pondělí, 15 listopad 2021 15:33

Beethovenovy narozeniny se slavily v Brně opožděně, zato monumentálně

Autorka:

„Základem projektu se stal balet, který na pozadí Beethovenovy hudby vypráví jeho životní příběh.“

„Jestliže byla první polovina večera víceméně intimní zpovědí, po přestávce se výpověď mění. Do hry vstupuje velký sbor Janáčkovy opery.“

„Největší podíl na snaze o vyváženosti zvuku a zásluhu na tom, že vše dopadlo nakonec na výbornou, měl jistě dirigent Jakub Klecker.“

 

99

 

Ludwig van Beethoven patří jistě svým dílem k základním kamenům naší kultury, a to nejen hudební. Už jeho jméno je symbolem a jeho dílo budí zasloužený obdiv, stejně jako jeho osud. V prosinci roku 2020 se měly slavit jeho 250. narozeniny, ale všechny oslavy v Evropě zkazil covid, a to ne jednou. Vedení baletu Národního divadla v Brně však projevilo stejnou houževnatost jako Beethoven a nakonec se záměr podařil. Slavnostní večer se konal v sobotu 13. listopadu 2021.

Základní myšlenkou bylo Beethovenova stěžejní symfonická díla – nebo alespoň jejich části – doplnit dějem a ten vyjádřit tanečními i vizuálními obrazy. Postupně se tak vyloupnul projekt, který měl v úmyslu představit Beethovena nejen jako umělce, ale i jako člověka s obtížným životním i uměleckým zápasem a s touhou po svobodě, a tedy i s jeho přesahem až do naší doby. Autorem i realizátorem projektu je Mário Radačovský, choreograf, jehož invence sahá dál, než je jen ztvárnění díla samotného. Je to vizionář, který své projekty domýšlí a v případě Beethovena se neváhal pustit i za hranice současnosti. „Beethoven je chrám, katedrála, je to monumentální symbol svobody a boje za ni. Proto si zaslouží, abychom jeho narozeniny oslavili co možná nejvelkolepěji,“ vyznával se po premiéře Mário Radačovský, šéf a choreograf baletu Národního divadla v Brně.

Základem projektu se tedy stal balet, který na pozadí Beethovenovy hudby, lépe řečeno vybraných nejznámějších děl, vypráví jeho životní příběh. Projekt je rozdělený do dvou jednání, v prvním je osm obrazů, ve druhém pět. Scéna je v prvním jednání tvořena několika velikými kvádry, které jsou lehké, je možné s nimi na scéně manipulovat. Jsou popsány notovým zápisem, bíle na černém podkladu a jen z jedné strany černě na bílém podkladu. I to je součástí emočního výrazu. Kvádry jsou použitelné jako zástěna, ale lze na nich i tančit či jen po nich klouzat dolů. Výrazným prvkem scény je bílé klavírní křídlo, na které se ovšem nehraje, jen je posouváno po jevišti a je na něm spousta popsaných listů notového papíru. Vše výtvarně doplňuje obrovské naslouchátko v levém portále a světelnými paprsky tvořená notová osnova, která protíná několika směry celý prostor. Vzadu na horizontu jsou promítány působivé přírodní obrazy a na vyvýšeném pódiu sedí vzadu velký orchestr Janáčkovy opery, před kterým stojí černě oděný Anděl s černými křídly. Neochotně ustupuje příchozímu dirigentovi Jakubovi Kleckerovi a předává mu taktovku. Divák se poté logicky soustřeďuje na dění na jevišti, kde probíhá neustálý souboj, a už méně vnímá znějící hudbu.

 

110

 

Symfonie č. 9 d moll, op. 125, 1. věta zahajuje celý projekt. Představitelem prošedivělého, ale stále vitálního Beethovena je Ilya Mironov. Dal mu charisma, výbušnou energii a sílu bojovat se zákeřnou nemocí. Hluchotu a Smrt, neodbytný osud v podobě černého Anděla, ztvárnil Thoriso Magongwa, tanečník z Jihoafrické republiky. Jeho angažmá v inscenaci je výraznější a důraznější než titulní postava, se kterou je v neustálém konfliktu a souboji. Smrt je neodbytná a je všude. Mladý Beethoven, jeho druhé já, je ztělesněný Arthurem Abramem, je to krásný, elegantní, toužící mladý muž, který se věnuje především svým láskám. Ty jsou krásné, půvabné a skvěle tančí. První láskou je Emilia Vuorio ve světle béžových šatech. Tančí na Romanci pro housle a orchestr č. 2 f dur, op. 50, kterou procítěně a s přirozeným zvukem houslí hraje na jevišti, zatímco orchestr je nad ním. Koncertním mistrem byl tento večer Dennis Schneiderka.

 

101

 

Romantický a milý obrázek je vystřídán první větou Klavírní sonáty quasi una Fantasia cis moll (Měsíční svit), op. 27. Melancholie je zapříčiněna smrtí matky, která je ztělesněna dívkou v rozevlátých vínových šatech a představuje ji Klaudia Lakomá. Pokládá ji na klavír, ale zasahuje otec, kterého představuje Ivan Popov. Fragment z druhé věty Symfonie č. 9 d moll, op. 125 je obrazem stále se vtírající hluchoty. Černý Anděl se prosazuje tanečním sólem, Beethoven proti němu staví barikády z kvádrů, ale marně. Druhá věta ze Symfonie č. 7 A dur, op. 92 je velmi expresivní obraz vztahu s despotickým otcem. Ivan Popov je tanečník s velmi dobrým mimickým nadáním a otce ztělesňuje až příliš násilnicky. Sekvence s odepnutým páskem, se kterým šlehá do země, je až příliš popisná. Šestý obraz je provázen první větou Pastorální symfonie č. 6 F dur, op. 68. Je to zcela pozitivní a radostný obraz, šest dívek ve žlutém ztělesňuje radostnost a pohodu. Mladou lásku Beethovena zde tančí půvabná a éterická Eriko Wakizono.

 

105

 

Následuje pátá věta ze Symfonie č. 6 F dur Pastorální, op. 68 a tentokrát je to idylický obraz nikoli pastýřů, ale ze společnosti, kde se cítil Beethoven uznávaným. Šest párů tančí a gradaci hudby umocňují kužely světel, kroužící po jevišti a bohužel zasahující i hlediště, kde oslňují diváky. Pohodu sleduje bedlivě černý Anděl, stojící na klavíru jako zlověstné znamení. Posledním obrazem první části je Klavírní koncert č. 5 Es dur „Císařský“, a to jeho druhá věta. Klavír je černý a zasazený do zadního plánu jeviště, takže na něho není vidět, přesto je ho dobře slyšet. Je vidět jen klavírista, kterým je Jiří Hrubý. Je to krásná hudba, kterou dokresluje tanec mladého páru. Mladého Beethovena nahrazuje postupně ten stárnoucí, kterého dívka, Eriko Wakizono, odmítá. Zoufalství skladatele je velmi expresivní, tanečník křičí vztekem i zoufalstvím ze zlomeného srdce.

Jestliže byla první polovina večera víceméně intimní zpovědí, po přestávce se výpověď mění. Do hry vstupuje velký sbor Janáčkovy opery a staví se na praktikábly, umístěné ještě za orchestrem, v otevřené zadní části jeviště. Přesto tu zbývá ještě i plocha na promítání efektních záběrů, tentokrát realistických, z různých světových konfliktů a katastrof. Protože tuhle část choreograf už posouvá do současnosti a varuje před možným světovým střetem. Objevují se obrazy z vojenských přehlídek světových mocností, dokonce i útok na světové obchodní centrum, „dvojčata“ v New Yorku. Není to ani za mák optimistické.

 

102

 

Balet je v čase posouván kostýmově, Ľudmila Várossová zvolila posun do současnosti. Současné dimenze dostává i Beethovenova hudba. Zahajuje první věta Symfonie č. 5 c moll, Osudová. „Tak klepe na dveře Osud,“ pravil prý skladatel. Na scéně kovové černé židle, tanečníci i tanečnice jsou jen v tělových trikotech a na nich sako od fraku. Balet imituje hru na housle a violoncella. Tuhle baletní sekvenci už jsme kdysi viděli, v inscenaci Petite mort, ale nyní je víc rozpracovaná. Následovala Klavírní sonáta č. 31 d moll, op. 101, a to její třetí věta. Osudovou láskou, které se Beethoven brání, je zde okouzlující Klaudia Radačovská. Symfonie č. 9 d moll, op. 125, vlastně jen fragment ze třetí věty Adagio molto e cantabile, je postupná gradace a předzvěst vpádu hlavního motivu této symfonie. Starší Beethoven staví zeď z kvádrů a udivuje akrobatickými skoky, černý Anděl rozhazuje množství popsaných notových papírů. Překvapuje vpád mnoha lidí „z ulice“ s akrobatickými prvky a sborová část Symfonie č. 9 d moll op. 125 s Ódou na radost, kterou zahájil vpád sólového basbarytonu Davida Szendiucha, na kterého navazovali další sólisté, tenorista Aleš Briscein, sopranistka Jana Šrejma Kačírková a mezzosopranistka Jana Hrochová. Škoda, že jejich vystoupení bylo poznamenané jak postavením v zadním plánu jeviště, tak vynuceným nazvučením, které neumožnilo soulad jejich jinak barevných a zvučných hlasů. Stejný handicap měl i sbor, sice skvěle sezpívaný (sbormistr Klára Složilová Roztočilová), ale zvukově technikou zkreslený.

Choreografie přivádí na scénu dalšího ďábla, je to Lucifer, tančí ho japonský tanečník Shoma Ogasawara. Všem se vysmívá, zatímco vzadu řeční Hitler, na jevišti leží mrtvá těla. Lucifer přivádí dívky, bývalé lásky a klade je na klavír. Vpadá balet jen v kabátcích od fraků a hudba vrcholí. Beethoven sedí zničeně u klavíru. Optimismus zcela vyprchal. Snad proto je tu ještě poslední, závěrečná scéna. Zklidnění a smíření přináší Klavírní sonáta č. 8 c moll „Patetická“, op. 13, a to její druhá věta. Dívka ve vínových rozevlátých šatech tančí sólo a nakonec s ní Beethoven odchází. Je to jeho Anděl v podání Klaudie Lakomé. Na scéně zůstává černý Anděl, představující Smrt a Hluchotu, věrný průvodce Beethovena až do jeho konce.

 

111

 

Ambiciózní projekt se dočkal frenetického přijetí od diváků, neboť měl silnou emoční i vizuální výpověď. Diváci oceňovali způsob vhledu do života slavného umělce i taneční výkony, které byly technicky a výrazově precizní a efektní a měly nápaditou choreografii. Už méně výrazně vnímali další okolnosti provedení, které se objevovaly, díky propojení uměleckých útvarů, které se spolu málokdy na jevišti potkají. Jeden ze základních zákonů divadla je, že co je nejpodstatnější, odehrává se co nejblíž divákům. Tady zvolil za nejdůležitější tvůrce a choreograf projektu taneční složku, hudba, byť jde o osud skladatele a jeho dílo, se dostala až do druhého plánu. Posazení orchestru do druhé, zadní poloviny jeviště, s sebou přineslo problém akustický. Vyřešilo to sice nazvučení, jenže zvuková technika Janáčkova divadla buď není tak kvalitní, jak by bylo v tomto případě potřeba, nebo zvukaři nejsou v této oblasti příliš zkušení. Projevilo se to jak na kvalitě zvuku celého orchestru, který zněl poněkud ploše a uměle, tak na zvuku smyčců, které na místo zvukové špičky, určující intonaci, dostaly kovový témbr, který je intonačně srážel. Lépe na tom byly dřevěné nástroje a žestě, jejichž barva nazvučení unesla. Sbor, postavený na praktikáblech do výšin nejvyššího prostoru na jevišti, zpíval v reálu do provaziště, což nepomohlo ani nosnosti, ani kompatibilnosti zvuku. Nejhůř na tom byli zřejmě sólisté, jejichž hlasy byly zkreslené a zostřené mikrofony a nebyly vyvážené. Z hudebníků nejlépe dopadli sólisté, klavírista Jiří Hrubý a houslista Dennis Schneiderka, jejichž sóla se odehrávala přímo na scéně, a tedy zněla nejlépe autenticky. Největší podíl na snaze o vyváženosti zvuku a zásluhu na tom, že vše dopadlo nakonec na výbornou, měl jistě dirigent Jakub Klecker, který musel celý ten zvukový kolos uhlídat a uřídit, ale po stránce celkového vyznění neměl šanci už cokoli upravit.

Nicméně šlo o projekt natolik výjimečný a jeho vyznění bylo natolik přesvědčivé a ohromující, že Ludwig van Beethoven byl jistě s výsledkem spokojený, a to jistě i tehdy, kdyby ho opravdu slyšel.

 

100

 

Foto: archiv NdB, Ctibor Bachratý

Karla Hofmannová

Hudební a divadelní publicistka, novinářka, kulturoložka

Pochází z Brna, kde žije a pracuje. Vystudovala pěveckou konzervatoř v Brně a kulturologii v Praze. Pracovala na různých pozicích v kultuře, jako zpěvačka, pedagožka, působila v marketingu a managementu kulturních institucí, což ji přivedlo ke kulturní politice a k žurnalistice. V současné době je v důchodu a působí jako nezávislý novinář, píše recenze především na opery a koncerty klasické hudby a realizuje rozhovory se zajímavými lidmi, kteří se profilují v oblasti kultury. Zajímá se o historii a cestování a jejím velkým koníčkem a relaxací jsou malá vnoučata.

Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.