čtvrtek, 30 září 2021 18:38

Šostakovič

Autor:

„Autor Leningradské může být a je v našich očích hudebním umělcem formátu ne menšího, než je Gustav Mahler.“

„Finále vyznívá nakonec odhodlaně, ale hudba k tomu bodu spěje opravdu klopotně, zeširoka a okázale.“

„Dvacet vteřin ticha by bylo případnějších.“

 

210930CFByckovzahajovacikoncertwebres13cPetraHajska

 

Mimořádný koncert České filharmonie k zahájení 126. sezóny byl mimořádný po všech stránkách. Na programu bylo ve středu jedno jediné a jedinečné dílo s příběhem, Šostakovičova Leningradská symfonie. Osmdesát let po zahájení německé válečné blokády sovětského velkoměsta. I s osobním příběhem šéfdirigenta Semjona Byčkova. Opravdu výjimečný zážitek. Ze skladby i z její skvělé interpretace.

Když se český orchestr rozhodne otevřít koncertní sezónu jinak než symbolickým přihlášením k odkazu, o který primárně pečuje, musí k tomu mít opravdu pádný důvod a musí jít o událost. V tomto případě tomu tak bylo. Sedmá symfonie Dmitrije Šostakoviče, zvaná Leningradská, je skladbou, která takové zadání vytvoří a unese. Je dílem, které se vyhrocenou zvukovostí a naléhavostí dotýká hranic snesitelnosti. Dílem, které má sílu ideového programu i ryze hudební působivosti.

Začíná pozitivním obrazem příjemného života, téměř idylickým, do kterého se však nejprve nenápadně, ale pak čím dál brutálněji vlamuje agrese, znázorněná neodbytným rytmem bubínku. Bubínky v postupné gradaci nakonec hrají tři a nad nimi orchestr rozpoutává čím dál hlučnější, až orgiasticky drásavé variace. K jejich zvukovému posílení posloužila i desítka dalších žesťových nástrojů umístěných nad obvyklý rámec na varhanní empoře. Propad hudby do tmy a v ní pak jen vzpomínka na to, co už není, je v hudebním kontrastu nesmírně dojemným uzavřením první věty. Odlehčenost druhé věty není ani trochu bezstarostná, posmutnělé chorály a tiché zpěvy ve třetí větě evokují smutek. Finále vyznívá nakonec odhodlaně, ale hudba k tomu bodu spěje opravdu klopotně, zeširoka a okázale, s velkými odbočkami a postupnými, znovu opouštěnými dílčími vrcholy.

 

210930CFByckovzahajovacikoncertwebres32cPetraHajska

 

Filharmonici ten večer podali špičkový výkon, ať už v exponovaných sólech dřevěných nástrojů, ve velkoleposti žesťových chórů, v přesnosti bicích nebo v hutnosti a jednolitosti smyčcových sekcí. Orchestr hrál kompaktně a dokonale, naplno ve službě výrazu i příležitosti. Ochota, virtuozita, empatie. Ohromující dojem.

Po téměř osmdesáti minutách šéfdirigent, zřetelně vyčerpaný i dojatý, uzavřel zdrcující dílo nekonečnou, impozantní, skvěle promyšlenou a předanou gradací… a sklonil se nad pult. Škoda, že raději nedokázal nějakým velitelským gestem přesvědčit publikum, aby v tu chvíli nevybuchl nadšený potlesk. Dvacet vteřin ticha by bylo případnějších. Nejen ve smyslu tryzny, ale i z čistě hudebních důvodů, pro skutečné doznění toho, co se právě uzavřelo.

 

210930CFByckovzahajovacikoncertwebres05cPetraHajska

 

S Leningradskou symfonií ovšem Byčkova pojí mimořádně silný osobní příběh. Bylo patrné nejen v pasážích evokujících smuteční pochod a ve všech dalších potemnělých či posmutnělých místech, ale vlastně po celý večer, že mu na zařazení skladby do programů jeho pražského působení záleží. Zdůrazňoval ostatně spíše tragičtější prvky než ty pozitivní… Symfonie mu totiž připomíná celou generaci jeho rodičů, kteří v roce 1941 maturovali. Jeho matka – ostatně jako on – byla přímo z Leningradu, prožila tam celých devět set dní blokády, obležení přežila. „Bylo 21. června a oni právě dokončili školu,“ vzpomíná Byčkov v Magazínu České filharmonie. „V Leningradě jsou tou dobou bílé noci, a tak celou noc oslavovali, že se stali dospělými. Mladí lidé byli v ulicích nebo na břehu Něvy a v plném proudu oslav se dozvěděli, že začalo bombardování. Německo ten den napadlo Sovětský svaz, začala operace Barbarossa, která vyústila 8. září ve více než dva roky trvající blokádu Leningradu. Tak se celá generace náhle probudila do skutečného života a sny, které každý z nich měl, se náhledy rozpadly v prach…“

 

210930CFByckovzahajovacikoncerthires37cPetraHajska

 

Mimořádnost dodala večeru i projekce na plátno v průčelí sálu před zazněním díla, ve formátech pražských symfonických koncertů bezprecedentní. Malý dokument, ve kterém šéfdirigent představuje skladbu.

Leningradská symfonie není jednoznačná ani snadná. Za války ji sovětská propaganda využila – podobně jako západní spojenci – k demonstraci nezlomnosti, k povzbuzení v obraně a boji proti nepříteli, jako svědectví i apel. Pro poválečná desetiletí byla v komunistické části světa příkladem pokrokového sovětského umění. Angažovaného, srozumitelného. Pro poslech spíše povinného, přijímaného proto jako kontroverzní. Až po pádu totalitních režimů východní Evropy začala i tato skladba žít plnějším a autentičtějším způsobem, zvláště když byly zveřejněny skladatelovy paměti zachycené Solomonem Volkovem. Vyplývá z nich, že vznik díla a jeho myšlenkové zázemí a vyznění je složitější. Že nejde zdaleka jen o obraz boje proti fašistům, ale o zobrazení obecněji pojímaného zla, do kterého patřil i stalinský režim. Tři desetiletí po sametové revoluci a šestačtyřicet let po skladatelově smrti je čím dál zřejmější, že tato symfonie je zcela jedinečným dílem epochy a že autor Leningradské může být a je v našich očích hudebním umělcem v minulém století formátu ne menšího, než byl a je na přelomu devatenáctého a dvacátého století Gustav Mahler. Že je to umělcem, který se hudbou dotýká podstaty lidské existence a s ní souvisejících emocí. Ano, umělcem, který s panujícím režimem zápasil, skrytě mu odporoval a navenek chtě nechtě sloužil. Umělcem možná velikášským, možná nejistým, každopádně rozporuplným. Ale zásadním… – Prostě Šostakovič.

 

210930CFByckovzahajovacikoncertwebres38cPetraHajska

 

Foto: Petra Hajská

Petr Veber

Nepochází z uměleckého prostředí, ale k hudbě má jako posluchač i jako neprofesionální klavírista a varhaník blízko od dětství. Po gymnáziu vystudoval hudební vědu na Karlově univerzitě. Od poloviny 80. let působí jako novinář, hudební a operní kritik a autor textů o hudbě a hudebnících. Přes dvacet let byl zpravodajem ČTK zaměřeným na hudbu, kulturu a církve, od roku 2007 pak deset let v Českém rozhlase vedl hudební redakci stanice Vltava, pro kterou nadále pracuje jako publicista. Současně je jedním z dlouholetých průvodců vysíláním Českého rozhlasu D-dur, digitální stanice klasické hudby. Od 80. let vedle zaměstnání nepřetržitě přispívá do odborných českých hudebních měsíčníků, deníků i časopisů. Připravoval rozhovory a psal hudební reflexe do Lidových a Hospodářských novin, publikuje v Týdeníku Rozhlas i na internetu, píše texty k programům koncertů i obalům CD. Je autorem knihy Václav Snítil a jeho půlstoletí české hudby. Klasickou hudbu považuje za nenahraditelnou součást lidského života a snaží se o tom nenásilně přesvědčovat ostatní. Za hudbou cestuje stejně nadšeně, jako rád chodí po horách a fotografuje. Vážnou hudbu všech období, forem a žánrů ještě stále vyhledává, s potěšením poslouchá a dál poznává. V červnu 2018 se proto stal spoluzakladatelem hudebního portálu KlasikaPlus.cz...

Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.