„V orchestru panovalo bezvýhradné soustředění, z pódia se linula jemná, čistá krása, tresť hudební lyriky.“

„Kateřině Kněžíkové se podařilo velmi přesně a působivě vyjádřit usmířenou, zklidněnou náladu textů.“

„Jakub Hrůša se za Foersterovu symfonii postavil vášnivě zaujatým způsobem.“

Promyšleně sestavený program, orchestr hrající jako hodinky, dirigent v ideálním průsečíku kultivovanosti, energie a muzikality, sólistka vyzařující odzbrojující čistotu emocí. Takový byl první ze dvou koncertů Bamberských symfoniků na festivalu Dvořákova Praha. V neděli večer zněla v Rudolfinu v jejich podání Mahlerova, Straussova a Foersterova hudba. Dirigoval Jakub Hrůša, zpívala Kateřina Kněžíková.

Adagietto z Mahlerovy Páté symfonie, které koncert otevřelo, se vynořilo téměř neslyšnými doteky smyčců na strunách odkudsi z absolutního ticha. Na konci se do naprostého ticha zase vrátilo. Začalo nádherně, bez vibrata, nevybarveně, o to víc později zapůsobilo postupné prohloubení výrazu, zesílení emocí i dynamiky a nakonec osobitě dirigentem zvýrazněný vášnivý náraz uprostřed. Symfonická věta, která se oprávněně hrává i samostatně, nesená zvukem pouhých smyčců a harfy, byla skladateli zřejmě spontánním výrazem láskyplných citů. Je vzácně prozářená, klidná, tichá, okouzlená. Zazněla jako intermezzo, nokturno, oblouk z ticha do ticha. Jakub Hrůša inicioval mimořádně jemné, citlivé a soustředěné provedení, ale nesklouzl k sentimentu – zůstal u cudného, v podstatě zdrženlivého, ale přesto silně emotivního výrazu. V orchestru panovalo bezvýhradné soustředění, z pódia se linula jemná, čistá krása, tresť hudební lyriky.

Richard Strauss a Gustav Mahler byli vrstevníci, věděli o sobě a ctili se. Připomíná se ze vzájemné korespondence vyjádření jednoho z nich, že sice každý hloubí tunel z druhé strany, ale že se jednou potkají. Strauss přežil Mahlera o čtyři desetiletí, ale Čtyři poslední písně z roku 1948 se ještě stále koupou v lázni pozdního romantismu. Ovšem – jak nádherně! Bylo by pošetilé vyčítat autorovi, že ustrnul v minulosti. Na německé básnické texty z devatenáctého i dvacátého století, které spojuje existenciální téma stárnutí, bilancování a loučení, napsal mimořádně soustředěné a oduševnělé, možná melancholické, ale ani trochu beznadějné či depresivní. Sopranistce Kateřině Kněžíkové se podařilo velmi přesně a působivě vyjádřit usmířenou, zklidněnou náladu textů a stejně tak dostála pěveckým i výrazovým nárokům vršených a stupňovaných kantilén, které Richard Strauss v dlouhodechém toku modeloval ve své „labutí písni“ podobě jako dlouho předtím v operách či symfonických básních. Stejně tak opojně znějí i v tomto díle jeho harmonie.

Sólistka sice nesplňuje představu o věku odpovídajícím obsahu, protože podobné ohlížení za životem by pro autentickou interpretaci jakoby mělo patřit umělkyním o generaci starším. Prokázala nicméně, že umělecky i lidsky zraje: vcítila se do úkolu velmi citlivě a našla přesvědčivé vokální a výrazové prostředky. Až k dojetí. První píseň „Jaro“ je vyklenuta do pozitivně vyznívajících linek, druhá je rozevlátější a má krásný dovětek, dojemná třetí vyznívá melodicky jednoduše a krásně pomalu se odvíjí, čtvrtá je zjihlá, posmutnělá, ale bez rezignace. Čtyři poslední písně jsou po hudební stránce nekonečná krása a Jakub Hrůša s dokonale jemně hrajícím orchestrem v nich sólistku podpořil, doplnil a doprovodil stejně pozorně, jako jimi provedl publikum.

Oživení, zařazení i provedení Čtvrté symfonie Josefa Bohuslava Foerstera, nesoucí podtitul Veliká noc, bylo malým zázrakem. Kdy naposledy se v Praze hrála? A kdy ji který dirigent naposledy vyvezl za hranice? Jakub Hrůša se za dílo postavil vášnivě zaujatým způsobem. Uvedli symfonii před několika dny už v Bamberku a v Praze ji teď prezentoval jako zajímavé, neobjevené a nedoceněné, interpretačně zažité dílo.

Její název odkazuje k velikonočním svátkům. Josef Bohuslav Foerster obecně svou vědomou a bytostnou snahou nepřehánět hudební výraz rozhodně nezískává prvoplánové body u publika. K víře v jeho pojetí patří umělecká pokora a neokázalost. Zejména v dnešní době proto jeho hudba bude získávat pozornost čím dál obtížněji. Foersterovo zázemí upřímně a hluboce věřícího římského katolíka se i v této symfonii projevuje, ale kupodivu a překvapivě ještě trochu jinak, než by se dalo čekat. Nejde o hudbu mystickou, nábožnou, už vůbec ne církevní. Avšak je tu určitý rozpor mezi názvy jednotlivých vět – Křížová cesta, Velký pátek dítěte, Kouzlo samoty a Vítězství Bílé soboty – a mezi tím, jak je skladba ustrojena a jak vyznívá. A ten má, zdá se, hlubší kořeny.

Koncepce skladby, která v podstatě ve výsledku nakonec vůbec není příliš programní, je zajímavá, netuctová. Ale od inspirace Křížovou cestou by posluchač možná čekal v hudebním výrazu i víc bolesti, exprese, smutku… Místo toho se mu dostane široce koncipované symfonické věty. Velký pátek viděný očima dítěte víc přes lidové zvyky než přes Bibli, dává druhé větě důvod blížit se typu scherza. Samota ve třetí je spíše idylou. A ve finále se skladba sice posouvá k projasněnému durovému závěru, ve kterém zaznívá ve varhanním sólu česká duchovní píseň, ale i závěrečná apoteóza je zdrženlivá. Ať už nechtěl, nebo nemohl a nedokázal, skladatel se vyhnul explicitnějším a jednoznačnějším vyjádřením a jedinečným obrazům. Jakub Hrůša nicméně všechno to, co i tak z díla probleskuje, uchopil s obrovským uměleckým úsilím, modeloval vše s nadstandardní pozorností a vynutil u orchestru naprostou angažovanost.

Foersterova hudební řeč, na kterou je třeba se nastavit, občas překvapí ne zcela zřetelnou stavbou a hlavně opakovaně nedořečenými gradacemi. Je výrazně lyrizující. Srovnání s Mahlerem není přesné, jeho grandiózních vizí, existenciální hloubky a výrazových kontrastů nedosahuje. Nebylo by ani příliš šťastné porovnávat ho se Sukem. Foerster zůstane svůj a zůstane asi jednou provždy v pozadí. Ale jakákoli příležitost, kdy se jeho hudba rozezní, musí být přijata s povděkem. Dávejme jí šanci.

Bamberští si letos připomínali pětasedmdesát let. Způsob, jakým vědomě připomínají své tradice, vycházející z minulosti v Československu a týkající se německy hovořících hudebníků odsunutých na konci války z Prahy a dalších měst, jsou hodny úcty. A kompaktní, detailně strukturovaný dojem, jakým těleso ve zvuku a projevu působí, i oddanost, kterou projevují Jakubu Hrůšovi, jsou hodny mimořádné pozornosti. Jejich šéfdirigent jim evidentně dává to nejlepší, co v něm je. Přináší to krásné ovoce. První ze dvou pražských koncertů byl nejen skvělým příkladem zajímavě a jedinečně sestaveného programu, ale také špičkovou ukázkou orchestrální kultury. S korunou ve dvou přídavcích – v jednom z Brahmsových Uherských tanců a především v naprosto bravurně vygradovaném jedenáctém ze Slovanských tanců Dvořákových.

Foto: MHF Dvořákova Praha