pondělí, 27 září 2021 09:09

Šéfdirigent Radek Baborák a tři velká „B“ německé hudby v Mariánských Lázních

Autor:

„Radek Baborák ví, co chce, má jasnou koncepci díla, umí díla secvičit konstruktivně, smysluplně.“

„Hned v první větě zaujal Dalibor Karvay perfektním tónem, ideálně měkce tvořeným i v dlouhých pasážích, s bezvadnou intonací ve všech polohách.“

„Po doznění posledních tónů propuknul frenetický potlesk s dupáním a voláním bravo, standing ovation bylo doslova jako na povel.“

 

405

 

Západočeský symfonický orchestr v Mariánských Lázních se podruhé v nové sezóně, 24. září 2021, představil ve Společenském sále Casina se svým novým šéfdirigentem Radkem Baborákem. O úspěšném vstupním koncertu 10. září jsem na těchto stránkách referoval a osobnost Radka Baboráka v roli nového šéfa orchestru představil. Druhý koncert sezóny se nesl ve znamení tří velkých „B“ německé hudby, jak se vyslovil Brahmsův stoupenec Hans von Bülow: Bach – Beethoven – Brahms. Ba i historická posloupnost byla na koncertu zachována. Beethovenova Čtvrtá symfonie B dur zazněla v první části, zatímco Brahmsův Koncert pro housle a orchestr D dur, op. 77, byl postaven do druhé části večera. Sólistou byl znamenitý slovenský houslista Dalibor Karvay, v současnosti působící jako koncertní mistr Vídeňských symfoniků. Dvě velká díla nejen německé hudby, zásadní pro světový hudební vývoj, doplnil v entrée večera Johann Sebastian Bach Braniborským koncertem číslo 3, G dur, psaném pro smyčcové nástroje.

Historii orchestru jsem přiblížil při reflexi vstupního inauguračního koncertu 10. září. Připomenu jen, že je bohatá, sahá až do roku 1821! Proto letos slaví Západočeský symfonický orchestr plných dvě stě let své existence. V tomto roce slavného výročí nastupuje do funkce šéfdirigenta Radek Baborák, ověnčený řadou světových úspěchů coby vynikající hornista, především u Mnichovských a Berlínských filharmoniků. Před jedenácti lety se rozhodl jít vlastní, odvážnou cestou na „volné noze“, v roli nejen špičkového sólisty, ale také v nové roli dirigenta. V jeho nesporné dirigentské schopnosti jsem uvěřil při glosování několika koncertů České sinfonietty na Smetanově Litomyšli, když jsem měl tu čest je recenzovat. Je samozřejmé, že schopnosti dirigentské se opírají o jiné priority, než je výtečná hra na nástroj. Jak ten obor dirigentský láká! Absolutní špička v operním pěvectví (Plácido Domingo) nebo ve hře na nástroj sama o sobě ale ještě mnoho neznamená pro obor dirigentský, ke kterému má logicky blíže hráč orchestru než pěvec. Již prostým faktem, že v orchestru poznává jeho organizaci, hra na nástroj je vždy základem rozvoje muzikality, rytmických a auditivních schopností. K tomuto základu přistupuje pro dirigenty nutná hlubší znalost forem a harmonie, estetiky z hledisek stylů a samozřejmě schopnost interpretace. A hlavně schopnost pro tuto interpretaci získat ansámbl. Pokud mne přesvědčí dirigent výkonem, který silně oslovuje, je to obvykle vždy jedna paluba lodi s orchestrem (či sborem u sbormistrů). Ansámbl musí chtít kráčet s dirigentem, potom jsme svědky výtečných výkonů.

 

404

 

Protože tuto činnost trochu z praxe znám, vždy se usmívám zkazkám o „usurpátorech“ – dirigentech, kolujících mediálně o Toscaninim či dnes zase o Barenboimovi… Nelze podat skvělý výkon diktováním čehokoliv z pozic jakési pomyslné síly, to je nesmysl. Vždy musí ansámbl chtít realizovat myšlenky, popudy, vize svého dirigenta. V tom je podstata. Proto slavný Karl Böhm v nadsázce o profesi dirigování řekl: „To se prostě jednou postavíte před orchestr a buď vám to jde, nebo vám to už nikdy v životě nepůjde…“ Tomuto bonmotu se často nerozumí, Böhm jím vyjádřil jednoduše celou podstatu dirigentského kumštu – buď hudebníky dirigent svými schopnostmi a postoji přesvědčí, nebo nikoliv. První nese výrazné úspěchy, má-li dirigent patřičné technické i interpretační schopnosti. Radek Baborák náleží k oněm prvním z Böhmova výstižného bonmotu. Ví, co chce, má jasnou koncepci díla, umí díla secvičit konstruktivně, smysluplně. Věcně dovede hudebníkům vyjádřit, jak si představuje frázování, hudební artikulaci, dynamiku i cestu k vrcholu, která vždy šlechtí pravého dirigenta.

Koncert ve Společenském sále Casina 24. září byl dramaturgicky výborně postaven. V první části to byla Beethovenova Čtvrtá symfonie B dur, spolu s Bachovým Třetím z Braniborských koncertů. Na závěr večera byl takticky správně ponechán Brahmsův Houslový koncert D dur. Historickou posloupností skladatelů je to logické, byť tak v pořadí být nemusí, ale byl zde jeden podstatný faktor – vynikající sólista, koncertní mistr Vídeňských symfoniků – Dalibor Karvay. Houslový virtuóz, který vytvořil přirozené finále krásného večera.

Ale zpět na počátek souřadnice. Koncert měl své entrée ve Třetím braniborském koncertu G dur Johanna Sebastiana Bacha. V podání komorní smyčcové skupiny orchestru (čtrnáct smyčcových nástrojů), kde se skupina houslí, viol a violoncell dělí na tři samostatné skupiny hlasů, základem je zde de facto desetihlas smyčců. Při vší kontrapunktické komplikovanosti působí tento Bachův koncert posluchačsky vděčně, chce se mi říci až prostě. Spontánnost provedení, z níž pod taktovkou Radka Baboráka tryskala až živelná radost z muzicírování, byla ideálním vstupem do večera.

 

403

 

Druhou skladbou koncertu byla Beethovenova Čtvrtá symfonie B dur, op. 60. V interpretaci Beethovena, na této ideální souhře formy a obsahu, se dokonale představí každý orchestr a jeho dirigent. Nebudu připomínat ideální snímky legend, jako byl Toscanini se svým orchestrem NBC, jehož ladění a dramatický cit jsou snad nepřekonatelné, či racionálně vyvážené a stylové interpretace Karla Böhma nebo Wilhelma Furtwänglera, jehož geniálnímu dirigentskému odkazu byla dramaturgie koncertu věnována. Když nastoupil k České filharmonii první zahraniční dirigent v pozici šéfa, Gerd Albrecht, netakticky, ale pravdivě prohlásil pro tisk, že Česká filharmonie je výborná v české tvorbě, ale Beethoven již takový není, leč on ji to naučí… Jedna věta kolem Beethovena mu vytvořila nepřízeň mnohých, ač právě Gerd Albrecht propagoval českou hudbu nejupřímněji ze všech zahraničních šéfů orchestru. Nebyl bez pravdy, ta je ovšem často hlavním zdrojem nesvárů… Beethoven v podání předních německých a rakouských orchestrů a dirigentů zní opravdu trochu jinak než u těles českých. Pravda, pro mne osobně, jak jsem zmínil, je tou špičkou interpretace Ital Toscanini, což beru jako osobní libůstku.

Tato moje ouvertura k interpretaci pana Baboráka, který má též „B“ na počátku příjmení, je záměrná. Beethovena se vždy trochu na koncertech obávám, z naznačených důvodů mojí přílišné fixace na proslulé nahrávky velikánů taktovky. Byl jsem proto příjemně překvapen, jak pěkný, homogenní zvuk Radek Baborák u orchestru dosáhnul, jak zlepšil během zkoušek ony v Beethovenovi tak citlivé proporce zvuku mezi jednotlivými skupinami, uměl názorně a věcně vysvětlit hudební artikulaci. To se odrazilo na koncertu – až pro mne překvapivě – poměrně sourodým zvukem orchestru hned od dlouhé introdukce první věty. Allegro vivace pružně zazářilo svým tempem, temperamentem, ve druhém tématu na sebe upozornil fagot, v němž se nejprve objeví. V provedení vyzdvihnul dirigent hravost i průzračnost v harmonii. Adagio je obsáhlou lyrickou meditací, první svého charakteru v Beethovenových symfoniích. Znělo vyrovnaně, obsáhlé téma mělo dokonalé frázování a dílčí vrcholy pěkně připravené. Scherzo zaznělo dramaticky, v plném forte, aby ho vystřídal půvabný mélos tria v Un poco allegro, krásně v kontrastu k robustnímu hlavnímu tématu vycítěný. Vystupňování navrátivšího se scherza bylo dynamicky účinně provedené.

Nejvíce mne zaujala čtvrtá věta – Allegro, ma non troppo – hybností i rytmickou pregnancí. Druhé téma, v půvabné osmitaktové periodě, dalo vyniknout hráčům na hoboj a flétnu ve vzájemných odpovědích. Dirigent pevně vyhmátnul formu (sonátová forma s průhlednou expozicí, s provedením, reprízou i kodou), která byla interpretována živě, s temperamentem a přehledem v tektonice.

 

406

 

Ačkoliv již toto podání si vysloužilo u početného publika standing ovation, pravá špička večera si nechala svůj čas pro druhou polovinu koncertu, již vytvořil Brahmsův Koncert pro housle a orchestr D dur. Sólistou byl mladý houslový virtuóz, Slovák, ověnčený mnoha úspěchy v prestižních světových soutěžích, který vyhrál i konkurzní řízení na koncertního mistra u Vídeňských symfoniků, Dalibor Karvay. Jak se mladý a vysoce talentovaný houslista ocitnul na abonentním koncertu v Mariánských Lázních? Sdělil mi to na dotaz svým typicky skromným a upřímným vystupováním: „Když zavolá Radek Baborák komukoliv v hudebním světě, každý se snaží vyhovět, já také.“ Na zkouškách, které jsem mohl sledovat, hrál stále s plným nasazením, s nadhledem zpaměti. Bylo zřejmé, že má tuto významnou skladbu světové romantické literatury dokonale zažitu.

Hned v první větě, Allegro non troppo, kde se ozývá entrée houslí až po značném čase, zaujal Dalibor Karvay perfektním tónem, ideálně měkce tvořeným i v dlouhých pasážích, s bezvadnou intonací ve všech polohách. Když se vlastní hlavní téma představí ve své celistvosti, je posazeno do vysoké polohy, kde se Karvayův krásný, měkký tón s muzikálním frázováním a nosným leskem, až třpytem, nesl v prostoru nádherně nad komorně znějícím orchestrem. V poměrně dlouhém provedení nemá sólový hlas virtuózní charakter hry, více zní coby mluvčí Brahmsovy hudby a je tím ryze hudebně výrazově velmi náročný. Karvay tuto syntézu zvládá obdivuhodně, s plným výrazem, ve kterém není ani náznak časté sterilnosti. Právě naopak. Jeho naprosto neokázalý typ interpretace zaujme s naléhavostí, jakou jsem live od houslisty dlouho nezažil. V Adagiu druhé části zaujala skupina dřevěných dechových nástrojů ve svém úvodu, dostává se k procítěné meditaci, kde se opět sólový hlas houslí stává součástí důmyslného Brahmsova celku.

Asi nejpopulárnější, třetí věta koncertu – Allegro giocoso, ma non troppo vivace – vpadne s hybným, překvapivě až extrovertním tématem, snad až s názvukem temperamentu autorových Uherských tanců, což pružná, živá interpretace přesvědčivě vyjadřovala. V průběhu finální věty má sólový hlas houslí řadu příležitostí – rytmické figury, girlandy, proplétají se zde mnohé variace hlavní stavební linie. Karvay plně technicky a výrazově přesvědčuje, nadchne. Jeho projev je zcela sympaticky neokázalý, jakoby skromný, při plném vědomí technické nadstavby, kterou zjevně vládne. Je technicky znamenitě vybaven ruskou houslovou školou, jíž prošel. Souhra s orchestrem byla na pěkné úrovni, opět se projevila progrese v proporčnosti hry orchestru. Brahms je panu dirigentovi zjevně stylově blízký, byl výborným doprovazečem, byť v tomto koncertu se to nedá tak jednoduše říci. Muzikologové mají tento koncert za symfonii s houslovým hlasem, což si dovolím označit za poněkud přehnané. Sólista s dirigentem byli na pódiu výbornými partnery, tak to má být.

 

402

 

Po doznění posledních tónů propuknul frenetický potlesk s dupáním a voláním bravo, standing ovation bylo doslova jako na povel, ba i já vstal ihned, ač mi tento projev mnohdy v zemích českých nesedí a vstávám, jen abych nevypadal coby pohodlný či snad koncert negující… Naposledy jsem zažil podobný efekt v Linci, po premiéře Straussovy Ženy bez stínu, kde se také představoval nový šéf Bruckner Orchestru a divadla – Markus Poschner. To jsem rovněž vstal ihned, z vnitřního přetlaku, ne ze společenské nezbytnosti… Výkon houslisty mne upřímně nadchnul dokonalostí a neokázalostí, věřil jsem mu, což se mi – pohříchu – nestává často v poslední době. Orchestr mu byl s novým šéfdirigentem Radkem Baborákem výborným partnerem. Bravo!

Tentokrát došlo k přídavku aplaudujícímu publiku, byla jím skladba Johanna Sebastiana Bacha pro sólové housle – Partita d moll. Citlivě dokreslila stylovou linii pěkného koncertu.

Sluší se do reflexe působivého koncertu dodat, že po první části byla předána in memoriam Cena čestného občana města Mariánské Lázně René Tučkovi, významnému českému pěvci, barytonistovi Národního divadla v Praze. Cenu předal starosta města – Martin Kalina. Významný český pěvec vyrůstal v tomto krásném městě a zvolil si jej i pro léta penzijní. Cenu převzala z rukou pana starosty paní Tučková. Pan René Tuček se v devadesátých letech významně zasloužil o další existenci orchestru, proto byla cena předávána na reflektovaném koncertě Západočeského symfonického orchestru.

 

407

 

Foto: Fb orchestru, archiv ND Praha

Jiří Fuchs

Sbormistr, vysokoškolský pedagog a hudební publicista. Je autorem článků a recenzí pro regionální tisk, Cantus, hudební časopisy a hudební portály, zejména recenzí týkajících se sborových festivalů, koncertů, operních představení a CD.

Doc. Mgr. Jiří Fuchs je absolventem Hudební fakulty AMU v Praze v oborech zpěv a dirigování sboru. V letech 1971 - 73 hostoval jako student vícekrát na scéně Národního divadla (Figarova svatba a Prodaná nevěsta). Od roku 1972 do roku 1982 byl sólistou opery v Plzni. Současně začal od roku 1977 pracovat na Pedagogické fakultě v Plzni, kde vedl Akademický ženský sbor a úzce spolupracoval s plzeňským dirigentem Antonínem Devátým a na jeho doporučení se sbormistrem Josefem Veselkou. Od roku 1982 působil na Pedagogické fakultě v Českých Budějovicích. Založil a vedl tam úspěšně Jihočeský vysokoškolský sbor, se kterým dosáhl mnoha mezinárodních úspěchů - předních umístění v řadě prestižních soutěží Evropy. Provedl řadu novinek ze soudobé sborové hudby. V rozhlase natočil se sborem na 60 studiových snímků. V roce 1993 se habilitoval v oboru dirigování sboru. Je členem národních i mezinárodních porot soutěží v oblasti sborového zpěvu. V oboru sborového řízení byl na krátkodobých zahraničních stážích, přednášel na několika mezinárodních sympóziích o problematice sborové hlasové výchovy. Věnoval se též práci kulturně organizační, byl předsedou Jihočeské oblasti Unie českých pěveckých sborů, organizoval sborové festivaly a koncerty sborů. Za svou rozsáhlou hudební činnost byl oceněn Cenou Františka Chodury (1993) a Cenou Bedřicha Smetany (2013).

Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.