„Před orchestr si stoupl mladý, teprve jedenatřicetiletý dirigent Robert Kružík.“

„Dirigent pracoval s výraznou dynamikou, od až téměř naprosté neslyšitelnosti pianissim k mohutným tónům žesťů a gradujícímu závěru.“

„Třebaže celý cyklus psal Smetana postupně, považoval ho za jednotný celek.“

Jsou hudební díla, která jsou nejen nesmrtelná, ale zná je i ten, kdo v životě prakticky nevkročil do koncertní síně a klasická hudba mu nic neříká. Jedním z těchto děl je i Smetanova Má vlast. Léta byly úvodní tóny Vyšehradu znělkou Československého rozhlasu, úvodní tóny Vltavy vítají cestující linkami ČSA při přistávání na Letišti Václava Havla, téma Tábora zní při slavnostních aktech. Není českého symfonického orchestru, který by Mou vlast někdy nehrál. A nejen symfonické orchestry. Má vlast tradičně zahajuje nejprestižnější festival klasické hudby u nás – Pražské jaro. Letos v provedení orchestru, od něhož by to nikdo nečekal – Collegia 1704. Má vlast je symfonickým protějškem jiného Smetanova díla, opery Libuše. Obojí patří k tomu nejdůstojnějšímu a nejoslavnějšímu. I proto si Mou vlast Symfonický orchestr hlavního města Prahy FOK vybral ke slavnostnímu Koncertu pro republiku v den státního svátku 28. října. Pozornost se ten podvečer ovšem upřela i na dirigenta – Roberta Kružíka. 

Symfonický orchestr hlavního města Prahy FOK sídlí v Obecním domě, v místě, které je s 28. říjnem 1918 nerozlučně spjato. Zde byla přijata Tříkrálová deklarace požadující samostatnost pro český národ, zde byl přijat první ústavní zákon ustanovující novou republiku, z balkónu Obecního domu byl vyhlášen. Pokud si tyto souvislosti uvědomíme, o to víc nás tóny Mé vlasti zasáhnou. Však také Smetanova síň byla naplněna do posledního místa a pro tentokrát i složení posluchačů bylo daleko různorodější, včetně mladých lidí, vojáků ve slavnostních uniformách a nastrojených dětí.

Před orchestr si stoupl mladý, teprve jedenatřicetiletý dirigent Robert Kružík. Kružík je znám především na své rodné Moravě. Původně se měl stát violoncellistou, od šesti let chodil na soukromé hodiny k Bedřichu Havlíkovi. Violoncello studoval i na brněnské konzervatoři, ale tam si už přibral i dirigování. Dokonce, ač teprve student, byl hlavním dirigentem Komorního orchestru města Blanska a Helfertova orchestrálního sdružení v Brně. Vzdělání si doplnil studiem na AMU u Leoše Svárovského, Charlese Olivieri-Munroa a Lubomíra Mátla, i účastí na řadě mistrovských kurzů. Během tohoto studia byl šéfdirigentem Kolínské filharmonie. Od roku 2016 je dirigentem Janáčkovy opery Národního divadla Brno i Národního divadla moravskoslezského v Ostravě, od sezóny 2018/2019 je stálým hostujícím dirigentem Filharmonie Brno a od letošní sezóny šéfdirigentem Filharmonie Bohuslava Martinů ve Zlíně. Nec plus ultra je laureátem Ceny Jiřího Bělohlávka, udělované mladým českým umělcům do třiceti let, kteří dosáhli mimořádných úspěchů. Předchází ho pověst velmi pracovitého a charismatického dirigenta. O to více bylo pražské publikum zvědavé, jakým způsobem pojme nastudování Mé vlasti, kterou před ním za ta léta v Praze provedla taková dirigentská esa jako Václav Talich, Karel Ančerl, Jaroslav Krombholc, Václav Neumann, Zdeněk Košler, Libor Pešek a v neposlední řadě ten, jehož cenu Kružík nosí – Jiří Bělohlávek. Nutno říci, že Kružík nezklamal.

Už první ze symfonických básní – Vyšehrad – překvapila pomalejším tempem, než jsme zvyklí. O to více vynikla monumentálnost díla. Dirigent pracoval s výraznou dynamikou, od až téměř naprosté neslyšitelnosti pianissim k mohutným tónům žesťů a gradujícímu závěru. Výrazná dynamika vůbec se prolínala celým večerem. Mimořádnou barevnost vytvořil Kružík v symfonické básni Vltava. Vltava patří snad k neznámějším částem celého cyklu, o to víc příjemně překvapí, jestliže je provedena stylově čistě, a přitom propracovaně barevně. Orchestr rozehrál celou škálu zvukových barev, jednotlivé sekce si navzájem předávaly témata, Vltava skutečně ve flétnách přímo zurčela, smyčce naopak hladily a vplouvaly do širokého toku řeky, aby v mohutnou sílu vody opět celý orchestr zaburácel v závěru díla. Burácivou byla i Šárka, která se vyznačovala ostrými přechody. Za zaznamenání stojí výkon hráčů dechové sekce: tklivý hoboj (Jurij Likin), ještě tklivější fagot (Štěpán Rímský) a lkavý klarinet (Jan Czech) umlčeni hřmícími pozouny (Jiří Novotný, Stanislav Penk a Tomáš Bialko). A nesmím zapomenout ani na lesní rohy, byť ty nebyly tak výrazné jako trombony. Šárka zdaleka nemá takovou publicitu jako Vyšehrad a Vltava. Způsob, jakým bylo vystavěno sváteční provedení FOK, ukázal, že je to škoda. Šárka má vše, co může nadchnout posluchače, je v ní drama, je v ní veselí, je v ní poetičnost.

Je škoda, že dramaturgie večera zvolila po prvních třech básních poměrně dlouhou přestávku. Třebaže celý cyklus psal Smetana postupně – Tábor a Blaník byly dopsány až čtyři roky po prvních čtyřech básních – považoval ho za jednotný celek, který od popisu přírody graduje slavnou husitskou tradicí a nadějí na záchranu našeho národa, až bude nejhůře. Podle mne by se celý cyklus měl hrát pohromadě, aby se ozřejmila právě ona gradace. Aby nedošlo k přerušení emoce, kterou básně jako celek vyvolávají.

Báseň Z českých luhů a hájů je ze všech nejromantičtější. I zde se projevil Kružíkův smysl pro tónovou barevnost. Ta dala vyniknout především houslím a dřevěným nástrojům. Podle mne byla romantičnost trochu narušena poměrně ostrými dynamickými přechody, ty se daleko více hodily do dvou závěrečných básní – Tábor a Blaník. V Táboru bych vyzdvihl skvělé frázování a samozřejmě opět hru pozounů. V Blaníku pak skvělé výkony v dechařském intermezzu. Však je také jako jediné při děkovačce dirigent vyvolal.

Nějak zapomínáme na slova, jako jsou „vlast“, „národ“, „vlastenectví“. Je dobře, že nám je čas od času hudba připomene.

Foto: Petr Dyrc