„Páteční večer v lednickém kostele patřil souboru Gli Incogniti s uměleckou vedoucí Amandine Beyer; název jejího mezinárodního týmu není náhodný.“

„Snad v ještě propracovanější podobě na něj navázalo sobotní vystoupení souboru Accademia bizantina: ‚Italské pojetí Vivaldiho?‘ komentuje jeho umělecký šéf Alessandro Tampieri, ‚to je velká citlivost k detailům a barevným odstínům. Jako šerosvit u Caravaggia.‘“

„V neděli se LVHF přestěhoval do kostela v Břeclavi-Poštorné, který se stal svědkem vystoupení souboru Collegium Marianum, znásobeného zpěvem Patricie Janečkové.“

Při vší úctě k výkonům řady hudebníků a jednoho dirigenta, čas od pátku 8. do neděle 10. října patřil v rámci šestého ročníku LVHF především ženám. Jmenovitě – a chronologicky – houslistce Amandine Beyer, pěvkyním Delphine Galou i Patricii Janečkové a flétnistce Janě Semerádové. Zároveň nutno zdůraznit, že uměleckou kvalitu souborů korunovalo čerstvé ocenění z 5. října, jímž ověnčen dorazil jeden z nich: Accademia Bizantina. V respektované anketě Gramophone Awards pro rok 2021 se totiž mezi orchestry umístil na druhé příčce. A předstihl tak mimo jiné i Berlínské filharmoniky. Kde vězel výkvět naší kulturní publicistiky? Jak to, že se celostátní média včetně televize či rozhlasu neslétla na tuto událost chtivě a nedočkavě? Zastínily snad úplně všechno parlamentní volby, případně vyhlašování Thálie – anebo se prostě mnohým nechce trávit čas na cestách? Kdo ví. Ale popořádku.

Páteční večer patřil v lednickém kostele svatého Jakuba staršího, vypínajícím se ve své neogotické kráse hned vedle zámku, souboru Gli Incogniti s uměleckou vedoucí Amandine Beyer. Název jejího sedmičlenného mezinárodního týmu, ve kterém působí i česká houslistka Helena Zemanová, není náhodný. Odkazuje k neformálnímu sdružení z Benátek poloviny 17. století, které si říkalo Accademia degli Incogniti. Mezi těmi, kdo sice cítili potřebu se vyjadřovat k věcem veřejným, ale zároveň museli z obav před cenzurním postihem zůstat inkognito, se vyskytovali význační intelektuálové a umělci, historiky počínaje a básníky či dramatiky konče. Také však benátští politici, například nejeden senátor. Publikovali pod pseudonymy či šiframi coby úmyslně neznámí. A skryti takto v pozadí, zasloužili se rovněž o založení benátského Teatro novissimo.

K neznámu se – v nových souvislostech – programově hlásí Beyer a spol. A představují si pod tímto pojmem dvě možnosti, jak uchopit barokní hudbu včetně Vivaldiho. Buďto cíleně vyhledávat a formou novodobých premiér uvádět dosud neznámá díla, vyčenichaná v archivech. Anebo dávné skladby interpretovat objevně, dosud neznámým způsobem – ovšem s pokorou k původním partiturám. Plně to v rámci koncertu prokázalo například provedení Vivaldiho Koncertu g moll RV 517 v úpravě pro housle a cembalo: „Barva nástrojů byla pro Vivaldiho čímsi mimořádně přitažlivým a ve svých skladbách s ní hojně pracuje,“ říká Amandine Beyer, „když změníte obsazení ze dvou houslí na housle a varhany či cembalo, skladba najednou úplně změní svůj charakter.“ Večeru ovšem vévodil Houslový koncert e moll RV 278 s orchestrálními party mnohem komplikovanějšími než sólový. Spadá do závěru Vivaldiho života, kdy s otcem putoval do Vídně a zřejmě se zastavil i v Čechách; dochované dílo je každopádně napsáno na notovém papíru středoevropské výroby.

Ostatně, s hudbou slavného Antonia lze dnes zpětně putovat jeho vlastním životem. Gli Incogniti provedli například Koncert pro housle d moll RV 278, který je podle Amandine „absolutně orientální hudbou“. Vivaldi totiž žil mnoho let ve čtvrti Castello na východě Benátek, kde kromě dalmatských námořníků či obchodníků přebývali též otroci z arabských zemí, což se do jeho vnímavosti nemohlo nepropsat: „V první větě mám pocit, jako bych seděla v tureckém vlaku,“ dodává Beyer, na kterou byl při hře rozkošný pohled. S houslemi je úplně srostlá, jako by tvořily nedílnou část jejího těla; aniž by na sebe prvoplánově upozorňovala, na pódiu zkrásní, zduchovní. A nakažlivě vtahuje do radosti z hudby též publikum.

Jestliže projev Gli Incogniti byl střídavě vášnivý a rafinovaný, pak na něj snad v ještě propracovanější podobě navázalo sobotní vystoupení souboru Accademia bizantina. Hutně znějící nejen proto, že tento tým je početnější – kromě barokních houslí respektive violy d´amore svého uměleckého šéfa Alessandra Tampieriho jej tvoří dvoje první a dvoje druhé housle, dále viola, violoncello, loutna a kontrabas plus nezbytné cembalo. Když tato parta skvostných instrumentalistů za to vezme, ovládne prostor kostela svatého Jakuba staršího s dechberoucí samozřejmostí. Přitom nikterak netlačí na pilu; z jejich zvuku tryská temperament, ovšem co chvíli ztišený do lyrických, nostalgií vonících poloh, v nichž Vivaldi zřejmě dokázal ukrýt svou duši, jakkoli je tvořil vesměs na objednávku a často převelice rychle. „Italské pojetí Vivaldiho?“ komentuje to Tampieri: „To je velká citlivost k detailům a jemným barevným odstínům. Jako šerosvit u Caravaggia.“

Kapitolou samou pro sebe byl pěvecký projev kontraaltistky Delphine Galou. I v hloubkách takřka mužských zněl její hlas hebce, sametově. S nenucenou naléhavostí přednesla sólový part v závěrečném Vivaldiho Stabat Mater RV 621, ale poradila si i s expresivnějšími áriemi z jediného skladatelova dochovaného oratoria Juditha triumphans RV 644, oslavujícího vítězství Benátčanů nad Turky roku 1716, při němž se do jejich rukou vrátil i ostrov Korfu. Večer ovšem zahájil miniaturní Koncert pro smyčce g moll RV 152, o němž se Tampieri vyjádřil pobaveně: „Přirovnal bych tento typ Vivaldiho koncertů k drobným skicám, které si namaloval Michelangelo předtím, než stvořil Davida. Jsou to velmi krátké skladby dlouhé jako dnešní populární písně či delší reklamní spot. Vivaldi v nich pracuje s jedním tématem téměř sériovým způsobem. K napsání zřejmě potřeboval tolik času jako opisovač k jejich opsání…“

V neděli 10. října se Lednicko-Valtický hudební festival přestěhoval do jiného ze zdejších neogotických skvostů – kostela Navštívení Panny Marie v Břeclavi-Poštorné. Zatímco jeho lednický současník byl vybudován ve windsorském stylu a připomíná Hlubokou, břeclavský obr z červených cihel voní moravskoslezským severem s jeho chrámy v Kravařích nebo Ludgeřovicích. Kde se tu vzal? Odpověď je snadná – pár set metrů od něj fungovala proslulá lichtenštejnská cihelna… Ta sice už neexistuje, ale kostel vzkvétá a stal se důstojným svědkem vystoupení převážně českého souboru Collegium Marianum umělecké vedoucí Jany Semerádové, znásobeného zpěvem sopranistky Patricie Janečkové.

Semerádová coby opravdu výtečná flétnistka, ale také neúnavná organizátorka a badatelka přišla s osvěžujícím konceptem, který vítaně narušil vivaldiovskou záplavu. Jistěže nebyly jeho skladby opominuty – například Salve Regina RV 617, jejíž jediný opis partitury na světě je uložen v Zemském muzeu v Brně. Ale vedle nich zazněly v zajímavém srovnání díla dvou Antoniových současníků. Árie „Ten slavík znásobuje jeho bolest“ z oratoria Santa Ferma Antonia Caldary, Benátčana o osm let mladšího než Vivaldi, který – na rozdíl od něj – doloženě pobýval v Čechách a na Moravě. Psal se rok 1723, když dirigoval v Praze, kde provedl i svůj komorní Spor bohů, a poté ve Znojmě. Tam vzdal hudbou hold jmeninám císařovny ve velkém stylu – hrálo se na dvou vyzdobených vozech, tažených osmi páry koní, a kolem pobíhali světlonoši odění do antických rouch… Provedení jeho árie v kostele bylo přirozeně bez vnějších efektů, ale o to niterněji, soustředěněji zněl hlas Patricie Janečkové, zralejší každým rokem. Druhým příspěvkem do kompoziční komparace byla novodobá světová premiéra Koncertu C dur pro hoboj, smyčce a basso continuo v úpravě pro příčnou flétnu „českého Vivaldiho“ Františka Jiránka. O dvacet let mladší než Antonio, ocitl se u něj díky Václavu, hraběti z Morzinu, který jej coby hudebně nadané páže poslal do Benátek, kde se mu zjevně věnoval samotný Mistr. Věděl proč – vždyť Morzin byl deset let jeho štědrým mecenášem, kterému ostatně věnoval sbírku obsahující i Čtvero ročních dob.

Příští pátek a sobotu letošní Lednicko-Valtický hudební festival vyvrcholí. V beznadějně vyprodaném barokním divadle na zámku ve Valticích bude provedena opera Il Farnace v nastudování Štrynclova souboru Musica Florea, slibující díky scénografii, kostýmům a tanci lákavou podívanou. A vše završí v sousední jízdárně galakoncert další ze světových superhvězd barokního repertoáru – dirigenta a houslisty Fabia Biondiho s jeho početnou Europou Galante.

Foto: LVHF / Pavel Kristián ml.