„Mahler v pojetí Semjona Byčkova není existenciálně propastný, tragický a hluboký. Je spíše naléhavý a vášnivý, dýchá, je romantický i expresionistický.“

„Nad pohledem kupředu, spíš bezděčným, převažuje v závěrečné větě jako ve skutečném epilogu rekapitulování, přemítání, zastavení.“

„Poslední větu – tím spíše při zpětném pohledu, když víme, jak to dopadlo – nemůžeme vnímat jinak než jako loučení…“

Program středečního koncertu České filharmonie tvořila Mahlerova Devátá symfonie. Jedna jediná skladba, ve které je však obsažen celý hudební vesmír. Alespoň v té podobě, jak se jevil na přelomu devatenáctého a dvacátého století. Semjon Byčkov hodlá postupně natočit všechny symfonie Gustava Mahlera, a tak se s nimi publikum setkává i při abonentních koncertech. Budou to příležitosti, kterých – jak se zdá – nebude potřeba ani trochu litovat.

Gustav Mahler svou Devátou neslyšel, premiéra ve Vídni se uskutečnila až rok po jeho předčasném odchodu. Zemřel v nedožitých jedenapadesáti letech. Víc než osmdesátiminutové dílo završuje jeho kompoziční odkaz nádherným způsobem. V reminiscencích se ohlíží za již zkomponovanou a prožitou hudbou, v pohledech kupředu ohmatává novější zvukové světy. V symfonii je vše, co v předchozích: exaltované emoce, sršatost, bizarně pokřivené tance, přemýšlivost i nostalgie, existenciální neklid, ironie a zápasivost i vědomí o kráse a vyrovnanost – zvláštní a osobitý, vnitřně komplikovaný svět, tak odlišný od symfonií Brucknerových, sice také monumentálních, ale prostým způsobem oddaných Bohu a Wagnerovi. Odlišný i od všeho ostatního, co do té doby v hudbě vzniklo. Ale to již známé je v Deváté symfonii přítomno zase jinak. A nad pohledem kupředu, spíš bezděčným, převažuje v její závěrečné větě jako ve skutečném epilogu rekapitulování, přemítání, zastavení.

První půlhodinová, složitě vrstvená věta je skutečným vstupem, přípravou, expozicí. Byla útržkovitá, rozvlněná, dosahovala ve strmých crescendech dílčích vrcholů i výkřiků, přinášela rozhoupané vzpomínky i daleko do budoucnosti ukazující sordinované zvuky, tajemné předěly, barvité hudební scény se sóly lesních rohů a flétny i se sólem koncertního mistra Josefa Špačka; přinášela okamžiky absolutního zklidnění, kdy stačí pár osamělých tónů k vytvoření mimořádně působivých událostí. Druhá věta v tempu ländleru vyzněla razantněji, ale našly se v ní i elegantnější a pastorálnější okamžiky. Stylem nevybočila třetí věta, burleskní rondo, neklidné, rychlé, s řadou velmi kontrastních epizod, ale celkově směřované ve zrychlovaném tempu a vyhroceném výrazu k efektní tečce… Ideální příprava na naprostý kontrast finální věty, začínající velebněji, v absolutním masivním espressivu celého „tutti“ smyčců. Adagio přes nejrůznější peripetie, sóla, přeryvy a návraty končí po dlouhé době nakonec opět pouze ve smyčcových nástrojích, teď ale hrajících jen těmi nejjemnějšími doteky… U prvního pultu violy na sebe tento večer výrazně upozornila Eva Krestová, čekatelka na členství v orchestru, v řadě sól vynikli první hráči u pultů dechových nástrojů. Mimořádný zvuk se v celkové síle i v plasticitě polyfonie povedlo vytvořit v poslední větě celé smyčcové sekci.

Filharmonikům se dařilo naplňovat šéfdirigentovu představu beze zbytku. Mahler pohledem Semjona Byčkova, ve finální větě náhle pro větší pravdivost dirigujícího bez taktovky, však není existenciálně propastný, tragický a hluboký. Je spíše naléhavý a vášnivý, dýchá, je romantický i expresionistický. I poslední věta byla zpočátku rychlejší a tedy běžnější, ale směrem k závěru se o to víc pak propadala do sfér, kde jakoby přestává existovat čas, do výrazové podmanivosti a tušené myšlenkové hloubky. Poslední dlouhé minuty symfonie byly prosté a zároveň vznešené, krásné a magické. Práce s dynamikou a tempem byla dokonalá a hluboce inspirovaná. Symfonie se nekonečně dlouho zklidňovala, zřeďovala a ztišovala, až se vytratila do úplného ticha.

Mahler se prý obával po Osmé symfonii napsat symfonii s pořadovým číslem devět, protože ani Beethoven a Bruckner, ani Dvořák tento počet nepřekonali. Zemřeli. Stala se z toho magická hranice, kterou chtěl Mahler zřejmě obejít, a tak na deváté pozici stojí skladba s názvem Píseň o zemi. V podstatě symfonie, i když vokální. Osud však skladatel stejně nepřelstil. Následující symfonie, když jí nakonec číslo devět přiznal, se skutečně stala tou poslední. Pak už následuje jenom torzo té další, pouhá jedna věta. Takže Symfonie D dur je poslední dokončenou. Osudovou. A její poslední větu – tím spíše při zpětném pohledu, když víme, jak to dopadlo – nemůžeme vnímat jinak než jako loučení… A nebo přece jen Mahler osud vlastně přelstil – v případě, že bychom ji, třebaže ne podle názvu, vnímali po Písni o zemi jako symfonii v pořadí desátou…?

Ať tak, nebo tak, je to především skladba neopakovatelně jedinečná. Ještě o něco víc než ostatní Mahlerovy symfonie. A tak také ve středu zazněla. Filharmoniky skvěle, naplno a s pochopením, zahraná.

Foto: Petr Kadlec