pondělí, 08 listopad 2021 15:24

Angela Hewitt si získala pražské publikum

Autor:

„Hewitt je ve svém pojetí velmi precizní a věrná originálním požadavkům.“

„Nalezla svůj vlastní přístup, který je velmi oddaný původnímu textu, ale pracuje s dynamikou, artikulací a plasticitou hlasů, které by na původním nástroji možné nebyly.“

„Volba repertoáru jejích koncertů rozhodně nevychází z idey zalíbit se posluchačům. To ji staví do nelehké situace, a i přesto posluchače dokáže okouzlit.“

 

100

 

Namísto dlouho očekávané portugalské klavíristky Marie João Pires, která se zotavuje z úrazu, dorazila do Prahy na Firkušného festival kanadská pianistka Angela Hewitt. A náhrada to byla více než adekvátní. Pražskému publiku se představila v dílech Françoise Couperina, Wolfganga Amadea Mozarta a samozřejmě Johanna Sebastiana Bacha.

Hudba Françoise Couperina, a potažmo jakýchkoliv francouzských clavecinistů, bývá na moderní klavír hrána zřídka, v našich končinách spíše vůbec. Není divu, tyto ozdobami a technickými nástrahami hýřící skladby nejsou vůbec lehké, navíc byly často psány pro dvoumanuálové cembalo. Klavírista je tak postaven před řadu náročných situací a, přiznejme si to, i kompromisů.

Zvolená sedmidílná Osmnáctá suita představuje nádhernou ukázku tohoto stylu a posluchače provede nádhernými scenériemi a náladami. Hewitt je ve svém pojetí velmi precizní a věrná originálním požadavkům. Díky její bohaté zkušenosti s barokní hudbou ji netrápí ornamentika ani polyfonie. Dokáže každé skladbě dát patřičný charakter, mnohdy určený už autorem prostřednictvím mírně programních názvů. Už od prvních tónů úvodního Allemandu bylo zřejmé, že Hewitt je v tomto repertoáru doma. Osobně na mě nejvíce zapůsobila svou barevností část L´attendrissante vybavená Couperinovým pokynem Douloureusement. Tato skladba jako by po předchozích čtyřech záměrně ztratila svůj lesk a třpyt. Obě ruce se přesunou do nižší polohy nástroje. Hewitt mistrně pracovala s barevností tohoto rejstříku a posluchače nechala zklidnit a zaposlouchat se do pomalu plynoucí hudby, která však ani v tomto tempu neztrácela svou tanečnost, tolik typickou pro tento styl. Následující Le tic-toc-choc znovu zažehlo plamen hravosti a radosti. Hewitt zvolila velmi odvážné tempo a radost ze hry z ní vyloženě čišela. Tato zhruba dvou a půlminutová skladba je původně napsána pro dva manuály, kdy se obě ruce nacházejí ve stejné poloze. Na klavír je nutno tuto skladbu interpretovat s oktávovým posunem levé ruky. Ale to nijak neubírá její působivosti. Závěrečné Le Gaillard-boiteux nás opět vrátí do francouzského tanečního víru se svým tečkovaným třídobým charakterem a skvěle uzavře tuto couperinovskou procházku.

 

104

 

U skladeb, které nebyly původně psány pro klavír, je vždy otázkou, jakou měrou aplikovat takzvanou historicky poučenou interpretaci a jak moc přizpůsobit interpretaci požadavkům a možnostem moderního nástroje. Nelze očekávat, že skladby budou znít stejně jako na cembalo. Hewitt nalezla svůj vlastní přístup, který je velmi oddaný původnímu textu, ale pracuje s dynamikou, artikulací a plasticitou hlasů, které by na původním nástroji možné nebyly. V některých místech je možná její agogika poněkud nestylová, ale dlužno dodat, že nikoliv nevkusně. Ostatně je nutno rozlišovat také zeměpisné teritorium, odkud skladby pocházejí – Francie je v tomto duchu přeci jen uvolněnější než kupříkladu Německo (vzpomeňme slavná Préludes non mesuré – tedy preludia zapsaná volně bez taktových čar ve stylu improvizace, nebo takzvaný styl inégal, který měl podpořit tanečnost skladeb prostřednictvím rytmického alterování oproti zápisu – dnes bychom to mohli přirovnat k jazzovému swingování zapsaných pravidelných osmin). Zkrátka jedná se o svého druhu transkripce, které některým nemusejí být blízké. Na druhou stranu, pokud by byly zahrány na klavír zcela jako na cembalo – je-li to vůbec možné –, asi by posluchače tolik neoslovovaly.

Další skladbou programu byla Mozartova méně uváděná Sonáta B dur, KV 281, která je v lecčems odlišná od svých známějších sester – nabízí se kupříkladu srovnání s pozdější, známější Sonátou ve stejné tónině KV 333. Ta, kterou jsme vyslechli na koncertě, je poněkud znevýhodněna méně „chytlavými“ tématy a jistou fragmentárností, která může být pro posluchače komplikací. Některé okamžiky jako by skoro předjímaly Beethovena (například opakované průtahy s nátryly z provedení první věty nebo prudké dynamické zvraty). Interpretaci Angely Hewitt nechyběly vtip ani hravost, tolik typické pro Mozartovu hudbu. Navzdory tomu bych si byl přál, aby některé pasáže byly zahrány s větším melodickým citem a zřetelností. Rovněž míra rubata je poněkud diskutabilní. To, co bylo obhajitelné v rámci Couperina, zdálo se tady být trochu na překážku. Co se však nedá vytknout, je zvuková kvalita kantabilních ploch, především ve volné větě. Závěrečná věta pak byla logickým vyústěním dvou předchozích. Hewitt se nebojí vtipu a snad ani určité nadsázky. Návraty rondového tématu působily vždy čerstvě a nově, nečekané dramatické zastavení bylo doplněno (možná až příliš popisným) mimickým gestem.

 

103

 

Závěr první – bezmála hodinové – poloviny koncertu byl určen Johannu Sebastianu Bachovi. Konkrétně jeho Preludiu a fuze a moll, BWV 894. Toto dílo patří opět spíše k méně uváděným a může být chápáno jako jistý harmonický i polyfonický labyrint. Bach provede témata jak u preludia, tak u fugy všemi možnými cestami a variantami, nebrání se ani prudkým harmonickým zvratům. Hewitt interpretovala skladbu ve velmi brilantním tempu s velkou mírou nadhledu a jistoty. Není divu, po mnohaletém „soužití“ s Bachovou hudbou. V akustice Rudolfina možná některé rychlé pasáže vyznívaly lehce nesrozumitelně, ale to nepoznamenávalo nijak celkový dojem.

U této skladby jsem si uvědomil, jak náročné může být pro interpreta dělat kompromis mezi „nacvičeným“ tempem, vlastní představou a možnostmi, které daný prostor a nástroj nabízejí. A rovněž, jak pošetilé je očekávat na koncertě stejnou dokonalost a zřetelnost, na kterou jsme zvyklí z perfektních nahrávek.

 

102

 

Druhá půlka pokračovala opět Bachem. Tentokrát čtvrtou Anglickou suitou F dur, BWV 809. Tady je Hewitt opravdu doma. Díky svému studiu baletu v dětství má velký cit pro tance a tanečnost jednotlivých částí, které jsou Bachovým zpracováním dvorských tanců. Hned v úvodním Preludiu nás přesvědčila o svých mimořádných technických schopnostech, zejména z hlediska artikulace a ornamentiky. Její ozdoby vycházejí takřka stoprocentně, ať už jsou v sebezapeklitějších situacích, a stejně kvalitně v pravé i levé ruce. Z tohoto hlediska nedělá kompromisy. Tanečnost následujících vět dodává posluchačskému zážitku, obzvlášť patrné to bylo například v Menuettu. Po předchozí klidné Sarabandě, ve které zcela správně zvýrazňovala druhou dobu třídobého taktu, se navrátil barokní esprit. Ona Sarabanda nám pak dala nahlédnout při repeticích do možností zdobení a vlastně i připomněla pointu všech těchto skladeb, které byly do určité míry myšleny jako hudební kostry pro interpreta, který je mohl/měl – alespoň při repeticích – dotvářet svým vlastním uměním. Závěrečná Gigue, jejíž téma evokuje lovecké fanfáry, brilantně uzavřela celou suitu. Hewitt využívá opět všech možností nástroje, nebrání se dynamice, práci s plasticitou hlasů – hlas, který byl prve v pozadí, při repetici vynese. Ano, na cembalo by skladby takto nikdy nevyznívaly a zastánci autentické interpretace zřejmě uspokojeni nebyli, avšak nikdo už přímou linku na Bacha nemáme, abychom ověřili, co si myslí a zda by souhlasil. Pro tuto chvíli nás Bach na moderní klavír v podání Angely Hewitt rozhodně baví.

Závěrečnou skladbou koncertu byla Bachova Passacaglia c moll, BWV 582. Toto původně varhanní dílo zaznělo v působivé transkripci Eugena d´Alberta a dalo tak pianistce možnost ukázat, že vládne i velkým zvukem a až orchestrální barevnou představivostí. Passacaglia je zásadním Bachovým dílem a do koncertu vnesla závažnost, která v předchozích skladbách tolik zastoupena nebyla. Pojetí Hewitt je velkým pomníkem Bachovi. Transkripce, která svou náročností stojí místy na hraně hratelnosti, jí dovoluje posluchače znovu a znovu uchvacovat a překvapovat. Ve chvíli, kdy téma přejde do sopránu, jako by se otevřela nebesa a paprsek světla pronikal do té doby tmavými mraky.

 

101

 

Někdy se setkáváme s tím, že u těchto romantických přepisů Bachových děl (vzpomeňme například slavnou Chaconnu v úpravě Ferrucia Busoniho) interpret zapomene, že se jedná původně o barokní hudbu. Hewitt nikoliv. I přes komplikovanost sazby se snaží o artikulační a frázovací přesnost a konzistenci napříč celým dílem (obzvláště stálá protivěta ve fuze vyznívala velmi přesvědčivě, čehož nebýváme někdy svědky ani u varhaníků). Využívá všech možností nástroje, včetně méně užívaného středního pedálu. Passacaglia byla rozhodně vyvrcholením celého, už tak poutavého večera.

Publikum odměnilo Angelu Hewitt ihned po skončení Passacaglie velmi zaslouženě potleskem ve stoje. Dočkalo se tak ještě dvou přídavků: Lisztovy transkripce Schumannovy láskyplné písně Widmung a její vlastní úpravy písně Bist du bei mir od Gottfrieda Heinricha Stölzela z Knížky skladeb pro Annu Magdalenu Bachovou. Obě nahrála na svém nejnovějším albu Love Songs pro vydavatelství Hyperion.

 

105

 

Angela Hewitt zjevně není tím typem romantického interpreta, který by posluchače prvoplánově „bavil“. Její až aristokratický posaz u klavíru je až na občasné výjimky klidný, snad jen v mimice občas vidíme záblesk prožívaných emocí a tu a tam nás překvapí větší gesto rukou. Volba repertoáru jejích koncertů rozhodně nevychází z idey zalíbit se posluchačům. Prezentuje díla, která zaznívají na koncertních pódiích zřídka. To ji staví do nelehké situace. Oč snazší by měla získat si publikum kupříkladu líbivými Chopinovými nokturny. A i přesto posluchače dokáže okouzlit. Její inteligentní a citlivý přístup si můžeme uvědomit i v takových drobnostech, jako je načasování pauz mezi částmi cyklických děl. A i když by možná někteří tuzemští interpreti měli spoustu námitek, zajímalo by mě, kolik z nich by ve skutečnosti mělo odvahu sestavit, ale především zvládlo interpretovat podobný program v takové kvalitě.

Pozvat namísto zraněné Pires tuto kanadskou pianistku bylo bezesporu dobrým tahem. V rámci letošního ročníku Firkušného festivalu byl vedle ostatních koncertů ten její zajímavým exkurzem do méně známé, avšak zajímavé hudby. Více takových inspirativních koncertů.

 

106

 

Foto: Ivan Malý

Jan Dušek

Skladatel a klavírista

K hudbě měl vztah od útlého dětství, zpíval v dětském sboru, hrál na klavír. Vystudoval konzervatoř v Teplicích (klavír, skladba) a pokračoval ve skladbě na Hudební fakultě AMU v Praze. Tam také dokončil v roce 2012 doktorské studium a začal ihned působit jako odborný asistent. V obou svých oborech je držitelem cen a uznání v různých soutěžích. Interpretačně ho velmi ovlivnilo setkání s osobnostmi jako Angela Hewitt, Gordon Fergus-Thompson nebo Maria João Pires. Jako interpret se věnuje méně známým autorům především 20. století, se sopranistkou Irenou Troupovou natočili kompletní písňovou tvorbu pro soprán a klavír Viktora Ullmanna a v roce 2021 spolu vydali i kompletní písně Hanse Winterberga. Pro Český rozhlas pořídil mimo jiné nahrávky kompletní klavírní tvorby Rudolfa Karla. Je zakladatelem spolku Lieder Company, který si klade za cíl popularizaci písňové tvorby. V hudbě má rád všechna stylová období, v interpretaci si nejvíce cení pokory a upřímnosti.

Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.