pondělí, 03 prosinec 2018 11:09

Janáčkův Dostojevskij v angličtině

Autor:

 

„Poslední dílo Leoše Janáčka je podivuhodné, temné a syrové, zkratkovitě dramatické - a přece i lyrické.“

„Tomáš Hanus nachází v partituře naléhavost, drsnou opravdovost, ale vedle dramatičnosti i neustále přítomný výraz soucitu.“

„David Pountney neměl potřebu příliš zdůrazňovat ani brutalitu, ani homosexualitu, ani oplzlosti.“

 

WNO-house-of-the-dead

 

Tomáš Hanus se objevil doma v Brně za dirigentským pultem souboru Velšské národní opery - a byla to událost. Jejich pohostinské vystoupení na festivalu Janáček Brno 2018 poskytlo první prosincovou neděli zážitek z pravého, nápaditého, správného a silného uchopení opery Z mrtvého domu. Hudební ředitel Welsh National Opera Tomáš Hanus má na výsledku stejný podíl jako režisér inscenace, umělecký ředitel celého souboru David Pountney.

 

WNO-creditclivebarda0253

 

Podle všeho se 2. prosince hrála v pavilonu P na Výstavišti opera zřejmě naposledy. Některé inscenace souboru Janáčkovy opery brněnského Národního divadla zde v uplynulém roce v režii Jiřího Heřmana několikrát opanovaly velkou část obrovského prostoru, přinesly překvapivou scénografickou dimenzi a umožnily opernímu žánru najít nevídanou novou poetiku. V tomto případě se však už hala využila pouze pro postavení repliky jeviště s kulisami, které zde bylo vzhledem k rozměrům původní divadelní scény v Cardiffu paradoxně opravdu hodně malé. Velký prostor se odrazil pouze v akustických poměrech – pomohl nesevřeností i dozvukem vyznění orchestru. Dílo tak dostalo dostatečně monumentální rámec. Třebaže dějiště příběhu je jinak neměnné a stísněné, třebaže vizuálně je uzavřeno do opravdu malé výseče.

 

WNO-credit-Clive-Barda-0343s1665f4664ed70323df659f3eaea1768a

    

Hanusovo cítění a vedení je nesmlouvavé, nervní, hledá a nachází v partituře naléhavost, drsnou opravdovost, ale vedle dramatičnosti i neustále přítomný výraz soucitu. Autentická, realistická, dokonalá, kompaktní, působivá. Taková je i díky němu Pountneyho starší inscenace, původně z osmdesátých let, obnovená Velšskou národní operou v Cardiffu loni na podzim, a to tehdy ve zcela novém Hanusově hudebním nastudování majícím základ v nové kritické notové edici díla připravené muzikologem Johnem Tyrrellem. Scéna a kostýmy jsou dílem Marie Bjornson. Mimořádně originální poslední dílo Leoše Janáčka je podivuhodné, temné a syrové, zkratkovitě dramatické a přece i lyrické.

Davidovi Pountneymu se na ztemnělé scéně uprostřed polorozbořených zdí podařilo vyhmátnout bezútěšnost sibiřského lágru. Vybalancoval obrazy hrubosti a násilí, zoufalství a cynismu na jedné straně s nutností – na druhé straně - neučinit z vězňů jen záporné postavy. Ostatně i Janáček a Dostojevskij věděli a zdůraznili, že za mnohými odsouzeníhodnými činy stojí těžké okolnosti, že nic není černobílé. Sociální cítění. „V každém tvoru jiskra Boží,“ jak napsal skladatel do partitury.

 

DSC3794

 

Opera se odehrává tam, kde se odehrávat má, nic se nepřidává. Režisér Pountney také udržel rovnováhu mezi realismem a divadelní stylizací, mezi vhledem do příběhu a jeho předváděním. Skvěle také rozehrál divadlo na divadle, když se vězni ve sváteční den mohou na chvíli zbavit ubíjející každodenní práce a buzerace a podlehnout klamu, že se mohou i bavit. Ovšemže, jak jinak, než zase soustředěni na ženský element, který v lágru až na jednu prostitutku přítomen není a nebude… Na rozdíl od jiných režisérů neměl nicméně David Pountney potřebu příliš zdůrazňovat – ať už v divadelních výstupech, nebo v celém příběhu - ani brutalitu, ani homosexualitu, ani oplzlosti. V tomto směru jeho inscenace není mrazivě realistická nebo provokativní. Přesto je v ní až na dřeň znázorněn a zachycen život. Život za cara, život v jakékoli v totalitě. Mužský svět. Ne ten kultivovaný, ale prvoplánově silový, krutý, bezohledný, živočišný.       

 

DSC3772

 

V sólistech a sboru má jeho pojetí stoprocentní oporu. Každý z monologů některého z odsouzených je velkým hudebním i dramatickým výstupem, do detailů přesvědčivě zahraným a obdařeným velkým hlasem představitelů zvyklých na hlavní postavy. Žádné epizody. Simon Bailey jako skvělý Šiškov v největší sólové scéně na vrcholu třetího dějství, Mark Le Brocq jako Luka Kuzmič, Alan Oke jako Skuratov a s nimi Ben McAteer v roli Gorjančikova a Paula Greenwood v chlapecké úloze Aljeji, stejně jako bezmála dva tucty dalších hrajících pěvců ve všech ostatních rolích, všichni byli výborní, uvolnění, věrohodní. Všichni vzbuzovali zájem o to, co sdělují, co vyjadřují, vtahovali do přítomné chvíle. Hanusova taktovka vede provedení, orchestr i sólisty, ke stoprocentnímu nasazení, k podstatě pravdivosti, k výrazným kontrastům, k širokému spektru emocí. Janáčka dirigent cítí dokonale, věrně.

Zpívalo se anglicky v Pountneyho překladu, s českými titulky. Nepůsobilo to nijak cizorodě.

 

DSC3783

    

Opera z mrtvého domu je naplněna vzpomínkami, vyprávěním příběhů, a to mnohem víc než přítomným děním. Trestanci se nezabývají realitou, nežijí současností. Do té dává Janáček nahlédnout jen v postavě politického vězně Gorjančikova, prostředí přesahujícího, naznačením jeho otcovského vztahu k Aljejovi. Uvěznění a propuštění Gorjančikova zpět do vnějšího světa operu rámuje, stejně jako geniálně uplatněný motiv ptáka. Orel car, vykřikují v janáčkovské zkratce vězni, když uzdraveného orla pouštějí z klece. Svoboda, svoboděnka! Typický emocionální náraz, jako v závěru snad všech Janáčkových oper. Několik úsečných akordů. Konec. Pak už jen do ticha a do tmy zase řinčí okovy na nohou. Všední den pokračuje. Škoda, že část diváků nevydržela s potleskem až do chvíle, než se i tento pohyb zastaví… V Cardiffu hrají Janáčkovu devátou a poslední operu bez pauzy. Devadesát magických minut, vtahujících diváka do divadelní iluze bezezbytku a bez výhrad, i v Brně uplynulo bez vyrušení, bez slabého místa. Velké umění autorské i interpretační.

 

DSC3803   

 

Foto: Velšská národní opera, Clive Barda, Petr Veber

Petr Veber

Nepochází z uměleckého prostředí, ale k hudbě má jako posluchač i jako neprofesionální klavírista a varhaník blízko od dětství. Po gymnáziu vystudoval hudební vědu na Karlově univerzitě. Od poloviny 80. let působí jako novinář, hudební a operní kritik a autor textů o hudbě a hudebnících. Přes dvacet let byl zpravodajem ČTK zaměřeným na hudbu, kulturu a církve, od roku 2007 pak deset let v Českém rozhlase vedl hudební redakci stanice Vltava, pro kterou nadále pracuje jako publicista. Současně je jedním z dlouholetých průvodců vysíláním Českého rozhlasu D-dur, digitální stanice klasické hudby. Od 80. let vedle zaměstnání nepřetržitě přispívá do odborných českých hudebních měsíčníků, deníků i časopisů. Připravoval rozhovory a psal hudební reflexe do Lidových a Hospodářských novin, publikuje v Týdeníku Rozhlas i na internetu, píše texty k programům koncertů i obalům CD. Je autorem knihy Václav Snítil a jeho půlstoletí české hudby. Klasickou hudbu považuje za nenahraditelnou součást lidského života a snaží se o tom nenásilně přesvědčovat ostatní. Za hudbou cestuje stejně nadšeně, jako rád chodí po horách a fotografuje. Vážnou hudbu všech období, forem a žánrů ještě stále vyhledává, s potěšením poslouchá a dál poznává. V červnu 2018 se proto stal spoluzakladatelem hudebního portálu KlasikaPlus.cz...

Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.