„Představou režiséra Sommera bylo vytvořit stylizovaný hraný dokument s herci a výpravou, který diváka vtáhne do světa Martinů a zkusí mu poutavě zprostředkovovat emoce z jeho hudby.“

„Film je koncipován jako vyprávění skladatelovy manželky Charlotte, která již jako vdova vzpomíná na společný život se skladatem.“

„Martinů hudba dojímá posluchače všude na světě. Čím? Je to asi ta typická česká vroucnost..“

Polička byla v úterý svědkem dalšího symbolického návratu Bohuslava Martinů. Ve ve velkém sále Tylova domu měl slavnostní projekci filmový dokument Můj život s Bohuslavem Martinů režiséra Jakuba Sommera. Šlo o druhé veřejné promítání, poprvé snímek vidělo publikum před měsícem na Mezinárodním televizním festivalu Zlatá Praha.

Idea vzniku snímku vzešla před třemi lety od producenta České televize Jiřího Hubače a v původní verzi mělo jít čistě o dokumentární film o Bohuslavu Martinů. Ke spolupráci byl osloven režisér Jakub Sommer, který však chtěl vytvořit něco víc než obyčejný dokument: jeho představou bylo vytvořit stylizovaný hraný dokument s herci a výpravou, který diváka vtáhne do světa Martinů a zkusí mu poutavě zprostředkovat emoce z jeho hudby. Ta si ostatně získala i režiséra samého. Jako syn hudebního skladatele Vladimíra Sommera měl k vážné hudbě vždy blízko, v jednom z rozhovorů například vzpomenul, že mu tatínek už v jeho pěti letech pouštěl hudbu Sergeje Prokofjeva. A i když skladby Martinů dříve důvěrně neznal, v průběhu příprav na natáčení dokumentu jeho hudbě doslova propadl. Hudební stránku filmu konzultoval s muzikologem Alešem Březinou, nicméně nemalou část hudebních ukázek, které ve filmu zaznívají, si zvolil sám.

Výsledný snímek rozhodně stojí za to vidět. Je koncipován jako vyprávění skladatelovy manželky Charlotte, která už jako vdova vzpomíná na společný život se skladatelem. Volně vychází ze stejnojmenné autobiografické knižní publikace z roku 1971, je doplněn o řadu dalších historických i fiktivních momentů. Na rozdíl od knižní předlohy jsou ve filmu navíc zmíněny mimo jiné i Martinů milenky Vítězslava Kaprálová a Rosalie Barstow včetně vtipně podané miniepizody o Charlottině „přivítání“ druhého páru na letišti. Poetickou fikcí je postava múzy (křehká a půvabná Anna Fialová), která je nejen přítomna skladatelovu komponování či zásadním životním momentům (těžký úraz v USA, umírání), ale průběžně se zhmotňuje do nejrůznějších postav: od venkovské dívky při lidovém obřadu vynášení smrtky, přes Juliettu v Národním divadle, žačku Vítězslavu Kaprálovou až po neznámou mladou dívku u hrobu Martinů v Poličce v závěru filmu.

Charlottiny vyprávěné vzpomínky jsou prezentovány jako krátké promítané příběhy; Charlotte je sleduje spolu se skladatelovým prvním životopiscem Milošem Šafránkem. Toto promítání je v některých momentech vystřídáno Charlottiným rozhovorem pro novináře, který jí umožní zmínit mimo jiné její postoj k Šafránkovi (je historickým faktem, že ho skladatelova manželka na sklonku života v oblibě neměla). Charlotte celý příběh vypráví s půvabným francouzským přízvukem, který atmosféru příběhů umocňuje.

Všichni představitelé hlavních rolí byli vybráni s jedinečným citem; vizáží obstojí i ve srovnání s historickými fotografiemi, které jsou ve snímku hojně prezentovány. Především Petr Stach jako Bohuslav Martinů je přesným typem skladatele, v záběrech na smrtelném lůžku je téměř jeho identickou kopií. Tereza Hofová jako manželka Charlotte má v sobě francouzský šarm a nadhled, ve filmu je jí dán největší prostor (paradoxně na rozdíl od Bohuše, který je prezentován spíše vizuálně a ve filmu téměř nemluví). Ondřej Kavan v roli Miloše Šafránka hlavní dvojici decentně doplňuje. Film je obohacen o řadu dokumentů, fotografií, ale také archívních filmových záběrů, které děj dokreslují.

Filmový hraný dokument byl natáčen přibližně rok, jeho průběh byl ztížen epidemií koronaviru a vládními epidemickými nařízeními. Část vznikala i v rodišti skladatele a jeho okolí, a právě proto bylo Poličce věnováno promítání snímku 26. 10. 2021. Byla mu přítomna i část filmového štábu v čele s režisérem Sommerem a celý večer byl koncipován ve slavnostním duchu. Před samotnou projekcí vyslechl plný sál Tylova domu krátké hudební vystoupení dívčího pěveckého sboru Juliettes, hrdě se v názvu odkazujícího na slavnou operu Bohuslava Martinů. Sbor je složen ze studentek Gymnázia Polička a jeho sbormistryní je pedagožka gymnázia Ellen Erbesová, která navíc působí jako předsedkyně poličské pobočky Společnosti Bohuslava Martinů. Slavnostním večerem provázela dvojice mladých moderátorů Štěpán Pejchar a Ondřej Češka. Jejich volba nebyla náhodná: spolu s celou řadou dalších „Poličáků“ se na natáčení filmu podíleli jako komparzisté.

Moderátoři ve vtipně vystavěném skeči představili některé filmové profese, a především ty inscenátory, kteří byli poličskému promítání přítomni: režiséra Jakuba Sommera, představitele Bohuslava Martinů Petra Stacha, výkonnou producentku Kateřinu Kovářovou, scenáristu Lukáše Csicselyho, výtvarnici kostýmů Simonu Rybákovou a vrchní rekvizitářku Jitku Hlaváčovou. S nimi následně proběhla beseda, na které vzpomenuli na zajímavé momenty natáčení a jeho další osudy. Petr Stach kupříkladu přiznal, že trpí hrozným strachem z výšek. Přesto využil příležitosti vystoupat oněch 192 schodů do rodné světničky skladatele, aby tam nasál atmosféru genia loci. Bohužel jej tam chytla panická ataka (byl tam sám v průběhu polední pauzy), která ho zcela paralyzovala – pomohla mu až paní rekvizitářka. Režisér Jakub Sommer, popisující svou režijní práci, s lítostí konstatoval, že nebylo technicky možné použít všechny natočené záběry, jakkoliv byly krásné: „Některým komparzistům se stalo, že natáčeli, ale nakonec v tom filmu nejsou. Mě to moc mrzí, ale zákon filmové střižny je naprosto neúprosný, musel jsem oželet řadu krásných záběrů…“ Proto vznikl krátký filmový klip z nepoužitých záběrů, který byl na úterním večeru publiku také promítnut – a protože na něm mimo jiné byla řada poličských občanů, promítnutí klipu se setkalo s obrovským nadšením.

Promítání filmu byli přítomni i zástupci Nadace Bohuslava Martinů jako jednoho ze sponzorů filmu, včetně jejího ředitele Jiřího Hlaváče. Ten se v rámci besedy vyznal ze svého vztahu k Bohuslavu Martinů a jeho tvorbě. Citací některých jeho niterných a hlubokých myšlenek uzavíráme tuto poličskou reflexi: „Bohuslav Martinů byl neskutečně pracovitý, neuvěřitelně pilný, také adaptabilní na změny. Stal se světoobčanem: začal chápat kulturu, multikulturu jako něco, co je posilou lidského vývoje… Všechny nástrahy života – dvě války, příchod fašismu do Francie, komunismu do Československa – to všechno byl schopen zvládnout s laskavostí, s pochopením, s noblesou… Jeho hudba dojímá posluchače všude na světě. Čím? Pro mě je to ta typická česká vroucnost: není to sentiment, není to melancholie, je to zvláštní valér lidského citu, díky kterému chceme jeho hudbu poznávat znovu a znovu… Martinů nám ve světě dělá obrovskou reklamu. Ta reklama říká: jsme kulturním národem. Přijměme toto jako osobní poselství, osobní výzvu a chovejme v sobě vroucnost a chovejme v sobě na stranu druhou patřičnou míru vznešenosti, protože nám patří…“

Foto: Petr Klein, Jakub Sommer a Robert Smutný