„Jiří Heřman slyší a vnímá hudbu, domýšlí autorovy záměry a je napřed před divákem.“

„Vytváří velké obrazy plné zřetelných i pouze tušených hlubokých obsahů, ať už jde o psychologii a duchovní vývoj postav, nebo o sociální témata. Obrazy, které hovoří silnými divadelními prostředky k současnosti, a to jak ke společnosti, tak i k jedincům.“

„Pozornost se upíná k vizuálním dojmům. Protože ty však ani v nejmenším nepopírají hudbu a zpívané slovo, je celek harmonický, přesně tak, jak má být.“

Nová brněnská inscenace Řeckých pašijí Bohuslava Martinů je rekordmanem. Premiéru měla až napotřetí, rok a půl po naplánovaném termínu. Stalo se tak 5. listopadu a důvodem byla samozřejmě koronakrize. Mnohem podstatnější však na inscenaci přece jen je, že režisér Jiří Heřman, spolu se scénografem Draganem Stojčevskim a dirigentem Robertem Kružíkem, neopakovatelným způsobem oživili a zpřítomnili dílo hudebně nesmírně krásné a dramaticky účinné, dílo prodchnuté hlubokými myšlenkami.

Bohuslav Martinů vzal z knihy Kristus znovu ukřižovaný od svého současníka Nikose Kazantzakise jen některé motivy, ale sáhl na ně tak zkušeně a inspirovaně, že vznikla naprosto mimořádná opera. Národní divadlo Brno hraje její druhou, obvyklejší a známější verzi. Je kompaktnější, lyričtější, hymničtější, vlastně konvenčnější než první podoba opery, autorem v padesátých letech odložená, která už také příležitostně ožívá. Definitivní verze, premiérovaná dva roky po skladatelově smrti v Curychu, verze zvolená teď souborem Janáčkovy opery, je posluchačsky a divácky přístupnější. A estetice Jiřího Heřmana evidentně vyhovuje. Umožňuje mu vytvářet velké obrazy plné zřetelných i pouze tušených hlubokých obsahů, ať už jde o psychologii a duchovní vývoj postav, nebo o sociální témata.

Řecké pašije, s intenzivně vnímanou křesťanskou symbolikou, byly za komunistického režimu při tuzemském vzácném uvedení vždy událostí už proto, že se týkaly témat veřejně opomíjených, umlčovaných nebo obcházených – víry a náboženství a k nim patřících duchovních hodnot. V poslední době bývají častěji inscenovány spíše s důrazem na aktuální téma uprchlictví. Jiří Heřman se mu pochopitelně nevyhýbá, je ostatně v příběhu a v libretu přítomno velmi silně, ale na roveň mu postavil téma svědomí. S ním souvisejí i motivy vnitřního světa lidí, jako je osobní zrání, nebo naopak pokrytectví. Aniž by se Jiří Heřman uchyloval jen k náboženství, ke křesťanským symbolům, daří se mu ukázat sílu, jakou má v lidském životě víra, a to v pozitivním i negativním slova smyslu: jako hybatel dobrých věcí, jak to má podle Bible být, ale – když je zneužita – i věcí nepěkných, zlých, ubližujících.

Řecká vesnice se chystá na příští Velikonoce, vybraní jedinci se dozvídají, jaké postavy budou představovat v pašijové hře. Zatímco si každý z nich srovnává sám v sobě, co by si mohl nebo dokonce měl z biblické osobnosti vzít pro svůj vlastní život, přicházejí z daleka jiní Řekové, kterým Turci vypálili vesnici, a prosí o pomoc. Charaktery se lámou. Místní kněz bezděky odhaluje mělké základy své víry, nepochopení Bible a neochotu se jí nechat inspirovat a řídit. Ve vesnici totiž podporuje xenofobii, stejně jako sobectví bohatých. Ovčák Manolios, veden patosem úkolu ztvárnit postavu Krista, naopak vyrůstá ve skutečného duchovního vůdce. Zaplatí za to životem… Uprchlíci, kteří se přechodně usadili nedaleko, nakonec odevzdaně, ale i s nadějí odcházejí dál.

Pro Jiřího Heřmana nejde o realistický děj ukazující smutný osud chudáků a špatnost církve, ale o příběh zobecňující reálie na úroveň podobenství o lidství, lidském údělu a lidskosti. Souběžně se vším vznešeným proto režisér poukazuje i na nízké pudy a současně s úvahami o ušlechtilé lásce a soucitu zobrazuje i podoby lásky mezi mužem a ženou. Nečiní proklamace, neuchyluje se k aktualizacím, ale s pomocí scénografie a s pomocí vizuálně i vnitřně a výrazově promyšleného vedení sólistů a sborů nastoluje na scéně situace a vytváří obrazy, které hovoří silnými divadelními prostředky k současnosti, a to jak ke společnosti, tak i k jedincům.

Heřmanův rukopis se nezapře, ať už jde o snové a mysteriózní momenty, o zdánlivě obyčejné výjevy mající však velkou sílu nevyslovených významů, nebo o pozastavené dlouhé okamžiky, kdy se dění odehrává v nezávislých pásmech. Přidává němou dětskou postavu, určuje přítomnost protagonistů na jevišti s až choreografickou fantazií a přesností zároveň, děj ukazuje občas náznakově. Jde o režiséra, který umí skloubit detaily herectví s takovým pohybem lidí na scéně, jehož význam začíná být zřejmý a plně vystává až v okamžiku, kdy je toho třeba. Shrnuto – Jiří Heřman slyší a vnímá hudbu, domýšlí autorovy záměry a je napřed před divákem.

Je zcela charakteristické, že brněnská inscenace Řeckých pašijí vyvolává tak rozsáhlé úvahy o režii, aniž by současně vyvstávala potřeba stejně detailního přemítání o hudebním nastudování. Symfonickému zvuku opery – neoimpresionisticky barevnému a fantazijnímu, lyrickému a místy i dramatičtějšímu, prodchnutému religiózní hymničností a vedle typických znaků vrcholného stylu Bohuslava Martinů i prvky pocházejícími z řeckého folklóru – dává dirigent Robert Kružík řád a spolehlivost, příhodná tempa a přiměřený patos, ale nestahuje na něj pozornost. Ta se upíná k vizuálním dojmům. Protože však ani v nejmenším nepopírají hudbu a zpívané slovo, je nakonec celek harmonický, přesně tak, jak má být.

Tenorista Peter Berger je dobře obsazený. Vystihuje hlasem jak Manoliovu zasněnost a pochyby, tak jeho postupný přerod vedoucí k vyznání, k nabádání a nakonec k rozhodnosti, se kterou se postaví za uprchlíky. Pavla Vykopalová, vesnická vdova Kateřina, která neodmítne žádného muže, není podána jako vyzývavá; zpívá srdečně a prostě. Je určena pro roli Maří Magdaleny a brzy ji to dovede na dobrou cestu. Vztah mezi ní a Manoliem zůstává v rovině překonaného pokušení. Přesně obsazeni jsou i představitelé apoštolů, rázovitých vesnických mužů – v premiérovém obsazení Jiří Miroslav Procházka, Dušan Růžička a především Ondřej Koplík jako vždy pozitivně naladěný, upřímný a k citlivosti probuzený Jannakos, krásná postava opery…! Panaita, budoucího Jidáše, představuje v dané zkratce jako rychle jednajícího násilníka velmi přesně Petr Levíček.

Dva typy duchovních, poctivého a opravdového kněze Fotise, vůdce uprchlíků, a zkaženého vesnického kněze Grigorise, velmi dobře v pátek vystihli David Szendiuch a Jan Štáva. První v hlase s velebnou ušlechtilostí, druhý čím dál víc s autoritářskou hrubostí a povýšenou arogancí, převažujícími nad projevem vyvolávajícím zpočátku dojem úctyhodnosti. Režijní pojetí Grigorisovy postavy je v Brně mimochodem velmi neortodoxní. Vrcholí v tragikomické scéně, šikovně využívající volný prostor mezihry: opilého popa odvážejí ti, kdo tahají v obci za důležité nitky, na korbě multikáry…

Jiří Heřman se spolu se svými spolupracujícími výtvarníky vyhýbá folklóru, svatební scénu ztvárňuje krásně civilně. Stejně tak zůstává v obecné, nadčasové rovině ve scénách, které by mohly vést ke zdůraznění křesťanské symboliky. Definitivně je tomu tak v dlouhém krásném oratorním závěru, skutečné duchovní hudbě, kdy se jeho styl projevuje jak v řešení vraždy Manolia, tak v pojetí jeho oplakávání, ve znázornění hodnoty oběti i ve vykreslení beznaděje i naděje. 

Brněnské Řecké pašije se odehrávají na jednoduché scéně, která se obejde bez kříže. Dominuje jí velký zvon a svíčky na předscéně a v klíčových okamžicích také vodní plocha. Tyto i další prvky scénografie, stejně jako občasné příchody a odchody sboristů auditoriem, spoluvytvářejí mimořádnou, až magickou působivost, která je projektům Jiřího Heřmana vlastní… Inscenace působí vznešeně, oduševněle, přes veškerá dramata měkce a pomalu. Řecké pašije přinášejí svým příběhem nejedno memento. Výklad Jiřího Heřmana zpřítomňuje zralé a po všech stránkách krásné dílo, které korunuje odkaz Bohuslava Martinů.

Foto: M. Olbrzymek