„Písně taneční i lyrické měly spád, byly pestré v rytmech a náladách, a především byly výjimečné precizní instrumentací, uchu lahodící tektonikou, výrazem a citlivým rozložením hlasů.“

„Nelze dále ignorovat fakt, že současný muzikant by měl mít také přiměřený rozhled v hudbě různých národů a brát byzantskou a mimoevropskou modalitu jako součást celosvětové hudební historie.“

„Na závěr bohatého večera vystoupilo s hlavními aktéry několik muzikantů věnujících se modální hudbě oblasti Středozemí a Blízkého východu… Netradiční set byl skvělou a milou tečkou celého programu.“

Festival pravoslavné hudby Archaion Kallos už tradičně nabídl večer s lidovou hudbou inspirovanou pravoslavím. Koncerty s podtitulem „Byzanc jinak!“ jsou obvykle jedním z vrcholů festivalu, neboť hudba jako společný jmenovatel spojuje originálním způsobem folklor a duchovní tematiku oblastí Řecka a Malé Asie. V pátek 15. října v Kampusu Hybernská, téměř na rok přesně od loňského, kvůli vládním opatřením zrušeného koncertu, podali skvělý výkon loutnista a zpěvák Gerasimos Papadopoulos a hráčka na perkuse a zpěvačka Alexandra Papastergiopoulou z Řecka. Ve třetím bloku večera se k nim přidali i muzikanti ze spolku Modalmusic.cz a zahráli společně několik písní.

Koncert byl zářným příkladem toho, jak špičkovou úroveň může nabídnout lidová hudba, v tomto případě ovlivněná pravoslavnou spiritualitou, která díky jisté jednoduchosti nápěvů nabízí nepřeberné množství potenciálních aranží a variací. Na druhou stranu je zde ona jednoduchost poněkud relativním pojmem, českému uchu jednoduše pravděpodobně nezní. Pokud se však distancujeme od někdy zvlášť bohaté ornamentiky, a že jí Papadopoulos jako zkušený zpěvák byzantské hudby nešetřil, vyjde nám píseň ne tolik odlišná od našeho folkloru. Posluchače může ale halit v mlhu i rytmus, často nepravidelný, střídající tři nebo dva dvoudobé takty, po nichž následuje jeden třídobý. Naopak dobře detekovatelné schéma mívají písně narativního charakteru s množstvím strof. V podání dua však nic neznělo nudně. Papadopoulosova loutna i hlas velmi flexibilně a efektně varírovaly místa, která by jinak hrozila monotónností. Zpěvačka s pronikavým, velmi příjemným hlasem obsluhovala naráz dva bicí nástroje, rolničky, připevněné kolem kotníku a poté darbuku či rámový buben bendir.

Vyslechli jsme písně z různých oblastí Řecka a Malé Asie, konkrétně z Peloponéského poloostrova, ostrova Lesbos, z Kapadokie, Anatolie, Makedonie, měst Konye, Pergama, Smyrny a dalších. Náměty písní se točily kolem světského života, lásky, stesku po domovině, tématu uprchlictví, ale byly ovlivněny pravoslavným křesťanstvím – zmínkami o Panně Marii a svatých (sv. Filip, sv. Jiří) a modlitbě či přímluvě k nim. Jako host vystoupila Elli Aloneftou, která vnesla na podium osvěžující, altově sytou barvu. Písně taneční i lyrické měly spád, byly pestré v rytmech a náladách, a především byly výjimečné precizní instrumentací, uchu lahodící tektonikou, výrazem a citlivým rozložením hlasů. Intonačně vždy přesný Gerasimos dokázal být výrazným sólistou, ale také jemně doprovázet svou kolegyni. Je zároveň vynikajícím hráčem na oud, loutnu, jejíž struny ožívaly brilantní technikou i energií a střídaly zvukově úsporná, měkčí místa. V takových se dobře prosadil hlas Alexandry se zvláštně nostalgickým, někdy teskným nádechem. Zpěvačka si „vzala“ několik sól na perkuse, což dalo vyniknout báječné barvě darbuky.

Na závěr bohatého večera vystoupilo s hlavními aktéry několik muzikantů. Jmenovitě zahrál Mikuláš Mrva na dva typy sazu, drnkací strunné nástroje, Silva Morasten zazpívala několik písní v turečtině a řečtině, Yannis Karampatzias hrál na lavtu, sedmistrunnou loutnu původem z Konstantinopole, Yannis Vasilopoulos na tzouras, drnkací nástroj příbuzný buzuki. U prvních dvou zmíněných, českých muzikantů je zápal pro tuto hudbu obdivuhodný. Jako jádro spolku Modalmusic.cz pořádají každý měsíc jam sessions s hudebníkem zastupujícím tradiční hudbu konkrétní oblasti Středomoří, Blízkého a Středního východu. Celkově byl poslední set skvělou a milou tečkou celého programu, včetně závěrečné písně, kterou si „střihl“ umělecký ředitel festivalu Marios Christou. Když se k němu Papadopoulos připojil, až dojemně zněly společně jejich hlasy, hlasy starobylé Byzance…

Plný sál Kampusu Hybernská znovu potvrdil, že tyto koncerty přitahují mnoho posluchačů. Škoda jen, že nepřitáhl více muzikantů ze sféry klasické hudby a z kruhu muzikantů, kteří se věnují jazzu či improvizaci. Pro hudbu modálních tradic Středozemí je improvizace nedílnou součástí produkce, a i když jí včera nebyl poskytnut příliš velký prostor, je obvykle nesmírně zajímavé poslouchat, jak se zkušený zpěvák pohybuje z jednoho modu do druhého. Jedná se o jiný způsob hudebního myšlení. Někdy je mu vyčítán primitivismus ve smyslu absence harmonie. Ze zkušenosti bych to popsala spíše tak, že naoko je hudební proud monodicky horizontální, při bližším prozkoumání však provázaný „neviditelnou“ harmonií, jejíž modulace indikují také mikrointervaly. Tento zdánlivě jiný svět (pořád se i díky křesťanství dokážeme byzantské hudbě přiblížit a s ní jako mostem i částečně k blízkovýchodní hudební tradici) nás však může pouze obohatit. Už z pohledu, jakým se v běžném životě téměř ztotožňujeme i s velmi vzdálenými kulturami, nelze dále ignorovat fakt, že současný muzikant by měl mít také přiměřený rozhled v hudbě různých národů a brát byzantskou a mimoevropskou modalitu jako součást celosvětové hudební historie. Svědky užití modality a mimoevropské rytmiky v hudbě evropské či euroamerické jsme více než jedno století a z mého osobního pohledu je hudba zejména první poloviny 20. století třpytivým vrcholem syntézy úcty k řádu a zároveň otevřeného vnímání a užívání nejen uvolněné harmonie.

Asi nelze očekávat, že by podobné inspirace „zvenčí“ mohly přinést nové hudební myšlení (otázkou zůstává, zda je to vždy za každou cenu nutné). Mohou ale nabídnout hodnotný materiál k vyrovnání vnitřního „neklidu“ a pocitu neukotvenosti, který mě někdy jímá při pohledu tu na zkostnatělé dramaturgie a programy, tu na nabídku soudobé hudby, která často nezanechá hlubší stopu uvnitř a operuje jen s přítomným okamžikem, což je někdy příliš málo. Samo o sobě by nebylo nic horší či lepší, vše si nachází nějaké posluchače. To, z čeho mrazí, je ale pocit, že i přes ohromný tlak na výkony konzum, „instantnost“ a nebezpečí průměrnosti prostupují vším. V nepochybně ohromné nabídce světa umění a stále přítomné postmoderní všehochuti se posluchač často cítí nesvůj z absence už zmíněné kotvy či kořenů. Vyrvali jsme je, abychom je za pomoci mimoevropských vlivů navrátili do našich životů? Často je inspirace zaměňována za integraci. Cvičíme jógu, jíme ramen, účastníme se šamanských rituálů, učíme se hrát na orientální nástroje, studujeme jazyky (čím exotičtější, tím lepší) a v duchu si přehráváme smyčku viny za všechno zlé, co kdy obyvatelé evropského kontinentu v historii provedli, ať už na domácí půdě, či venku. Jako by za to kolektivně pykalo i moderní umění, které by se skrz své „Květy zla“ kolikrát nejraději distancovalo od všeho prostě a jednoduše krásného, co jsme dokázali za staletí vytvořit… Folklor může být alespoň částečnou odpovědí na současné palčivé otázky (které mi koncert neplánovaně opět přivodil). Folklor, který je nám vlastní a s radostí objevuje chutě a vůně jiných lidových hudeb a tradic.

Mé hudební srdce v pátek v Kampusu Hybernská poskakovalo radostí, což přičítám intenzivnímu hudebního prožitku i svým kořenům. Díky festivalu Archaion Kallos si je můžu hýčkat nejen já na obě strany. Na západ i na východ.

Foto: Martin Pilpach