. Vedl ho v rámci tehdejšího uvolňování v komentáři v tištěném programu k docela jasným slovům: nejen ke křesťanskému poselství o „vzkříšení k životu, ke kterému se přichází skrze smrt“, ale i k obecnější úvaze o životních situacích, kdy „…člověk vsadí na rozum a záchrana přichází skrze cit, kdy vsadí na sílu a vysvobození přináší bezbranné dítě, kdy se zaštítí mocí a perspektiva se ukáže v slabosti…“ Kurzova biblická „bláznovská zvěst“ nastavovala zrcadlo – jak je to v Písmu časté – obvyklým představám o tom, co je a co není perspektivní. Jeho hudba, takto vysvětlená, zněla naprosto prorocky v koncertní síni v okamžicích, kdy nedaleko na Národní třídě vrcholil střet mezi policí a demonstranty… Kdo tento koncert pamatuje, cítí dodnes mráz na zádech.

Foto: Petr Chodura