„Radek Baborák se projevil jako citlivý dirigent, jenž umí moc dobře pracovat také s vokální složkou, sólovou i sborovou.“

„Všechny tři koncerty se vyznačovaly podstatným společným leitmotivem, kterým byl ohromný výrazový tah, dramatický cit dirigenta pro výstavbu celku.“

„Homogenita zvuku, půvab zvětšiny mladých, svěžích a přirozeně tvořených hlasů, plasticita frázování, dynamické schopnosti, k čemuž docházejí jen a pouze sbory kvalifikovaně vedené.“

Ve dnech 28. až 30. října provedl nový šéfdirigent Radek Baborák se Západočeským symfonickým orchestrem, sólisty a smíšeným sborem Čerchovan skvělé duchovní dílo české hudby – Stabat Mater Antonína Dvořáka. V den státního svátku k výročí vzniku Československé republiky 28. 10. zaznělo Stabat Mater v Chebu, poté 29. 10. v Mariánských Lázních a 30. 10. v Domažlicích. Zde oslavil 120. výročí svého založení participující Pěvecký sbor Čerchovan. Zúčastnil jsem se všech koncertů, které se pokusím souhrnným způsobem přiblížit v reflexi. Již sám fakt původně neplánované účasti na všech třech koncertech za sebou, se stejným programem, vypovídá sám o sobě o zajímavé interpretační úrovni realizovaného Dvořákova duchovního díla.

Radek Baborák se stal od září letošního roku šéfdirigentem Západočeského symfonického orchestru v Mariánských Lázních. Možná tím mnohé překvapil, vzhledem ke své vynikající kariéře prvního hornisty u Mnichovských a Berlínských filharmoniků. Nyní však překvapuje růstem úrovně ZSO, s nímž má zřejmě ambiciózní plány a své vize per futurum. Pro svůj třetí koncert v šéfovské pozici si Radek Baborák zvolil velké dílo vokálně-instrumentální, monumentální kantátu-oratorium Antonína Dvořáka Stabat Mater, opus 58. Pro hudebně poučené posluchače nemusím jistě tento skvost české i světové hudební literatury zvláště představovat. Patří k nejpopulárnějším opusům z velkých forem Dvořákových. Není snad větší typ nadprůměrného smíšeného sboru v českých luzích a hájích, jenž by si toto Dvořákovo dílo nevyzkoušel. Šéfdirigent Radek Baborák pozval ke spolupráci se Západočeským symfonickým orchestrem smíšený Pěvecký sbor Čerchovan z Domažlic se sbormistrem Markem Vorlíčkem. Sbor doplnili členové Kühnova smíšeného sboru z Prahy. Kvartet sólistů vytvořili sólisté Opery Národního divadla v Praze – Lucie Silkenová, Sylva Čmugrová, Václav Sibera a Zdeněk Plech. Nastudované oratorium bylo provedeno na třech místech západních Čech. V den státního svátku k výročí samostatného Československa v gotické katedrále svatého Mikuláše a svaté Alžběty v Chebu, den poté v sále Casina v Mariánských Lázních, na závěr v Domažlicích, v barokním Děkanském kostele Panny Marie. 

Byl jsem přítomen třem koncertům, z nichž každý měl neopakovatelnou atmosféru v akusticky vždy trochu rozdílném prostředí. Sám pouhý fakt, že oproti původnímu plánu jsem zvolil možnost účasti i na třetím provedení kantáty v Domažlicích, kde oslavil své 120. výročí místní smíšený Pěvecký sbor Čerchovan, je neklamnou známkou faktu, že mne interpretace díla velmi zaujala. Dirigentským pojetím a vyrovnaným, neobyčejně motivovaným výkonem ve všech složkách, orchestrální, sborové a v kvartetu sólistů. Největším překvapením byl pro mne sbor. Zatímco od orchestru a sólistů jsem předpokládal určitý standard provedení, sbor Čerchovan znamenal milé překvapení, které jsem přece jen v té míře kvality neočekával, to přiznám upřímně. Proč, to zmiňuji v charakteristice výkonů na koncertech v další části reflexe.

K historii skladby se vynasnažím sdělit pro úplnost reflexe jen nejpodstatnější fakta. Stabat Mater provedl v premiéře dirigent Adolf Čech s orchestrem a sborem Prozatímního divadla v Praze roku 1880. Pro světový ohlas díla byla zásadní britská premiéra roku 1883 v Londýně, v Royal Albert Hall, pod taktovkou Antonína Dvořáka, jenž byl pokládán současníky za výtečného dirigenta, což se málo ví. Již rok poté vydává Stabat Mater významný německý nakladatel Simrock v Berlíně, ten na počátku pomohl značně Dvořákovi do hudebního světa. Pro úplnost – za autora textu je pokládán Ital Jacopone da Todi (1230–1306). Vokálně-instrumentální formy dovedl Dvořák v české hudbě k vrcholům dokonalosti. Tvoří podstatnou součást jeho mnohostranné tvorby, která si našla cestu ke světovosti zcela jednoznačně. Stabat Mater je zakladatelské dílo nové české duchovní kantáty, opírající se o Händela, Bacha a Beethovena v obsahové hloubce a stavebné velkoleposti. Patří k nejvíce uváděným Dvořákovým koncertním skladbám, s obvyklou duratou přibližně 85 až 95 minut v mnoha existujících nahrávkách, podle volby temp dirigenta. Duchovní skladba, v deset formálně uzavřených oddílů rozdělená, je písní bolesti a soucitu v částech 1 až 3, ale také útěšnou, až extaticky vrcholící modlitbou (4 až 10). To je základ ideového založení díla, diktovaný především osobní bolestí, ale jeví se důležitá vůle neklesat v ní a duchovně ji pročistit. Stavba kompozice je logicky diktována zákony ryze hudebními. Dvořák vyzpíval svoji osobní bolest z rodinné tragédie hudebním výrazem takové niterné krásy, jakou dosud české náboženské hudební dílo v takové umělecké síle nemělo.

Byl jsem svědkem koncertů v Chebu, v nádherném gotickém chrámu svatého Mikuláše a svaté Alžběty, poté ve Společenském sále Casina v Mariánských Lázních a do třetice v Domažlicích. Z dosavadních koncertů, které jsem měl možnost slyšet a vidět s Radkem Baborákem jako šéfdirigentem ZSO, byl pro mne tento třetí koncert nadmíru zajímavý účastí Pěveckého sboru Čerchovan z Domažlic (sbormistr Marek Vorlíček) a dobře sestaveným kvartetem sólistů, na němž v této skladbě záleží mnoho pro celkové vyznění velké formy. Radek Baborák se projevil jako citlivý dirigent, jenž umí moc dobře pracovat také s vokální složkou, sólovou i sborovou. Důkazem mi byla na zkoušce třeba věcná a podstatná rada jednomu ze sólistů, jak lépe nasadit a postupně rozvinout hudební frázi, což dirigent uměl i funkčně výstižně předvést. Kéž by toto ovládali operní dirigenti… Stejně věcné byly připomínky ke sboru, kde se prakticky ihned dostavil patrný zvukový efekt, zřetelná progrese technická i výrazová. To je ostatně rovněž jeden z důvodů, proč slyšené koncerty měly výraznou interpretační úroveň, jakou jsem ani neočekával. V Chebu to řekl náhodně přítomný hudebník v publiku: „Kdo zná v minulosti úroveň ZSO, ani neuvěří svým uším, co je možné tak rychle docílit. Tohle může být do pěti let velké překvapení!“ Rád cituji pohled muzikanta, který strávil v orchestrech celý aktivní život. Zda se jeho prognóza potvrdí, to si netroufám predikovat, na cestě bude řada překážek, ale za citaci jeho výrok rozhodně stojí. V orchestru byli opět hosté, ba až z daleké Itálie (Gabriele Falcioni). Orchestr hrál v menším obsazení, měl jen šest primů, čtyři violoncella, tři kontrabasy, koncertním mistrem byla osvědčená Olga Šroubková. Žesťové nástroje se vyznačovaly průbojným forte na vrcholech, která měla ale vždy důležitý, měkký tónový základ, v intonaci zněly pevně, spolehlivě.

Všechny tři koncerty se vyznačovaly podstatným společným leitmotivem, kterým byl ohromný výrazový tah, dramatický cit dirigenta pro výstavbu celku, ten obrovsky podstatný nerv v interpretaci, který posluchače dokáže emocionálně oslovit. Pod taktovkou neobyčejně vitálního umělce, jenž ví, co chce, což jsem poznal v efektivních, náročných závěrečných zkouškách před všemi koncerty. A především dirigent dovede své impulzy věcně vyjádřit, což není u řady jeho kolegů tak samozřejmé. Mnozí jen skladby „přejíždějí“ v doufání, že se vše samo „nějak“ usadí, jiní se zase vrhají na detaily, a celek jim v důsledku této snahy uniká… Pan Baborák představuje vzácný střed mezi oběma častými rovinami. Umí jít flexibilně po celku, který je pro něho zřetelnou prioritou, ale neopomene zároveň vypracovat podstatné detaily, aniž by na nich musel ztrácet mnoho času, což tkví v jasné a srozumitelné formulaci vlastních muzikantských představ na zkouškách.

Hned v první části Andante con moto zaujme introdukce orchestru, s čitelnou dynamikou a hudební artikulací. Je v ní de facto obsaženo motivicky vše podstatné pro další vývoj skladby. Od počátku se vyznačovalo technické provedení na koncertech vyrovnaností zvuku mezi oběma tělesy, sbor zaujal dobrou intonací a plasticitou frází, nejen v první části „Stabat Mater dolorosa“. Nejvyrovnaněji v dynamice zněl zřejmě na třetím koncertu v Domažlicích.

Třetí část Eja Mater je typicky sborovou částí, kde se plně projevily klady sborového tělesa, čítajícího na koncertech devětapadesát zpěváků, což není mnoho pro účely prostorového zpívání. Homogenita zvuku, půvab zvětšiny mladých, svěžích a přirozeně tvořených hlasů, plasticita frázování, dynamické schopnosti, k čemuž docházejí jen a pouze sbory kvalifikovaně vedené (sbormistr Marek Vorlíček). Všechna vyjmenovaná pozitiva odrážejí důležité atributy, které se očekávají u profesionálně vedených sborů. Sbormistr musí vše „svůj“ sbor technicky naučit, vypracovat, jeho pedagogické schopnosti jsou v dosahování všech zmiňovaných dovedností sborového projevu zásadní.

Laťku vysoké míry kultivace hlasového projevu hned od počátku nasadila sopranistka Lucie Silkenová, pomyslně jako by udávala tón celému sólovému kvartetu. Přirozenost tvoření, krásná barva hlasu, lehkost pěveckého projevu ve všech polohách, výšky nasazované vždy v pocitu „shora“ dávající příjemný zážitek posluchačům z důležité rozsahové nadstavby. To jsou vždy podstatné atributy, které u sopranistek oceňuji a obdivuji. Není to ovšem zdaleka jev častý, dodávám jedním dechem.

Ve čtvrté části se představil v nádherném basovém sólu v b moll – „Fac, ut ardeat cor meum“ – basista Zdeněk Plech. Dokáže zaujmout okamžitě, nejen přirozenou znělostí a sonorností všech poloh svého prostorově neobyčejně nosného basu, ale rovněž kultivací dlouhodechých frází, jejich mnohdy až důsledně instrumentálním vedením, schopností pianových detailů vedle až impozantních forte na vrcholech. Získává si srdce posluchačů zároveň oduševnělostí svého muzikálního projevu. Bravo!

V šesté části „Fac me vere tecum flere“ koresponduje tenorové sólo s mužským sborem. Tenoristu Václava Siberu jsem vyzdvihnul před pár lety v Litomyšli (2016) coby skvělého interpreta charakterní role Varnemana ve Smetanových Braniborech v Čechách. Part ve Stabat Mater je koncipován víc v duchu lyrického Junoše téže opery. Ryzí lyričnost a kantabilnost sice není tak silnou „parketou“ pěvce průbojného a nosného hlasového fondu jako charakterní typ výrazových rolí, nicméně svůj part odvedl se ctí, na třetím koncertu znatelně s největší jistotou v lehčím odvíjení frází přechodových poloh i v pevnější intonaci v sólovém vstupu. Na tváři se mu zračila ohromná, až nakažlivá radost z muzicírování, i v momentech, kdy sám nezpíval. Mužská část sboru korespondovala s tenorovým sólem sympaticky měkkým zvukem, muzikálním frázováním a přesným členěním frází.

Pátá část – „Tui Nati vulnerati“ – zazněla půvabně uvolněně, typická dvořákovská melodika dostala od dirigenta hudební vřelost a srdečnost, o to lépe vycházela fortová dramatizace, s obdivuhodnou dynamickou gradací sboru. Nemohl jsem si nepovšimnout výrazné tenorové skupiny, zpívající intonačně spolehlivě a s hlasy registrálně propojenými, proto i nosnými a barevně znějícími, ne s čistě falzetovou strukturou tenorů řady podobných typů sborových těles.

Moje chvála by možná trošičku polevila ve svém nadšení, daném profesionální deformací sbormistra, u sedmé části „Virgo virginum praeclara“. Intonace zde nebyla v několika místech tak bezvadná jako všude jinde, což zde způsobuje ne vždy plně dootevřený vokál „í“ u sopránů, ale dominovala mnohem více podstatná naléhavost stupňovaného pěveckého výrazu. Nejlépe vyzněla technicky tato část v Domažlicích, na třetím koncertu, kde se etablovala výrazněji i basová skupina sboru, která se neobávala plnějších forte harmonického základu. Všechny hlasy basové skupiny zde mohly proudit zvukově plněji do prostoru, zatímco v sále Casina byly poněkud zatlačeny prostorově dozadu, a ještě basisté na kraji zpívali do stěny před sebou, z auditoria jsem je vůbec neviděl, pouze tušil…

Altové sólo „Inflammatus et accensus“, často zpívané na pěveckých soutěžích, v podání mezzosopranistky Sylvy Čmugrové nalezlo pečeť v plynulosti frází, zaujal příjemně kulatý zvuk kultivovaného hlasu ve středních a vyšších polohách. Trochu rychlé tempo na koncertu v Chebu (až protipól Smetáčkova tempa na snímku s Věrou Soukupovou) se znatelně zmírnilo druhý večer v sále Casina. Devátá část se tím tempicky, ale i v přesnějším rytmickém tepu v souhře sóla s orchestrem optimalizovala, obdobně vyzněla i v Domažlicích.

Závěrečná desátá část je velmi obtížná ve své neustále oddalované plné gradaci dynamiky, v dirigentské tektonice, v neustálém prolínání orchestru, kvartetu a sboru, v nutnosti permanentního vyvažování zvuku. Byl jsem svědkem, jak na této části dirigent intenzivně pracoval, s obrovským nasazením, ba poprvé musel i trochu zvýšit hlas v dynamickém požadavku, jenž vytrvale prosazoval u orchestru v doprovodu sboru. Na koncertě vyzněla cesta k obtížnému vrcholu a následnému zklidnění (výrazová progrese a regrese) přesvědčivě v kompaktnosti zvuku celku, především vrcholové fortissimo překvapilo tónovou intenzitou ve výrazové naléhavosti. Vždyť obě tělesa nebyla nikterak početná, jak by se slušelo na tuto skladbu. Vrchol ale zazněl v plném fortissimu překvapivě impozantně, díky plnému nasazení průbojného zvuku podstatné harmonie mužských hlasů. Progrese a regrese v dynamice vrcholu je zde vždy obtížná. Žesťové nástroje se až překonávaly, posazeny v Chebu netradičně vlevo od dirigenta, sbor dynamicky nepřekrývaly, vždy jsem seděl v místě za pomyslným středem sálu, kde by homogenita zvuku celku měla vyznívat nejoptimálněji.

Toto sborové těleso, Pěvecký sbor Čerchovan, posílené jedinci z Prahy (Kühnův smíšený sbor), bylo pro mne největším překvapením tří večerů, jak jsem anticipoval výše. Proč? Nečekal jsem takový výkon, neb si pamatuji sbor Čerchovan ještě z let svého plzeňského působení. To nebyl tehdy sbor se zářivou perspektivou, eufemisticky řečeno. Co s ním ovšem učinil za dvě dekády sbormistr a varhaník Marek Vorlíček, je jedním ze „sborových zázraků“, dodám však jedním dechem, že dobře možných, pokud se vyskytne opravdu znalý sbormistr s uměním komunikace, logicky i s potřebným charismatem pro mladé členy a členky. Protože se u sbormistra amatérského typu sboru musí sejít vícero plusů pohromadě, ryze dirigentská kvalifikace zde opravdu nestačí, jak vypovídá praxe. Proto není obdobných zázraků mnoho. Sbor by měl – v rámci časových možností tohoto typu přece jen amatérského tělesa – nadále věnovat kantátové tvorbě pozornost. Na třech koncertech ukázal, že na to plně má, jak se dnes rádo říká. Obdivuhodná byla i hlasová vytrvalost, když započítám zátěž náročných zkoušek a třech vystoupení, před nimiž opět probíhaly zkoušky, zdaleka nikoliv jen akustické. Mužské hlasy se dokonce rozezpívaly na třetím koncertu ke svému nejkompaktnějšímu výkonu, skupina basů se zde nejlépe zvukově etablovala, křídla basu zpívala lépe do prostoru než v předchozích koncertech, zjevně nijak neomezována prostorově v přirozeném postavení.

Z volně postavené reflexe nechci ani nemohu učinit cestopis, byť by to bylo lákavé. Je jistě pravdou, že nebývá obvyklé zahrnovat tři koncerty na stejné téma za sebou. Ale přece jen musím sdělit pár slov k ohlasům koncertů. Ve všech místech kraje byl ohlas vřelý, koncerty končily vždy spontánním standing ovation, v Chebu, Mariánských Lázních i v Domažlicích. Bylo zřetelné, že každým koncertem, před nímž se vždy znovu zkoušelo, se projevila větší jistota i spontaneita provedení. Nezaznamenal jsem stopy únavy u sboru ani u sólistů, chladno v gotickém kostele v Chebu nikoho neuvedlo do zdravotních nesnází.

Jsou koncerty a představení, na něž se brzy pozapomene, tyto koncerty ale nepatřily do tohoto rámce. Vzbudily silný typ prožitku. Hudební vnímání je vždy symbióza technické a výrazové složky, jedna složka nikdy nestačí. Tato symbióza se na glosovaných vystoupeních viditelně dostavila u posluchačů, jimž přinesla emocionálně hluboký zážitek. Bylo to patrné z reakcí na koncertech, ale hodně i po nich. Vyslechl jsem řadu velmi pozitivních, doslova nadšených názorů. Hudba je o emocích, které tři vydařené koncerty v režii Západočeského symfonického orchestru a jeho šéfa Radka Baboráka přinesly v míře vrchovaté. Bravo.

Foto: Fb orchestru, Jiří Pužej