pátek, 15 říjen 2021 10:02

Dvořákův hudební festival v Příbrami zakončil operní večer

Autor:

„Závěrečný koncert festivalu zahájil – jak jinak – Antonín Dvořák, jehož geniálnímu odkazu je věnován.“

„Protagonisty večera se tím stali dva výborní slovenští operní sólisté Lenka Máčiková Kusendová a Ondrej Šaling.“

„Ve večeru se podařilo dramaturgicky až zdánlivě nemožné, totiž vložit premiéru skladby Symfonieta Rudolfa Heidera.“

 

101

 

Dvaapadesátý ročník Hudebního festivalu Antonína Dvořáka v Příbrami zakončil operní večer, na kterém se představili sopranistka Lenka Máčiková Kusendová a tenorista Ondrej Šaling, a to za doprovodu Moravské filharmonie s jejím šéfdirigentem Jakubem Kleckerem. Základní půdorys programu byl volen z českých a románských oper, vhodně ale rozšířen o populární instrumentální díla českých klasiků Antonína Dvořáka a Leoše Janáčka. Zajímavou premiéru si v rámci koncertu prožila Symfonieta skladatele Rudolfa Heidera. Koncert se konal ve velkém sále Divadla A. Dvořáka v Příbrami 12. října před solidně zaplněným auditoriem. Festival si kvůli koronavirové krizi musel počkat od roku 2019, aby mohl letos znovu navázat na úspěšné předešlé ročníky.

Závěrečný koncert festivalu zahájil – jak jinak – Antonín Dvořák, jehož geniálnímu odkazu je věnován. Vždyť v nedaleké Vysoké prožil skladatel světového významu mnoho šťastných chvil života. Dirigent Jakub Klecker vybral pro entrée večera vhodně Druhou Slovanskou rapsodii g moll, která vznikla v roce 1878, v koncepci volného cyklu Tří slovanských rapsodií, op. 45.

Půdorys programu večera tvořil operní repertoár, v záběru od italského bel canta přes francouzskou operní tvorbu až po českou klasiku. Protagonisty večera se tím stali dva výborní slovenští operní sólisté. Lenka Máčiková Kusendová se uvedla árií Noriny z opery Don Pasquale Gaetana Donizettiho. Zaujala krásnou barvou svého lehkého, nosného sopránu, ale i přirozeným půvabem osobitého projevu, který se zračil ve výrazu hudby znamenitě. Slovenský tenorista Ondrej Šaling, působící v německém Meiningenu (toto operní divadlo spolupracovalo v minulosti s Jihočeským divadlem v Českých Budějovicích), se uvedl populární árií Nemorina z Donizettiho Nápoje lásky. Volil po většinu árie měkké mezza voce, až v závěru rozvinul svůj lyrický až spinto tenor do plného hlasového lesku a ukázal svá zvučná forte v plné rezonanci. V průběhu večera zaujal oborově zcela odlišnou rolí od lyrického, naivního Nemorina, totiž květinovou árií Dona Josého z Bizetovy opery Carmen. Opět ji vystavěl pěkně od mezza voce, s postupným nárůstem dynamiky k vrcholu, až po vydařené vysoké b závěru, lehce posazené „shora“. Po Nemorinovi zde pěvec předvedl překvapivou transformaci do spinto až dramatického oboru, těmto pěvcům obvykle divadla roli Josého svěřují. Pro mne bývá u Josého zajímavým barometrem lehkosti a ohebnosti hlasového fondu duet Josého s Micaëlou z prvního dějství. Byl přednesen oběma pěvci s lehkostí, noblesou, citem pro plynulost frázování, s pěkným zakončením v Bizetem předepsané pianové dynamice. Lenka Máčiková přednesla z opery Carmen árii Micaëly ze třetího dějství, s krásným, až instrumentálním vedením hudebních frází i suverénní výškou.

 

104

 

V závěru večera byla šťastně dramaturgicky volena Smetanova opera Prodaná nevěsta. Ondrej Šaling přednesl obtížnou árii Jeníka tentokráte ve více dramatickém pojetí sympaticky suverénně dlouhodechých frází, dynamicky přímočarým způsobem. Více jakoby po vzoru interpretace Petera Dvorského než Beno Blachuta či Ivo Žídka (abych jmenoval nejvýraznější „klasiky“ interpretace této krásné role). V tomto případě v plné rezonanci přednesu celku a s plnými, průbojnými výškami italského charakteru v uchopení výrazu. Po árii Mařenky, přednesené citlivě a kantabilně Lenkou Máčikovou, následoval duet Jeníka a Mařenky ze třetího dějství, který jsem na koncertě snad nikdy neslyšel, obvykle se volí duet z prvního jednání. Vyšel oběma pěvcům výborně, Lenka Máčiková neměla s vysokým c („nechci o tobě vědět“) sebemenší problém, na závěr koncertu se ukázala plná oprávněnost volby právě tohoto duetu coby ideální finální tečky. Přídavkem se stalo trochu překvapivě – „Milostné zvířátko“ – kuplet Principála a Esmeraldy – z Prodané nevěsty. Čekal jsem všechno možné jiné, tento výstup nikoliv. Byl to vtipný a naprosto neotřelý nápad, jen bylo trochu znát, že pan Šaling zatím buffo roli Principála hlouběji nestudoval, to teprve možná přijde per futurum…

 

105

 

Převaha programu koncertu byla na straně pěveckých čísel, árií a duetů z oper, kde byl dirigent Jakub Klecker výborným doprovazečem, s citem pro pěvce a bohatými zkušenostmi operního dirigenta. Lecjakou nepřesnost v souhře či zachyceném tempu u pěvců dokázal pohotově a bryskně vyrovnat, věřím, že si toho v publiku nikdo nepovšimnul, včetně přídavku. To jen ryze pro úplnost, celkový dojem byl víc než příznivý, což je vždy podstatné.

 

106

 

Ale nejen pěvecká čísla byla náplní koncertu. Vedle vstupní zmíněné Slovanské rapsodie g moll zazněla trojice populárních Lašských tanců Leoše Janáčka, plynoucích ve dvořákovském duchu a patřících do takzvaného vyššího populáru – Dymák, Požehnaný a Čeladenský. V interpretaci bylo zřejmé, že je orchestr dobře zná, hraje je s chutí, ve zvuku orchestru zněly kompaktně, téma Allegra v Dymáku zaznělo rytmicky úderně, ostře, v nástrojové souhře jednotně. Ostatně proto jsem si po pauze i přesednul do druhé poloviny sálu, ve druhé řadě mi tento auditivní pocit celistvosti zvuku orchestru trochu chyběl, bylo to však dáno akusticky. Sál divadla není zcela optimální pro symfonické koncerty, o dost lépe se mi jevil zvukový dopad celku ve druhé polovině divadelního sálu. Leč zaplať Bůh, že divadelní sál je pro koncerty k dispozici a má i solidní zázemí.

 

102

 

Ve večeru se podařilo dramaturgicky až zdánlivě nemožné, totiž vložit premiéru skladby Symfonieta Rudolfa Heidera. Nic bližšího uvedeno nikde v programu nebylo, ani celé jméno, takže jsem musel zapátrat, abych se dobral k důvodu neobvyklé dramaturgie. Rudolf Heider (1911–1981) je spojen s hudebním životem v Hranicích na Moravě. Svou kantorskou dráhou připomíná doby Raisových zapadlých vlastenců. Vedl sbory, vyučoval, skládal, inicioval mnoho hudebních akcí. Na brněnské konzervatoři absolvoval úspěšně roku 1934 Symfonietou d moll pro velký orchestr. Jde tedy o skladbu velmi mladého skladatele. Byl za ni odměněn Cenou Františka Neumanna, ředitele a dirigenta Janáčkovy opery v Brně. Mimo jiné byl dirigentem první premiéry Janáčkovy opery Věc Makropulos. Heider choval velkou úctu k Leoši Janáčkovi, s nímž měl údajně přátelské vztahy. Proto stála zřejmě Symfonieta na konci první poloviny koncertu, když druhou zahájil výběr z Lašských tanců Leoše Janáčka. Dílo tak mladého autora překvapilo svěžestí, nápaditostí, především třetí a čtvrté části, výstavbou vrcholů. Interpretace dirigentem Jakubem Kleckerem s Moravskou filharmonií byla sympatická koncentrací na rozvržení temp a dynamiky, tím i pozornou tektonikou jednotlivých vět. Žesťová skupina orchestru se mohla v této skladbě velmi přesvědčivě etablovat. Symfonieta by patrně ještě více vyzněla a zaujala v jinak dramaturgicky laděném večeru. Z mého pohledu však na koncertě vytvořila důležitý kontrast v rámci zvoleného programu.

 

111

 

Slavnostní závěr dvaapadesátého ročníku festivalu Antonína Dvořáka vyzněl pro publikum přesvědčivě, odměnilo jej standing ovation. Jak bylo veřejně artikulováno na koncertě ředitelkou Albínou Dědičík Houškovou, příští ročník je naplánován a těší se na své publikum.

 

110

 

Foto: HFAD

Jiří Fuchs

Sbormistr, vysokoškolský pedagog a hudební publicista. Je autorem článků a recenzí pro regionální tisk, Cantus, hudební časopisy a hudební portály, zejména recenzí týkajících se sborových festivalů, koncertů, operních představení a CD.

Doc. Mgr. Jiří Fuchs je absolventem Hudební fakulty AMU v Praze v oborech zpěv a dirigování sboru. V letech 1971 - 73 hostoval jako student vícekrát na scéně Národního divadla (Figarova svatba a Prodaná nevěsta). Od roku 1972 do roku 1982 byl sólistou opery v Plzni. Současně začal od roku 1977 pracovat na Pedagogické fakultě v Plzni, kde vedl Akademický ženský sbor a úzce spolupracoval s plzeňským dirigentem Antonínem Devátým a na jeho doporučení se sbormistrem Josefem Veselkou. Od roku 1982 působil na Pedagogické fakultě v Českých Budějovicích. Založil a vedl tam úspěšně Jihočeský vysokoškolský sbor, se kterým dosáhl mnoha mezinárodních úspěchů - předních umístění v řadě prestižních soutěží Evropy. Provedl řadu novinek ze soudobé sborové hudby. V rozhlase natočil se sborem na 60 studiových snímků. V roce 1993 se habilitoval v oboru dirigování sboru. Je členem národních i mezinárodních porot soutěží v oblasti sborového zpěvu. V oboru sborového řízení byl na krátkodobých zahraničních stážích, přednášel na několika mezinárodních sympóziích o problematice sborové hlasové výchovy. Věnoval se též práci kulturně organizační, byl předsedou Jihočeské oblasti Unie českých pěveckých sborů, organizoval sborové festivaly a koncerty sborů. Za svou rozsáhlou hudební činnost byl oceněn Cenou Františka Chodury (1993) a Cenou Bedřicha Smetany (2013).

Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.