„Můžeme poděkovat, že pražské obecenstvo Nils Larsson seznámil se zajímavou a u nás nehranou švédskou varhanní tvorbou.“

„Oba účinkující, velmi disciplinovaní v komorní hře a souhře, dokázali, že jsou i znamenitými sólisty.“

„Leylie Yekta využila všech příležitostí k uplatnění svých schopností. Suverénní technická jistota, hráčské zaujetí i temperament slavily úspěch.“

V rámci svatojakubského Mezinárodního varhanního festivalu se občas objeví kuriozita, kdy dva varhaníci hrají spolu na jednom hracím stole čtyřručně originální skladby a úpravy pro toto obsazení. Svůj efekt přináší i přenos provedení na kůru na obrazovku dole v chrámové lodi. Jinak by se sotva zdola poznalo, hrají-li jeden, nebo dva varhaníci. Sedmý festivalový koncert byl věnován právě tomuto obsazení. K varhanám zasedla dvojice Leylie Yekta z Ázerbájdžánu a Nils Larsson ze Švédska. Zeměpisně jsou to zcela vzdálené destinace s odlišnou kulturou, ale Yekta už přes dvacet let působí ve Švédsku, kde vystudovala varhanní hru na Královské hudební akademii ve Stockholmu. Jedním z jejích pedagogů byl i Nils Larsson. Nabízí se proto příměr učitel a žák, ale opak je pravdou. Na koncertě vystoupili dva rovnocenní umělci, v přesné a pozorné souhře, technicky znamenitě vybavení a podobného hudebního cítění.

Zahájili první větou z Koncertu C dur předčasně zemřelého Johanna Ernsta, hudebně nadaného synovce výmarského vévody, který komponoval v italském slohu. Větu přepsal ze smyčcového obsazení pro varhany Johann Sebastian Bach. Skladba počítá s neustálým střídáním menší sólistické skupiny s orchestrálním tutti, kterou Bach vyřešil střídáním manuálů. Při čtyřruční úpravě hrál sekund partii tutti na hlavním manuálu, prim sólistické obsazení na vedlejším manuálu. Radostná hudba Koncertu poznamenala příznivé vyznění začátku vystoupení koncertujícího dua.

Pokračování nabídlo Fantasii c moll, op. 35 Adolfa Friedricha Hesseho, varhaníka v tehdy německém Breslau, nyní polské Wrocławi. Tento odchovanec generace Bachových žáků vynikal brilantní pedálovou hrou a při svých cestách do Francie a Belgie ovlivnil techniku varhanní hry u svých žáků, především u Jacqua Lemmense, kterého můžeme pokládat za zakladatele francouzské varhanní školy 19. století. Hesseho dvě Fantasie pro varhany na čtyři ruce jsou jednoznačně z prvních skladeb pro toto obsazení v 19. století. Dvoudílná Fantasie c moll byla přesvědčivě, rytmicky a srozumitelně provedena.

Upravené Allegro z Concerta grossa č. 12, op. 6 Georga Friedricha Händela působilo poněkud vytrženě z kontextu ostatních vět a jeho zařazení do programu neznamenalo přínos.

Hojně hraná Sonáta d moll, op. 30 pro čtyřruční varhany Gustava Merkela je oblíbenou skladbou každého varhanního dua. Skladatel působil v Drážďanech jako varhaník v evangelickém kostele svatého Kříže a později v katolickém Dvorním kostele. Sonáta získala roku 1858 nejvyšší ocenění v soutěži na varhanní skladbu ze třinácti soutěžících, dotovanou dvaceti zlatými. Třívětá sonáta vrcholí mohutnou fugou. Skladba byla brilantně zahrána. Ve volné větě bylo možno si představit hudebně plastičtější a zpěvnější provedení. Zde přílišná střízlivost výrazu nebyla nejlepším řešením. Ve všech dosud hraných skladbách byla použita velmi podobná principálová registrace, ale nabízela se i možnost většího zvukového odlišení autorů 19. století Hesseho a Merkela od barokních mistrů Bacha a Händela, kterou umělci nevyužili.

Oba účinkující, velmi disciplinovaní v komorní hře a souhře, dokázali, že jsou i znamenitými sólisty. Nils Larsson předvedl ukázku švédské pozdně romantické varhanní hudby, Koncertní fantasii c moll z roku 1914 Oskara Lindberga. Bohatství a proměnlivost jejích nálad, bohatá chromatika, sled alterovaných akordů a virtuózní pasáže našly v Larssonovi oddaného a temperamentního interpreta, sympaticky zaujatého prováděnou hudbou. Můžeme poděkovat, že pražské obecenstvo seznámil se zajímavou a u nás nehranou švédskou varhanní tvorbou.

Proti tomu Alla Balatta Gabriely Gullin z roku 1991 zaujala méně. Varhanní stylizace připomínala místy víc klavír, jednotlivé části skladby na sebe navazovaly velmi volně a hudební výstavba se zdála málo přesvědčivá. Leylie Yekta ale v ní využila všech příležitostí k uplatnění svých schopností. Suverénní technická jistota, hráčské zaujetí i temperament slavily úspěch.

K závěrečnému číslu programu nastoupili opět oba. Provedli Variace na velikonoční téma „O filii et filiae“ z 15. století anglického soudobého skladatele a sbormistra Johna Ruttera. Rozsahem krátké jednotlivé variace na gregoriánské téma jsou vytvořeny na základě kontrastů dynamických a tempových, ale postrádají přesvědčivější závěr. Interpretačně byly zahrány opět na vysoké úrovni.

Foto: archiv festivalu