„Účast Borise Giltburga na festivalu je jedním z dramaturgických vrcholů letošního jubilejního ročníku Lípy Musicy.“

„Kýženého romantického obsahu a formy se všichni interpreti drželi poctivě celý večer. Tímto pokorným přístupem šli Brahmsovi přímo naproti.“

„Závěr dumky byl povedeně zahraný a postupně ztišený dozněl její part až do nejmenší zvukové vlny.“

Prosluněný nedělní podvečer jako by lákal k výletu. Festival Lípa Musica se ale tentokrát nikam nevydal a zůstal na své takřka domovské adrese. V bazilice Všech svatých v České Lípě uvedl program s názvem Pavel Haas Quartet 4+1. Oním nenápadným +1 byl klavírní virtuóz Boris Giltburg, se kterým Pavel Haas Quartet poprvé spolupracoval v roce 2014. V neděli v podvečer jmenovaní interpreti provedli romantický večer věnovaný kvintetům Johannesa Brahmse a Antonína Dvořáka.

Účast Borise Giltburga na festivalu je jedním z dramaturgických vrcholů letošního jubilejního ročníku Lípy Musicy. Místním posluchačům se zde představil hned dvakrát, kromě nedělního vystoupení s Pavel Haas Quartetem také v sólovém recitálu v pondělí. Haasovci byli ostatně těmi, kdo mladého, leč věhlasného klavíristu na festival přivedli. Po nějaké době sólistu i smyčcový kvartet lákalo si opět společně zahrát. V neděli na to k radosti všech zúčastněných došlo.

Pro večer v České Lípě si Giltburg s Haasovci připravili nejdříve Klavírní kvintet f moll, op. 34 od Johannesa Brahmse. Hned úvodní Allegro dalo pocítit, že večer bude čistokrevně romantický a že toto předznamenání hráči maximálně dodrží, a to i za cenu potlačení muzikantského ega. Kýženého romantického obsahu a formy se tak všichni interpreti drželi poctivě celý večer. Tímto pokorným přístupem šli Brahmsovi přímo naproti. Jeho dlouho cizelované dílo bylo v nedělním provedení barvité, avšak nikoliv nepatřičně expresivní. Ani při maximální koncentraci interpreti nepřestávali klást důraz na jemnost, přirozenost a lehkost. K hudbě samotné bylo ostatně málo co přidávat, byla napsána tak, aby byla maximálně účinná, emocemi skladba doslova přetékala a pro hráče ani posluchače nebyla nadmíru rafinovaná.

Teprve třetí část, kterou bylo scherzo, ukázala dramatický potenciál Brahmsova kvintetu. A také přesně od tohoto momentu začal mít koncert kromě „profesorskosti“ také pořádnou šťávu. Najednou to nebyly noty, moc not, ale hudba, hudba, která nic neříkala, a přitom vypovídala. Rychle se přelévající party a měnící se rytmy, až chvílemi létaly žíně. Jistá emociální komplikovanost v Brahmsově díle někdy způsobuje složitou orientaci v něm, posluchač z něj může být až mírně vyčerpaný. Pavel Haas Quartet dílo důsledně rozebral, snad trochu chladně, což ovšem nelze říci o živelném a nekonečně dlouhém a v dobrém slova smyslu afektovaném finále.

Vzápětí se po krátké přestávce přistoupilo ke kvintetu Brahmsova současníka a přítele Antonína Dvořáka. Jeho tvorba je vždy libozvučná a nekomplikovaná, plyne přirozeně, autor nevkládal do tvorby nadbytečné explozivy, jeho emoce se projevují v hudbě jaksi niterněji a určitě zpěvněji. Ani jeho Kvintet č. 2 A dur neoplývá tvrdostí, nýbrž neváhá při expresi užít nápěvových až lidových postupů. Výsledkem je, že jeho hudba proudí českému posluchači do ucha bezprostředněji a srozumitelněji. Proti úvodnímu Brahmsovi bylo v Dvořákově kvintetu o mnoho více lyriky a celkové spokojenosti a vyrovnanosti, hudebně řekněme harmonie.

Už úvodní věta obsahovala jistě, řekněme, východní aluze. Ještě více to samozřejmě platilo v Dumce, která obsahovala přenádherné a patřičně sentimentální dialogy skvělého, neinvazivního klavíru a violoncella Petera Jarůška. Dvořák tento nástroj rád protežoval do stěžejních částí skladby a určitě věděl proč. Jakoby druhým hlasem v těchto momentech byla viola, pro niž byly v dumce napsány příbuzné party přinášející velké kouzlo. Rovněž klavíru, hrajícímu skvěle nesólově a neinvazivně, zde ale bylo dáno vyniknout, zatímco poslušný kvartet se v těchto chvílích ztišil a poctivě rytmizoval. Záhy se však opět ozvala silněji viola, velmi citlivě a poeticky. Závěr dumky byl rovněž velice povedeně zahraný a postupně ztišený dozněl její part až do nejmenší zvukové vlny.

Svižně a takřka okamžitě navázalo scherzo, provedené velmi výpravně. Své měl na srdci především klavír pod rukama Borise Giltburga. Bylo to scherzo, ale pořád to byl Dvořák. Part byl logický, šel dobře do ucha a interpreti se nedopustili ničeho, co by to porušilo. Tato část předznamenala finále skladby, které nebylo komplikované ani roztříštěné, bylo provedeno ve středně vysokém tempu, svižně a zvesela.

Projev souboru na scéně byl v obou kusech intelektuální, ale nikoliv školometský. Dvořák mu šel sám a s radostí, z Brahmse vše podstatné doslova vymlátil. Soustředěný ale přitom velmi živý výkon publikum velmi potěšil a diváci jej odměnili dlouho trvajícími ovacemi.

Foto: Martin Špelda