„Gioacchino Rossini chrlil dvě opery ročně, v jednom roce jich dokonce složil pět.“

„Jakub Hliněnský, ač příslušník mladé generace, Rossiniho operu režijně pojal velmi realisticky, ba přímo klasicky.“

„Jana Piorecká jako Isabella předvedla herecký výkon hodný špičkové činoherní herečky.“

Covid nám přináší situace takřka kafkovské. Po staletí byla premiéra prvním uvedením díla. Ne tak v době covidové. Divadlo Josefa Kajetána Tyla v Plzni zkoušelo a připravovalo inscenace i v době, kdy byla divadla zavřená. Nazkoušené inscenace se hromadily, vše bylo připravené, jen představení v nedohlednu. A tak když restrikce umožnily hrát aspoň před částečně naplněným hledištěm, divadlo toho využilo a odehrálo pár představení jako takzvaná první uvedení. Na Italku v Alžíru se dostalo 5. 6. v prvním obsazení a 11. 6. v druhém obsazení. S novou sezónou a s novým uvolněním došlo i na Týden premiér. V něm konečně i na oficiální premiéru Italky v Alžíru ve Velkém divadle 10. září 2021.

Málokterý skladatel pracoval tak rychle jako Gioacchino Rossini. Chrlil dvě opery ročně, v jednom roce jich dokonce složil pět. Celkem jich za devatenáct let napsal devětatřicet. Velmi rychle získal slávu, stal se velkou celebritou, jak dneska říkáme, a kromě popularity se zabezpečil i finančně. V sedmatřiceti letech ho to přestalo bavit a na čtvrtstoletí se odmlčel. V Paříži objížděl lahůdkářství a trhy a ve své vile v Passy kuchtil. A tak kromě oper nám zanechal přes desítku receptů, stejně skvělých jako jeho hudba. Z desítek receptů zůstává na jídelním lístku michelinských restaurací Tournedos Rossini, které navíc není jeho vynálezem, ze skoro čtyřicítky oper na repertoáru divadel trvale zůstávají tři – nesmrtelný Lazebník sevillský, Popelka a Italka v Alžíru. Ostatní opery se uvádějí sporadicky, ať už to je Turek v Itálii (v Plzni 2011), Cesta do Remeše (v roce 1999 ji v Praze uvedla Göteborská opera v režii Davida Radoka), Straka zlodějka (Moravské divadlo Olomouc 2009), Vilém Tell (Opava 1953), Signor Kartáč (České Budějovice 1958), Příležitost dělá zloděje (České Budějovice 2016). Některé ouvertury žijí svým životem, uváděné samostatně jako koncertní díla. Plzeňské divadlo uvedlo Italku v Alžíru zatím třikrát poměrně ve značných rozestupech – 1936, 1953 a 1977. Po čtyřiačtyřiceti letech tedy přichází s historicky čtvrtým nastudováním, tentokrát v italském originále.

Světovou premiéru měla Italka v Alžíru v benátském Teatro San Benedetto 22. května 1813. Tuto operu buffu zkomponoval Rossini za neuvěřitelných dvacet sedm dní. Libreto mu napsal dvorní libretista operního domu La Scala v Miláně Angelo Anelli. Anelli patřil k nejúspěšnějším libretistům své doby, na jeho libreta komponovali opery takoví skladatelé, jako byl Domenico Cimarosa, Niccolò Antonio Zingarelli, Giuseppe Gazzaniga. Dokonce i náš František Josef Dusík. Zajímavé je, že – podobně jako Rossiniho – i Anelliho psaní libret, kterých za svůj život vytvořil jedenačtyřicet, přestalo bavit, po devatenácti letech literární činnosti opustil La Scalu a habilitoval se jako docent soudního řádu na právnické fakultě university v Pavii. Poněvadž Anelli, opět podobně jako Rossini opery, psal dvě libreta ročně, potřeboval náměty, a tak velmi často sahal po námětech ze skutečného života. Ač se to zdá neuvěřitelné, libreto Italky v Alžíru je založeno na skutečném příběhu Italky Antoinetty Frapolli-Suiny, která byla roku 1805 unesena a prodána do harému alžírského beje Mustafy. Po třech letech se vrátila do Itálie, ale až do konce svého života odmítala o tom, co prožila v Alžíru, mluvit. Asi to bylo daleko méně veselé, než je libreto opery.

Inscenovat Rossiniho opery není jednoduché. Rossini je výrazným a snad posledním představitelem italského belcanta a vyžaduje k tomu patřičně připravené pěvce. Ne každý to uzpívá. Na druhou stranu ovšem dává pěvcům mimořádnou příležitost ukázat perfektní techniku a hlasovou průpravu. Každý šéf opery si musí rozmyslet, zda to jeho soubor zvládne. Před podobným rozhodováním stál i šéf opery Divadla Josefa Kajetána Tyla v Plzni Jiří Petrdlík. Premiéra ukázala, že se neměl čeho bát.

Režii svěřil velmi mladému Jakubu Hliněnskému, který je stále ještě studentem prvního ročníku magisterského studia režie na HAMU. Ač příslušník mladé generace, Rossiniho operu režijně pojal velmi realisticky, ba přímo klasicky. Jediným režijním výstřelkem byly všudypřítomné šálky kávy, až si člověk říkal, zda se nejedná o nějaký zakuklený sponzoring. A také baletní vložky (choreografie Martin Šinták), které někdy byly ústrojné (odalisky obveselující sultána), jindy ovšem zcela nadbytečné (při dialogu Mustafy a Lindora). Realistickou režii podporovala i realistická scéna Aleše Valáška, který mimo to navrhl i kostýmy a projekci. Zvlášť na kostýmu hlavní hrdinky si nechal Valášek záležet. Jevištní horizont vypadal jako perokresby z 19. století a pěkně doplňoval realistické kulisy. Světelný design je dílem Jakuba Sloupa. Škoda jen, že někdy se reflektory strefily o pár minutek později, než měly.

Operu hudebně nastudoval Jiří Štrunc, dirigentské taktovky se při premiéře ujal Jiří Petrdlík. Orchestr hrál v dobré formě, zvuk byl kompaktní, sóla dobře provedená, možná by prospěla trocha lehkosti, je to přece jen opera buffa!

Italka z Alžíru stojí na výkonu představitelky hlavní role. Jana Piorecká jako Isabella předvedla herecký výkon hodný špičkové činoherní herečky. Její koketerie, jemný i ironický úsměv, pomrkávání, gesta rukou, to byl výraz vysoké ženskosti, která ovládla nejen Mustafu, ale zcela jistě i hlediště. V nelehké roli zněl její mezzosoprán hladce, koloraturami prošla bez chyby, všechny obtížnosti zvládala dobře. Isabella bude jistě patřit k jejím prestižním rolím. Baryton Mustafy Pavla Klečky bylo radost poslouchat. Je krásně hutný a přitom zpěvný, kantabilní místa mu vycházela velmi dobře, u koloratur bylo vidět, že to přece jenom není jeho každodenní chleba. Tomáš Kořínek měl smůlu. Těsně před představením měl náhlou indispozici, a když se nepodařilo sehnat záskok, aby zachránil premiéru, i s touto indispozicí zpíval. To se projevilo hned v první Lindorově kavatině Languir per una bella, ale jak představení pokračovalo, přece jenom se jeho hlas zlepšoval, i když s vysoce položenými tóny měl stále potíže. Doufejme, že si tím, že zachránil představení, nepoškodil hlas, o tenory je nouze. Jiří Hájek, ač baryton, si zazpíval basovou roli Taddea. Dobře intonoval, záludnosti partu zvládl jak pěvecky, tak herecky. Lucie Kaňková uplatnila svůj lyrický soprán v roli Elvíry, Mustafovy ženy. Zvláště ve strettě na konci prvního jednání Che intrighi její hlas skutečně doslova zvonil. Menší role – velitele alžírských korzárů Halyho zpíval Jevhen Šokalo a Zulmu, důvěrnici bejovy manželky, Ivana Šaková. Sbor divadla připravil Jakub Zicha, který při představení doprovázel recitativy na cembalo.

Rossini patří k těm skladatelům, kteří dokáží přitáhnout posluchače. Přesto nebylo divadlo vyprodáno a obecenstvo se dlouho rozehřívalo. Závěrečný potlesk to aspoň trochu spravil.

Foto: DJKT –  Martina Root, Irena Štěrbová