„Právě proto, abychom si tak odlišného Mozarta užili, jsme všichni do Rudolfina ten večer přišli.“

„Václav Luks vedl nevelký orchestr náruživě, s akcenty a drobnými echy, zvýrazněnými výstupy některých linek, s novými a novými podněty.“

„V dobách před covidem, kdy byla ještě Praha plná turistů i hodinových koncertů pro ně, bylo Mozartova Requiem všude tolik, že prý čekali.“

Collegium 1704 otevřelo svou sezónu v pražském Rudolfinu Mozartovou hudbou. O krůček dál od svého nejobvyklejšího, tedy barokního repertoáru, ale nadále ve svém živlu. Pondělní koncert, zvukově uměřený, výrazově ale zdaleka ne strohý, přinesl sváteční chvíle. Měl šťastnou inspiraci, muzikalitu a průzračnost, emotivní naléhavost a spoustu krásných detailů. A vůbec nepůsobil posmutněle, přestože byla na programu Symfonie v g moll a Requiem v d moll – a mollové tóniny přece mají vyjadřovat opačný pól než jas a radost…

Čtyřicátá z Mozartových symfonií, prostřední z vrcholné trojice těch posledních, od prvních tónů vyjevila charakteristiky celého večera. Střídmý, jakoby až nedostatečný zvuk smyčců, zcela odhalené party dřevěných dechových nástrojů a pečlivě odstiňované údery tympánů, krásně, tón za tónem vypracovanou dynamiku…, tempa vyzařující energii, jindy tempová pozastavení… a celek mimořádně muzikálně dýchající, aniž by se objevilo pokušení dívat se kupředu k budoucímu romantismu. Václav Luks vedl nevelký orchestr v symfonii náruživě, s akcenty a drobnými echy, zvýrazněnými výstupy některých linek, s novými a novými podněty, roztančeně i dramaticky. Modeloval tok hudby neúnavně, zajímavě, svižně… Byl to samozřejmě v asketickém zvuku a s jedinečnými proporcemi mezi sekcemi souboru zcela jiný Mozart než od komorních filharmonií či symfonických orchestrů. Ale právě proto, abychom si tak odlišného Mozarta užili, jsme všichni do Rudolfina ten večer přišli.

Platí to i o jeho Requiem, které tvořilo druhou polovinu. Hrává se velkolepě, symfonicky, málem romanticky, ale i komorněji a stylověji. A nebo ještě jinak, historicky poučeně s dobovým instrumentářem. Jako tentokrát. Od Václava Lukse, Collegia 1704 a Collegia Vocale 1704 pražské publikum toto dílo ještě neslyšelo. V dobách před covidem, kdy byla ještě Praha plná turistů i hodinových nenazkoušených koncertů pro ně, bylo Mozartova Requiem (stejně jako Vivaldiho Čtvera ročních dob) všude tolik, že prý čekali. Berme to jako bonmot a nadsázku, ale něco na tom i tak je. Vhodná doba teď nastala, turisté a hodinové koncerty po kostelích, programy nevalné úrovně, v Praze nejsou. I kdyby ale takové koncerty byly, tak by nebylo třeba brát je pro srovnání v potaz. Ojedinělé a jedinečné, stylově čisté provedení v Rudolfinu, špičkové, vzorové a strhující (a samozřejmě, netřeba ani zmiňovat, pečlivě nazkoušené) se stalo neokázalou událostí.

Stejně jako v symfonii zněl orchestr, nyní navíc s varhanním pozitivem, basetovými rohy a trombony, nádherně transparentně. Sbor přidal zřetelnou dikci, jistotu a elektrizující tah a přesnost v polyfonii, komorní, a přece víc než dostatečné dynamické rozpětí. Sólisté se vyrovnaně doplňovali, ať už stáli a zpívali bokem, nebo přišli na obvyklé místo doprostřed pódia: sopranistka Simona Šaturová byla spíše křehká, altistka Henriette Gödde sytě pevná, basista Tobias Berndt měkkce dokonalý. Jen tenorista Eric Stoklossa, jinak skvělý bachovský Evangelista a vůbec zajímavý sólista řady Luksových koncertů, jako kdyby se tentokrát trochu zvukově ztrácel.

Václav Luks vyjadřuje při dirigování momentální emoční naladění hudby vždy celým tělem. Strhával svým nakažlivým entusiasmem celý aparát – ale i publikum – na svou stranu. Zvolil „klasickou“ verzi Mozartem nedokončeného díla v dopracování Franze Xavera Süssmayra. Jedna část smuteční mše za druhou přicházela v nových vynalézavých modech, sahajících od živých temp a exprese přes údernost a vzrušenost až po velebnost a ztišení. Škoda jen některých delších pauz mezi částmi, při kterých trochu opadal celkový tah. V takto vyprofilované intepretaci a v takových tempech by celku díla víc slušelo navození pocitu nepřerušovanosti.

Večer měl sice podtitul Mozartova labutí píseň, ale legendy a nejrůznější osudové výklady Mozartovy poslední skladby zůstaly stranou; šlo jen a jen o hudbu. Bylo to jiné Requiem, s mnohem menším zvukem, bez patosu a ponuré temnosti, s velkou pozorností věnovanou detailní dynamice, nepříliš smuteční, i tak ale dostatečně oduševnělé a dramatické.

Právě proto, abychom si tak odlišného Mozarta užili, jsme všichni do Rudolfina ten večer přišli. A pokud někdo odcházel s neodbytným pocitem, že už Mozartovo Requiem nechce nikdy slyšet jinak než takhle, případně s toužebným přáním, aby jednou v této konstelaci vznikla jeho nahrávka, nelze se mu divit.

Foto: Zdeňka Hanáková